Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Kouřit, nebo nekouřit? Nenechme si omezovat svobodné rozhodování, i když žijeme nezdravě. Komentář Jana Žáčka

Kouřit, nebo nekouřit? Nenechme si omezovat svobodné rozhodování, i když žijeme nezdravě. Komentář Jana Žáčka

Je toho hodně, čeho bychom měli mít v této době a zemi dost a proti čemu bychom se měli otevřeně postavit. Těm všemožným nařízením, zákazům, omezením, jimiž nás čím dál tím více obtěžuje tato vláda a Poslanecká sněmovna, podléhající nesmyslnému vlivu (nejen) levicových byrokratů z Bruselu.

Naši poslanci se houfně postavili za další projev potlačování osobní svobody občanů ČR. Za zákaz toho, aby lidé mohli svobodně rozhodnout, co se smí a co se nesmí tam, kde jim to patří.

Jsem nekuřák a pobyt v silně zakouřených místnostech mi vadí. Jestliže tedy vstoupím do restaurace, v níž je nedýchatelno, dobrovolně z ní odcházím, neboť se nehodlám dusit. Toho, kdo tam pobývá, považuji tak trochu za sebevraha.

Má žena je kuřačka, ale u nás doma kouří jen v kuchyni a ani návštěva si nesmí zapálit jinde. A pořád má žena větrá, aby to u nás kouřem nenačichlo. Záclony, potahy, ložní prádlo, koberce… nic. V autě rovněž nekouří. Je to její svobodná volba, a kdyby někdo chtěl kouřit v našem voze, vysadila by ho. Tak je to správné. Vlastník má plné právo rozhodnout si, kdo bude v jeho prostorách co dělat.

Za socialismu jsme byli střeženi, hlídáni a všelijak omezováni. I ta otřesná atmosféra, kterou komunisté svými zákazy a rozkazy vyvolávali, vedla k jejich odchodu od moci ve státě. Ta hloupost, s níž občanům vnucovali, co smějí a co nesmějí, včetně toho, co si mají a co si nemají myslet. Po listopadu 1989 u nás přišla svoboda, lidé si volně vydechli a dělali, říkali a psali si, co chtěli. Bylo to krásné, bohužel dosti krátké období.

Z podnikatelského sektoru se zvolna začali dostávat i k politické moci bývalí komunisté, a především jejich děti, vychované v duchu diktatury a její správnosti. Správnosti toho názoru, že lidé obecně nejsou dost inteligentní na to, aby o sobě samých mohli rozhodovat. Ovšem, někteří komunisté, seskupení v různých stranách, od moci neodešli nikdy.

Jeden z nich, soudruh lžiprezident Zeman, dokonce nedávno prohlásil: „Protikuřácký zákon je podle mého názoru naprostý nesmysl. A já ho vetovat nebudu jenom proto, že jsem sám kuřák. A byl bych tedy v konfliktu zájmů.“ Takže, aby to bylo jasné, on ví, že je to nesmysl, ale nechá ho projít. To přece „dává“ logiku správného šílence. Nesmyslný zákon podporuje i přítel „kulichů“ — ministr zdravotnictví Miloslav Ludvík. Z přísně lékařského hlediska správné. Ale Ludvík není lékař.

Od května budu v restauracích, kam chodívám, jako nekuřák zřejmě hodně osamělý. Kuřáci budou popíjet venku nebo prostě jinde. V tzv. garážových restauracích. Nebo bytových. Lidé se budou scházet doma a tam konzumovat pivo z lahví, případně si sami čepovat ze soudku a hezky při tom kouřit. Vyjde jim to levněji než v restauracích.

Ilustrační snímekIlustrační snímekautor: Profimedia.cz

Malí hospodští, kteří přežijí EET, zkrachují, protože k nim přestanou chodit kuřáci. Tedy většina jejich hostů. Když nezkrachují hned, stane se to brzy. Protože budou opět muset zvýšit ceny, aby vůbec přežili, aby zaplatili nájem, elektriku, plyn... EET. A proto k nim potom přestanou chodit i nekuřáci. Protože ceny již budou neúnosné. Je to špatně, protože drobní podnikatelé v restauratérství skončí a buď se zaměstnají, nebo v horším případě si začnou chodit na úřady pro podpory. Je to dobře pro řetězce, které začnou stavět víc a více unifikovaných jídelen s jídlem a nápoji bez chuti, ale i bez zápachu cigaret. Ubude tím též opilců na veřejnosti.

Je to dobře pro toho, kdo na tomhle všem z dlouhodobého hlediska vydělá spoustu peněz. Pro toho, kdo vyrábí masově nevalné jídlo a... a kdo bude zanedlouho vyrábět v naší zemi, zdá se, všechno.

A lid půjde k příštím volbám a zvolí toho, kdo mu nabídne nějakou drobnou výhodu, toho, kdo mu dá zadarmo koblihu nebo kus grilovaného kuřete, toho, kdo mu postupně vezme všechno, proč došlo k listopadu 1989. Pro toho, kdo vezme, s podporou soudruha lžiprezidenta, Čechům, Moravanům a Slezanům veškerou svobodu a vymezí mu „místo v kotcích“, kam mu pravidelně dodá „vodu a šrot“ za to, že mu bude pokorně sloužit.

Na závěr opakuji úvodní větu nejen tohoto textu: Už toho máme dost! Pokud ji budeme říkat dostatečně nahlas a nedáme si to líbit, zůstaneme svobodní. Záleží to pouze na nás samotných.

DALŠÍ KOMENTÁŘE K AKTUÁLNÍMU DĚNÍ NAJDETE NA REFLEX.CZ

 

Migrant do každé rodiny? Do Česka míří projekt „Uprchlíci, vítejte“

Do Česka přichází poněkud se zpožděním projekt „Uprchlíci, vítejte“. Ten zprostředkovává bydlení lidem na útěku v zemích, kde našli útočiště; pokud možno co nejblíž starousedlíkům, tedy rovnou u nich doma. S českou verzí projektu pomáhá Michal Sikyta, který byl před třemi lety u zrodu stejné platformy v Rakousku. „Nejsme sluníčkáři. My jenom nevítáme, ale nabízíme řešení,“ říká v rozhovoru pro HlídacíPes.org.

Ačkoli se migrační krize z roku 2015 Česku prakticky úplně vyhnula a počet lidí, kterým ČR ročně udělí azyl, se počítá jen na desítky, rozdělila migrace českou společnost.

„V Česku je migrace jistě kontroverzní. Ale nemyslím, že to, jak k ní přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti,“ říká Michal Sikyta. Podle něj jsou Češi schopní si uvědomovat, že nic není černobílé, ani otázka přijímání uprchlíků.

Link

Sám má zkušenosti z Rakouska, které v roce 2015 přijalo necelých 100 tisíc lidí. Tamní verze projektu je proto taky mnohem větší než kdy asi bude ta česká, kterou zaštiťuje Sdružení pro integraci a migraci.

„To, že teď přichází méně uprchlíků. neznamená, že se to nemůže rychle a dramaticky změnit. A pak tu budeme mít funkční platformu, která v takové situaci nabídne řešení,“ říká.

Spolubydlení uprchlíků s domácími podle jeho zkušenosti urychluje integraci, pomáhá uprchlíkům najít práci a naučit se rychleji jazyk. V Česku chce zatím „Uprchlíci, vítejte“ ubytovat řádově jednotky až desítky osob.

Link

Proč v Česku s projektem začínáte až tři roky po poslední migrační vlně? Není to pozdě?

Myslíme si, že to téma je aktuální pořád, i když už se tolik neobjevuje v médiích. Situace v Česku se zas tak moc nezměnila – pořád je tu hodně lidí s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, kteří mají problém najít adekvátní bydlení. Týká se to počtu lidí v řádu několika stovek.

Druhá věc je integrace uprchlíků – myšlenkou projektu je umožnit jim sdílet domácnost s místními lidmi. Podle nás je to klíč k úspěchu – je pro ně pak mnohem jednodušší naučit se češtinu, najít si zaměstnání, zorientovat se v novém prostředí a navázat sociální vazby.

Převzali jste název projektu z původní německé verze tak, jak byl – tedy „Uprchlíci, vítejte“. Nemůže vás to v očích řady Čechů diskvalifikovat už od začátku? Tenhle národ se rozdělil na „vítače“ a „odmítače“, jakoby nic jiného ani neexistovalo…

Samozřejmě je to určitý politický statement, ale na druhé straně to vyjadřuje, že ten projekt je konstruktivní odpovědí na celou tuhle problematiku. Tím, že se snažíme uprchlíkům zprostředkovat bydlení. Takže podle mě je to hlavně odpovědný přístup.

Když jsme u těch vítačů a odmítačů…. Jste sluníčkář?

Já vlastně nevím, co to je. Možná to má popisovat určitou naivitu – ale náš projekt rozhodně naivní není. My ty uprchlíky jenom nevítáme, my nabízíme řešení. Konstruktivní a odpovědný přístup. Ne, že řekneme „všechny vás vítáme“, ale taky to vítání nějak aplikujeme. Tím, že umožníme uprchlíkům bydlet s místními.

Link

Vy jste se podílel na rozjezdu stejné platformy v Rakousku v roce 2015. Jak to zafungovalo tam?

Na začátku nás bylo jen pár, ale pak se to začalo velmi dynamicky rozrůstat a před pár dny jsme ubytovali pětistého člověka, takže myslím, že to funguje velmi dobře.

Situace v současném Česku je ale jiná, nepřichází sem desítky tisíc lidí jako tehdy do Rakouska a Česko má kapacity, jak uprchlíky, kteří sem při současných počtech přijdou, ubytovat.

Nějaké ubytovací kapacity tu jsou, ale musíme se ptát, jakou mají úroveň a jestli není lepší, aby uprchlíci byli spíš v centru společnosti a sdíleli domácnosti s místními lidmi.

Není ale tenhle přístup jen střídání dvou extrémů? Na jedné straně může být přetížená státní infrastruktura pro uprchlíky, nedostatečná empatie státních institucí vůči nim. Na straně druhé ale vy nabízíte nastěhovat si uprchlíky domů. Nejde to ještě jinak?

Je potřeba si říct, co tomu předchází – nejde jen o to, že zprostředkujeme kontakt mezi majitelem bytu a uprchlíkem. Obě strany se registrují na našich stránkách a my se pak od nich snažíme získat podrobnější informace, jak tráví volný čas, jaké mají představy o sdílení jedné domácnosti a podobně. Tenhle „screening“ trvá několik týdnů.

Link

Jak obě strany kontaktujete – po telefonu, nebo s nimi děláte osobní pohovory.

Jako první krok vyplní poměrně obsáhlý registrační formulář, pak přichází komunikace po telefonu nebo mailem. A nakonec osobní setkání v bytě, kde se znovu probírá, jak by vypadalo to případné soužití, obě strany si vyzkouší, jestli jsou tam řekněme nějaké vzájemné sympatie a jestli by do toho vlastně chtěli jít. Teprve pak se rozhodnou.

Naše Podpora tím nekončí. Třeba v Rakousku existuje i psychosociální tým, takže pokud se objeví nějaké problémy, můžou se na nás obrátit. Klienti tedy mají k dispozici rozsáhlé poradenství.

Jaký je ideální profil uprchlíka pro tenhle program?

Jsou to lidé s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, můžou to být i lidé, kterým ještě běží azylové řízení. Ta nemožnost najít adekvátní bydlení, se v Česku týká i řady lidí, kteří tu žijí už řadu měsíců a třeba už i umí trochu česky. Pro ně je ten projekt určený, naopak lidé, kteří jsou v Česku úplně čerstvě, nejsou naše primární cílová skupina.

Cítíte už po takovém ubytovávání uprchlíků v Česku poptávku – z obou stran?

Kdybychom ji necítili, nikdy bychom s tím projektem nezačali. Máme už pár registrací, zatím v řádu jednotek zájemců.

Link

Kdo může ubytovat uprchlíka u sebe doma? Jsou tam nějaké minimální požadavky?

Může to být naprosto kdokoli – třeba studentské spolubydlení nebo rodina. Pro nás je důležité, aby to byl samostatný pokoj, aby ten pokoj byl nabídnutý minimálně na šest měsíců, ideálně na rok nebo déle, a to kvůli určité stabilitě pro uprchlíka.

Kromě té samotné klíčové myšlenky – integrace soužitím – máte v projektu ještě nějaké jiné nástroje, jak uprchlíka motivovat k tomu, aby se o integraci opravdu aktivně snažil?

V Rakousku, kde je projekt nesrovnatelně větší, a je vlastně součástí celé sítě projektů, jsou v rámci podpůrného týmu k dispozici třeba i sociální pracovníci, kteří dotyčnému můžou pomoct s hledáním práce, jsou tam zdravotníci, je tam školní projekt a tak dál. Celou tuhle infrastrukturu mají k dispozici jak uprchlíci, tak jejich hostitelé, u kterých bydlí.

Co se stalo s uprchlíky, kteří programem prošli v Rakousku? Jsou nějaká spolehlivá data k tomu, jak dopadla jejich integrace?

My s těmi lidmi zůstáváme v kontaktu, děláme společné aktivity. Jeden příklad z mojí zkušenosti – mladík, kterému jsme zprostředkovali ubytování, začal studovat ve Vídni ekonomii a založil organizaci, která pomáhá lidem v Somálsku, odkud on sám pochází, s podporou vzdělávání a škol. V Česku se hodně zdůrazňuje, že je potřeba pomáhat v zemích, odkud lidé utíkají, spíše než pomáhat jim tady v Evropě. Tohle je dobrý příklad toho, jak člověk, který sám utekl, té zemi zpětně pomáhá, aby neutíkali ostatní.

Link

Jak často jste museli řešit ve spolubydlení Rakušanů s uprchlíky nějaké konflikty?

Velice málo, to mě dost překvapilo. Sám bydlím ve studentském bytě a ta míra konfliktů tam je poměrně vysoká – a s tím i fluktuace. Znám spoustu lidí, co takové bydlení mění po roce i dříve. Bavíme se tady o zhruba pěti stech zprostředkovaných spolubydlení a ta míra konfliktů byla velmi nízká.

Vídeň je specifické město, zvyklé na migraci, sociálně nebývale soudržné, s vysokou kvalitou života. Sousedským projektům se tam daří, včetně těch na integraci cizinců. Jsou tyhle podmínky vůbec přenositelné do Česka?

Proč by ne? Projekt „Uprchlíci, vítejte“ v současnosti běží ve 13 evropských zemích, nově také ve Francii, a dále v Austrálii a Kanadě. Samozřejmě, že realita z hlediska zákonů a dalších věcí je v těch jednotlivých státech odlišná. Ale ta základní myšlenka zůstává stejná.

V Česku je to jistě kontroverzní téma. Ale nemyslím, že to, jak k němu přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti.

Takže Češi jsou ve skutečnosti k uprchlíkům méně nepřátelští, než se obecně předpokládá?

Ano, do určité míry. Minimálně ve schopnosti uvědomit si, že to téma není černobílé. Ani my neříkáme, že v integraci nejsou problémy. Ale snažíme se to řešit konstruktivně. Zprostředkovávat kontakty a pak ty nové vazby podporovat.

Článek původně vyšel na webu HlídacíPes.org. INFO.CZ ho publikuje se souhlasem redakce.

-1