Kotrbatý: Slovenského Okamuru má zastavit neofašista Kotleba | info.cz

Články odjinud

Kotrbatý: Slovenského Okamuru má zastavit neofašista Kotleba

KOMENTÁŘ ADAMA KOTRBATÉHO V březnových prezidentských volbách na Slovensku by se mohlo utkat 15 lidí – ti všichni splnili podmínky pro kandidaturu. Největší popularitě se aktuálně těší místopředseda Evropské komise Maroš Šefčovič, pozornost ale už teď poutá taky úsilí extremisty Mariana Kotleby. Proti němu se ještě loni na podzim slovenští politici a umírněnější voliči spojovali, aby jej porazili v krajských volbách. O pár měsíců později je všechno jinak. Když Kotleba tento týden oznámil, že bude kandidovat, velká část Slovenska si to přebrala div ne jako nástup spasitele.

Předchozí věta je do značné míry nadsázkou, není však ironická. Kotleba se skutečně stal „nadějí“ prozápadně smýšlejících slovenských voličů. Ne snad, že by bývalého župana s neofašistickými postoji přímo volili. Tak špatně na tom Slovensko ještě není. Kotleba ale může snížit šance jiného prezidentského kandidáta – Štefana Harabina.

Jestliže Kotleba je na první pohled průhledný stoupenec neofašismu, který neváhá zřizovat polovojenské oddíly, rasisticky útočit na menšiny a oslavovat válečný Slovenský štát, Harabin působí serióznějším dojmem. Pro srovnání: Mezi Kotlebou a Harabinem je zhruba takový rozdíl – ne-li ještě větší – jako mezi Tomášem Vandasem z Dělnické strany sociální spravedlnosti a Tomiem Okamurou.

Srovnání Harabina s Okamurou je přitom na místě. Když se začtete do stručného programu, který má slovenský prezidentský kandidát na svém webu, uvidíte pasáže jak vystřižené z programu SPD. Harabin útočí na média, odmítá tradiční politické strany nebo podporuje italského ministra vnitra Mattea Salviniho a maďarského premiéra Viktora Orbána v jejich boji proti migrantům.

Důležitým bodem Harabinova programu je stejně jako u Okamury přímá demokracie. I v jeho případě je to především cesta, jak dospět k referendu o vystoupení z Evropské unie nebo o „slovenské neutralitě“, což není nic jiného než nepříliš dovedně skrývaný požadavek na hlasování o odchodu země z NATO.

Jestliže v Okamurovi už i část jeho bývalých spolustraníků vidí spíše politického obchodníka, než státníka, Harabin disponuje solidním životopisem, který mu vytváří zázemí. Má právnické vzdělání, byl ministrem spravedlnosti v první vládě Roberta Fica a poté předsedal Nejvyššímu soudu. S tím už se pracuje poněkud lépe než s někdy až komickými vystoupeními Tomia Okamury nebo otevřeným neofašismem Mariana Kotleby.

O to nebezpečnější ale Harabin ve skutečnosti je. Ne snad, že by mohl zmíněné kroky sám prosadit. Prezident má i na Slovensku spíše ceremoniální roli se značně okleštěnými exekutivními pravomocemi. Český prezidentský příklad ale ukazuje, že stačí aura úřadu a schopnosti jedince, aby i s takto svázanýma rukama byl jedním ze zásadních aktérů politické scény, měnil nálady veřejnosti a svých cílů nakonec skutečně dosáhl.

Zatímco potenciál Okamury a jeho SPD, alespoň jak naznačují průzkumy, dosáhl vrcholu v posledních parlamentních volbách a od té doby klesá, Harabin je na Slovensku s obdobnou stylizací kometou posledních týdnů. Podle aktuálních šetření má reálnou šanci dostat se do druhého kola. Nyní by posbíral mezi 12 a 15 procenty hlasů. Na vítězství v prvním kole, které se koná 16. března, by přitom mohlo stačit překročit hranici 16 procent. A to agentury ještě počítaly s kandidaturou dalšího, byť podstatně umírněnějšího národovce Andreje Danka, jenž do boje o prezidentský post nakonec nepůjde.

Právě tady může sehrát roli Kotleba. Voličské základny obou mužů se do značné míry překrývají a jejich podporovatelé uvádějí jako svoji záložní volbu toho druhého. Podpora této části slovenské společnosti se tak může rozmělnit a do druhého kola nepostoupí ani jeden ze zmíněných mužů. Právě na to nyní mnozí na Slovensku spoléhají, i když zatím nejde o nic víc než přání. Voliči nakonec můžou kalkulovat a přimknout se k tomu z dvojice, který bude mít větší šance. 

Celá věc s Kotlebovou kandidaturou skrývá ještě jedno velké riziko. Kotleba do voleb nejde proto, že by pomýšlel na vítězství. I jemu musí být jasné, že ve dvoukolovém systému má minimální šance. Loni prohrál i v jednokolové volbě, jejíž charakter je k vyhraněnějším kandidátům tradičně přívětivější. Chce být hlavně vidět a slyšet, což mu kampaň umožní. Navíc bude mít v debatách souputníka, s nímž se může shodnout. Ve výsledku tak antisystémové hlasy dostanou větší prostor a najdou si cestu k většímu množství voličů. A to se může projevit už příští rok, kdy Slovensko čekají ještě důležitější parlamentní volby.

Češi na Slovensku vyhlásili stanné právo. „Homolův puč“ však nakonec přispěl k vytvoření Slovenského štátu>>>

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud