Předchozí věta je do značné míry nadsázkou, není však ironická. Kotleba se skutečně stal „nadějí“ prozápadně smýšlejících slovenských voličů. Ne snad, že by bývalého župana s neofašistickými postoji přímo volili. Tak špatně na tom Slovensko ještě není. Kotleba ale může snížit šance jiného prezidentského kandidáta – Štefana Harabina.
Jestliže Kotleba je na první pohled průhledný stoupenec neofašismu, který neváhá zřizovat polovojenské oddíly, rasisticky útočit na menšiny a oslavovat válečný Slovenský štát, Harabin působí serióznějším dojmem. Pro srovnání: Mezi Kotlebou a Harabinem je zhruba takový rozdíl – ne-li ještě větší – jako mezi Tomášem Vandasem z Dělnické strany sociální spravedlnosti a Tomiem Okamurou.
Srovnání Harabina s Okamurou je přitom na místě. Když se začtete do stručného programu, který má slovenský prezidentský kandidát na svém webu, uvidíte pasáže jak vystřižené z programu SPD. Harabin útočí na média, odmítá tradiční politické strany nebo podporuje italského ministra vnitra Mattea Salviniho a maďarského premiéra Viktora Orbána v jejich boji proti migrantům.
Důležitým bodem Harabinova programu je stejně jako u Okamury přímá demokracie. I v jeho případě je to především cesta, jak dospět k referendu o vystoupení z Evropské unie nebo o „slovenské neutralitě“, což není nic jiného než nepříliš dovedně skrývaný požadavek na hlasování o odchodu země z NATO.
Jestliže v Okamurovi už i část jeho bývalých spolustraníků vidí spíše politického obchodníka, než státníka, Harabin disponuje solidním životopisem, který mu vytváří zázemí. Má právnické vzdělání, byl ministrem spravedlnosti v první vládě Roberta Fica a poté předsedal Nejvyššímu soudu. S tím už se pracuje poněkud lépe než s někdy až komickými vystoupeními Tomia Okamury nebo otevřeným neofašismem Mariana Kotleby.
O to nebezpečnější ale Harabin ve skutečnosti je. Ne snad, že by mohl zmíněné kroky sám prosadit. Prezident má i na Slovensku spíše ceremoniální roli se značně okleštěnými exekutivními pravomocemi. Český prezidentský příklad ale ukazuje, že stačí aura úřadu a schopnosti jedince, aby i s takto svázanýma rukama byl jedním ze zásadních aktérů politické scény, měnil nálady veřejnosti a svých cílů nakonec skutečně dosáhl.
Zatímco potenciál Okamury a jeho SPD, alespoň jak naznačují průzkumy, dosáhl vrcholu v posledních parlamentních volbách a od té doby klesá, Harabin je na Slovensku s obdobnou stylizací kometou posledních týdnů. Podle aktuálních šetření má reálnou šanci dostat se do druhého kola. Nyní by posbíral mezi 12 a 15 procenty hlasů. Na vítězství v prvním kole, které se koná 16. března, by přitom mohlo stačit překročit hranici 16 procent. A to agentury ještě počítaly s kandidaturou dalšího, byť podstatně umírněnějšího národovce Andreje Danka, jenž do boje o prezidentský post nakonec nepůjde.
Právě tady může sehrát roli Kotleba. Voličské základny obou mužů se do značné míry překrývají a jejich podporovatelé uvádějí jako svoji záložní volbu toho druhého. Podpora této části slovenské společnosti se tak může rozmělnit a do druhého kola nepostoupí ani jeden ze zmíněných mužů. Právě na to nyní mnozí na Slovensku spoléhají, i když zatím nejde o nic víc než přání. Voliči nakonec můžou kalkulovat a přimknout se k tomu z dvojice, který bude mít větší šance.
Celá věc s Kotlebovou kandidaturou skrývá ještě jedno velké riziko. Kotleba do voleb nejde proto, že by pomýšlel na vítězství. I jemu musí být jasné, že ve dvoukolovém systému má minimální šance. Loni prohrál i v jednokolové volbě, jejíž charakter je k vyhraněnějším kandidátům tradičně přívětivější. Chce být hlavně vidět a slyšet, což mu kampaň umožní. Navíc bude mít v debatách souputníka, s nímž se může shodnout. Ve výsledku tak antisystémové hlasy dostanou větší prostor a najdou si cestu k většímu množství voličů. A to se může projevit už příští rok, kdy Slovensko čekají ještě důležitější parlamentní volby.
