Kovář: Dvě cesty k filmové nesmrtelnosti | info.cz

Články odjinud

Kovář: Dvě cesty k filmové nesmrtelnosti

K ŽIVOTNÍM VÝROČÍM FRANTIŠKA VLÁČILA A MILOŠE FORMANA | Připomínáme si životní výročí dvou velkých filmových režisérů, dost možná vůbec největších, jací se v naší zemi narodili: 19. února 1924 přišel na svět František Vláčil, osm let nato, 18. února 1932, Miloš Forman. Třebaže oba patří k jedné generaci, nemohly být jejich kariéry, cesta ke slávě a vlastně i jejich filmy odlišnější.

Zatímco o Františku Vláčilovi (1924–1999), jenž je napříč generacemi celkem konsenzuálně pokládán za režiséra „nejlepšího českého, respektive československého filmu všech dob“ – Markety Lazarové z roku 1967, lze říci, že byl ryze českým filmařem, Miloš Forman (vlastním jménem Jan Tomáš Forman; 1932–2018) byl bez jakéhokoli přehánění režisérem světovým a jediným, který udělal opravdu velkou kariéru v „nejostřejším“ filmovém prostředí na světě, v americkém Hollywoodu, což mu dává zaslouženě „punc nesmrtelnosti“.

Zajímavé je, že ani jeden z budoucích režisérů nepocházel z Prahy, že ani jeden z nich nevyrůstal v inspirativním uměleckém prostředí. Vláčil se narodil v Českém Těšíně, Forman v Čáslavi a oba se dostali k filmu až po četných peripetiích. V případě Vláčila tomu předcházela krátká studia na pražské UMPRUM a na Masarykově univerzitě v Brně, práce v brněnském studiu kresleného a loutkového filmu a u Československého armádního filmu, u Formana dětství a mládí ovlivněné úmrtím rodičů v koncentračním táboře Auschwitz-Birkenau za druhé světové války, pobyt na internátní Středočeské koleji krále Jiřího v Poděbradech (společně s Václavem Havlem a bratry Mašínovými) a – teprve následně – studium na v té době stále slavnější FAMU.

Ve filmu oba debutovali na počátku šedesátých let, na dlouhou dobu nejsvobodnější dekády v zemi. Neobyčejný talent prokázaly už jejich prvotiny: Holubice (1960) a Konkurs (1963). Zatímco Vláčilovo vyprávění o nemocném chlapci pečujícím o holubici, již předtím postřelil vzduchovkou, uchvátilo kritiku i diváky křehkou poetikou, působivou kamerou a podmanivým hudebním doprovodem, Formanovy pseudodokumentární filmové povídky o zkoušce vesnické kapely a o konkurzu na místo zpěvačky v divadle Semafor nadchly především díky do té doby nevídané práci s neherci a díky ironickému humoru, který působil ve srovnání s většinou děl dobové kinematografie jako zjevení.

A potom už to šlo ráz na ráz. Marketa Lazarová, bezmála tříhodinový historický opus na motivy stejnojmenné knihy Vladislava Vančury, učinila Vláčila doslova „přes noc“ jedním z největších českých režisérů všech dob. Právě jeho tvůrčí génius, kamera Bedřicha Baťky a hudba Zdeňka Lišky, o skvělých hercích v čele s mladou Magdou Vašáryovou a Josefem Kemrem nemluvě, daly doslova oživnout českému středověku v celé jeho syrovosti i kráse, krutosti i nevinnosti. Neméně fascinující bylo i druhé historické drama Údolí včel, jež Vláčil natočil podle románu Vladimíra Körnera „povinně“ v témže roce, aby se alespoň zčásti vyplatily extrémně vysoké náklady na Marketu.

Miloš Forman šel v šedesátých letech jinou cestou. Na rozdíl od dlouho a pečlivě připravovaných monumentálních Vláčilových děl natočil během pěti let hned tři snímky – Černého Petra (1963), Lásky jedné plavovlásky (1967) a Hoří, má panenko (1967), díky nimž se stal hvězdou české „nové (filmové) vlny“, stejně herec Vladimír Pucholt a někteří neherci, s nimiž pracoval podobně jako ve svém debutu. Zdánlivá lehkost, s jakou diváky bavil a dojímal při „banálních scénách z každodenního života“, vtip a již zmíněná ironie – to všechno Formanovi přineslo četné ceny a zároveň mu otevřelo cestu do velkého filmového světa. A právě v tento okamžik se již tak odlišné cesty obou velkých režisérů rozešly definitivně.

První z nich, František Vláčil, trpěl po celá sedmdesátá a osmdesátá léta v normalizační Praze, kde nicméně navzdory deprimující atmosféře a krajně limitované tvůrčí svobodě natočil několik nejen na místní poměry skvělých snímků – například krátkometrážní, avšak úchvatnou Prahu secesní (1974) a hlavně Dým bramborové natě (1976), příběh špičkového pražského lékaře, jenž se z osobních důvodů stáhne na venkov, Stíny horkého léta (1977), baladický příběh o střetu dobra a zla z poválečných Beskyd, Hadí jed (1981), komorní drama o tom, co dokáže alkohol, či Stín kapradiny (1984), temnou „pytláckou historku“ na motivy knížky Josefa Čapka –, ale nakonec získal od režimu, kterým pohrdal, titul „národního umělce“ (1988). Ani vynikající přijetí výše zmíněných filmů a uznání na světových filmových festivalech ale nedokázaly režiséra zbavit nekonečných depresí z bezvýchodných politických poměrů, spojených s rozkladným alkoholismem, což jej psychicky i fyzicky ničilo a bránilo mu v práci a nezřídka i v kontaktu s okolním světem včetně těch nejbližších.

Miloš Forman již od počátku své kariéry věděl, že skutečný úspěch ve filmu znamenají „Amerika“ a hlavně Hollywood, a proto šel za svým cílem hlava nehlava. Jeho první americký snímek Taking Off (česky Odcházím; 1971), brilantně natočená story o rodičích, jež opustily jejich děti, na sklonku éry hippies, sice ocenili kritikové, u diváků, na nichž Formanovi vždy hodně záleželo, ale neuspěl. Forman se z toho poučil („Když v baru nerozumím dvěma třetinám toho, co mi říká kluk, sedící na stoličce vedle mě, nemůžu tu točit autorské filmy“) a od té doby sázel vesměs na adaptace již „prověřených“ literárních děl či na zpracování životních osudů lidí, které Američané dobře znali, a mohli proto jim i jemu rozumět.

V sedmdesátých a osmdesátých letech, kdy se Vláčil musel před vládnoucími komunisty nedůstojně ponižovat, aby si v jeho Dýmu bramborové natě mohl zahrát „stranou odstavený“ Rudolf Hrušínský nebo aby ze scénářů jeho snímků nezmizely věty a dialogy, které se soudruhům z Barrandova a z ÚV KSČ zdály z různých důvodů „podezřelé“, se Miloš Forman v Americe dotýkal „filmového nebe“. Přelet nad kukaččím hnízdem (1975), natočený podle románu Kena Keseyho s Jackem Nicholsonem v hlavní roli, mu zajistil jednak Oscara za nejlepší režii roku, jednak celosvětovou slávu a možnosti, o jakých se mu navzdory jeho sebevědomí a ambicím nesnilo. O necelé desetiletí později Forman svůj obrovský úspěch dokonce překonal, když dokázal na filmové plátno kongeniálně převést divadelní hru Petera Shaffera Amadeus (1984). Nikdy předtím a nikdy potom nebyl tak obdivovaný a tak žádaný, ale i tak nenáviděný (neboť čím větší úspěch, tím větší zášť a zloba) jako tehdy.

Na co asi myslel český kluk z Čáslavi, který jako malý brečel, zdrcený svým smutkem a svou samotou, do polštáře na internátu v Poděbradech, český kluk z Čáslavi, jehož první pražský „byt“, ve kterém žil se svou první ženou, herečkou Janou Brejchovou, byl tak malý, že se v něm sotva stačili vyhnout jeden druhému, když už podruhé v životě přebíral na pódiu zlatou sošku pro nejlepšího filmového režiséra roku, sošku, kterých jím natočený snímek získal celkem osm (včetně ceny za nejlepší film) a když se chystal pronést svoji děkovnou řeč? O tom, jaké to je jít za svým snem? O tom, že svoboda obecně a tvůrčí svoboda jsou nade všechno? O tom, že nelze svobodně tvořit v zemi, která není sama o sobě svobodná? O Americe, kterou tolik miloval? O rodném Československu, znormalizovaném moskevskými pohůnky, a o magické Praze, kde Amadea navzdory skřípění zubů komunistických pohlavárů s pomocí přátel, jako byli například kameraman Miroslav Ondříček či kostýmní výtvarník a scénograf Theodor Pištěk, natočil? Těžko říct, děkovné řeči bývají krátké a jen málokdy jsou o tom, co se děkujícím honí v tu chvíli hlavou.

Také devadesátá léta nemohla být pro oba muže rozdílnější. Zatímco Vláčil, jehož životní dílo se uzavřelo ne zcela vydařeným snímkem o životních osudech Karla Hynka Máchy (Mág; 1987), pozvolna umíral na bezútěšnou vnitřní samotu a nekonečné deprese, které podporoval alkoholem, Forman slavil úspěchy s dalšími dvěma filmy, jež byly primárně právě o zmíněné svobodě, zejména první z nich, Lid versus Larry Flynt (1996), natočený na motivy životních osudů zakladatele pornografického magazínu Hustler, zatímco druhý – Muž na Měsíci (1999), pojednávající o komikovi Andym Kaufmanovi – akcentoval i jiná důležitá témata.

Bylo jen dobře, že Formanův poslední film (nepočítáme-li Dobře placenou procházku z roku 2009, záznam z představení jazzové buffopery Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra v Národním divadle v Praze) – Goyovy přízraky (2006) – nebyl podobně smutnou „rozlučkou“ kdysi velkého režiséra, jako se to stalo Vláčilovi s Mágem. Přízraky, film z dramatických dějin Španělska na přelomu 18. a 19. století o slastech a strastech umělecké tvorby, o lásce a o ničivé síle inkvizice, sice nedosáhly kvalit Formanových vrcholných děl, vzkaz, který vysílaly do světa, měl však srovnatelnou přesvědčivost; stárnoucí režisérský velikán mohl být v zásadě spokojen.

Když se dnes za životním dílem obou režisérů ohlédneme, nemůžeme než nežasnout nejen nad jejich talentem, ale i nad způsobem, jakým se rvali s osudem. Jak se ničemu a nikomu nepoddali a zůstali, nebo se alespoň snažili zůstat věrní sami sobě. Právě proto jsou jejich filmy tak skvělé, a právě proto je milují diváci jak v Čechách, tak, zejména v případě Miloše Formana, na celém světě.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud