KOMENTÁŘ DANIELA KOŠTOVALA | Likvidace íránského generála Kásima Sulejmáního v Iráku, která na začátku ledna dodala turbulentní dynamiku světovému dění, byla dle Američanů aktem sebeobrany. Tak od začátku zní jejich základní argumentace pro úder proti veliteli elitních íránských jednotek, což tlumočily i Radě bezpečnosti OSN. Jak toto vysvětlení obstojí ve světle mezinárodního práva a jaké jsou v podobných případech obecně platné mantinely?
Mezinárodní právo se po staletí vyvíjelo v tom smyslu, že použití síly je v mezistátních vztazích dovoleno jen právním způsobem, čímž je znemožněno její užití coby „standardního nástroje“. Koncept spravedlivé války se rozvíjel už ve středověku a dnes je vymezení použití síly pevně a jednoznačně zakotveno v Chartě OSN jako klíčový prvek mezinárodního práva. USA jednaly vůči Íránu v souladu s právem – mimo jiné oficiálně oznámily Radě bezpečnosti OSN, že šlo o akt sebeobrany. A je dobře pro nás všechny, kdo mají zájem na právním stavu a stabilitě v mezinárodních vztazích, že se USA odhodlaly konat.
OSN je zkonstruována tak, aby posilovala roli mezinárodního práva a chování států nebylo agresivně svévolné. O spravedlivém použití ozbrojené síly v reakci na agresi má právo rozhodovat Rada bezpečnosti OSN (čl. 42). V Radě je ale pět stálých členů s právem veta – Čína, Francie, Rusko, Velká Británie a USA –, které mohou její akci blokovat, Charta OSN ovšem poskytuje také právo na sebeobranu (čl. 51) do doby, než Rada rozhodne. Sebeobrana je mnohdy logicky jediným bezprostředně možným postupem, protože není čas na sáhodlouhá jednání. Na této logice stojí i NATO.
