Kovář: Harvey Weinstein míří do vězení a kampaň #MeToo do finále | info.cz

Články odjinud

Kovář: Harvey Weinstein míří do vězení a kampaň #MeToo do finále

KOMENTÁŘ MARTINA KOVÁŘE | Všeobecně známá kampaň #MeToo dospěla na počátku týdne svým způsobem do symbolického finále. Kdysi vlivného hollywoodského producenta Harveyho Weinsteina porota uznala vinným ze sexuálního napadení a z lehčí formy znásilnění, za což mu hrozí až devětadvacet let odnětí svobody. Místo do vězení však viditelně zlomený Weinstein prozatím zamířil do newyorské nemocnice Bellevue. Kdy skončí za mřížemi není jasné, stejně jako není jasné, kolik let si nakonec za své činy odsedí. V krátkých, avšak dramatických dějinách hnutí #MeToo se přesto jedná o přelomový okamžik.

Ponecháme-li stranou „nesmělé počátky“ tohoto hnutí, spadající do prvního desetiletí našeho století, konkrétně do roku 2006, kdy termín na sociální síti Myspace poprvé použila občanskoprávní aktivistka Tarana Burkeová, právě u producenta Weinsteina všechno, tentokrát již „ve velkém“, v říjnu 2017 začalo. Jenom do konce tohoto měsíce jej ze znásilnění, sexuálního napadení či nevhodného chování obvinilo více než osmdesát žen a další brzy následovaly. Weinstein zprvu vše odmítal, zanedlouho však vyšlo najevo, že obvinění ze strany některých obětí „vyřešil“ mimosoudním vyrovnáním, konkrétně vysokým finančním odškodným. V tu chvíli nebylo o jeho konci pochyb.

Ještě nedávno všemocný producent se stal ze dne na den vyvrhelem, jehož ze svých řad vyloučila americká Akademie filmového umění a věd (Academy of Motion Picture Arts and Sciences; AMPAS), udělující každoročně slavné Oscary, a další prestižní organizace; úřad francouzského prezidenta zahájil diskusi o odebrání řádu Čestné legie; kromě toho producentovy kauzy neustále propírala média, což vedlo k jeho naprosté dehonestaci i k jeho vyloučení ze společnosti.

Vzápětí byl spuštěn tzv. „weinsteinův efekt“ (Weinsten Effect), kdy s podobnými obviněními vůči úspěšným mužům vystoupilo mnoho žen a dívek. Mezi nařčené patřily převážně, avšak nikoli výhradně, hvězdy amerického show businessu jako herci Kevin Spacey či Dustin Hoffman, kanadský režisér, scénárista a producent Paul Haggis, dirigent Metropolitní opery v New Yorku James Levine, dlouholetý vedoucí newyorského baletu Peter Martins, moderátor zpravodajské televize NBC News Matt Lauer, španělský operní pěvec a dirigent Plácido Domingo, proslulý restauratér a hlavní „star“ kulinářské show The Chew Mario Batali.

Došlo rovněž na soudce Bretta Kavanaugha (dnes soudce nejvyššího soudu USA) a – přirozeně – na politiky, jako byli republikánští kongresmani Trent Franks a Blake Farenthold, stejně jako jejich demokratičtí kolegové Al Franken a John Conyers či „nestor“ americké politiky, demokratický člen Sněmovny reprezentantů John Conyers. Otevřely se i četné „staré kauzy“, ať už se jednalo o režiséra, scénáristu a herce Woodyho Allena či bývalého amerického prezidenta Billa Clintona; obvinění neunikla ani další bývalá hlava státu George Bush starší či současný prezident Donald Trump. V nedávné době pak propuklo rovněž francouzské „krasobruslařské MeToo“, poté co byl z opakovaných sexuálních útoků obviněn známý trenér Gilles Beyer.

Výše uvedený seznam je jen pověstnou „špičkou ledovce“, celkový počet obviněných byl násobně vyšší, od dalších významných mužů až po ty „bezejmenné“. Velmi široká byla i škála a důvěryhodnost obvinění. Zatímco u lidí jako producent Weinstein jen málokdo pochyboval a pochybuje o tom, že jeho chování bylo nejen krajně nevhodné, nýbrž i kriminální povahy (což ostatně potvrdil i výrok soudu, o němž byla řeč na začátku článku), u jiných, kde soudy teprve probíhají, nebo k nim ani nedošlo, je věc složitější.

Například obvinění osmdesátiletého hereckého gentlemana Dustina Hoffmana, stará více než pětatřicet let, budí přinejmenším rozpaky. Herec se sice jedné z žen, jež jej obvinila, omluvil za vše, čím ji mohl vystavit trapné situaci, současně ovšem konstatoval, že si není nepřístojného chování vědom, a jeho právníci se pustili do boje za očištění jeho jména. Také španělský pěvec Plácido Domingo se nedávno pokorně omluvil všem ženám a dívkám, jež se mohly cítit jeho někdejším chováním jakkoli poškozeny, zároveň ale řekl, že měl vždy za to, že jeho vyjadřování náklonnosti bylo přijímáno vstřícně a že je, to především, obviňován za porušování pravidel a norem, jež „jsou dnes zcela odlišné od těch v minulosti“.

Několik kauz se „zvrhlo“ ve strhující „politická i lidská dramata“. Zatímco někteří politikové, například republikánský kongresman Trent Franks, přiznali, že se chovali nepatřičně (konkrétně Franks připustil, že se svými asistentkami vedl „nevhodnou konverzaci“, současně ale odmítl, že by na ně činil jakýkoli nátlak), jiní jednání, za něž by se měli stydět, jednoznačně vylučovali. Člen Sněmovny reprezentantů státu Kentucky, republikán Dan Johnson, jehož policie vyšetřovala (aniž jej ve finále obvinila) v souvislosti s pět let starým nařčením, že ve svém domě osahával a líbal sedmnáctiletou dívku, se dokonce zastřelil s vysvětlením, že nedokáže vydržet tlak, kterému je vystaven.

Jiné případy budily rozpaky a nedůvěru už jen tím, že propukly v době, kdy se dotyčný muž náhle dostal tak říkajíc do „světel reflektorů“. Jako příklad lze uvést nominanta na post soudce Nejvyššího soudu USA Bretta Kavanaugha. Ten byl poté, co jej prezident Donald Trump navrhl do výše zmíněné funkce, profesorkou psychologie Christine Blasey Fordovou obviněn z toho, že se ji před šestatřiceti lety jako středoškolák pokusil znásilnit na studentském večírku. Případ vyústil v tvrdou politickou bitvu, během níž byl Kavanaugh opětovně vyšetřován (bez vznesení jakéhokoli formálního obvinění) a v níž nakonec drtivá většina republikánů v Senátu hlasovala pro jeho schválení do funkce, zatímco drtivá většina demokratů byla proti. Ve finále tak šlo mnohem víc o čistou politiku než o cokoli jiného, pověst do té doby bezúhonného právníka a soudce je ale pro řadu lidí nadlouho, ne-li natrvalo poškozena.

Téměř groteskní mi, s odpuštěním, přijde příběh britského ministra obrany Michaela Fallona, který s vysvětlením, že „jeho chování v minulosti vždy nedosahovalo vysokých standardů, jež jsou kladeny na členy vlády Jejího Veličenstva“, v listopadu 2017 rezignoval na svůj post poté, co vyšlo najevo, že před patnácti lety, v roce 2002, sahal při večeři na koleno jedné z přítomných rozhlasových novinářek, třebaže se jí podle svého mluvčího již tehdy za své nevhodné chování omluvil. Právě tento případ podle mě jasně ukazuje, že k nejen politické, ale i k obecně lidské likvidaci kohokoli stačí v dnešní době velmi málo.

Co říci závěrem? Rozsudek nad Harveyem Weinsteinem z počátku tohoto týdně nepochybně přinesl zadostiučinění jeho konkrétním obětem i mnoha dalším ženám, ať se do kampaně #MeToo aktivně zapojily, či nikoli; řada z nich proto v souvislosti s rozsudkem na sociálních sítích celkem pochopitelně psala o „triumfu“ hnutí. Podstatnější než jeden rozsudek (jakkoli důležitý a v mnohém přelomový) je ale něco jiného. V první řadě jde o to, že #MeToo velkému množství žen, jež byly v minulosti či v současnosti vystaveny sexuálnímu násilí anebo „pouze“ nevhodnému chování ze strany mužů, umožnilo vyrovnávat se s traumaty, která je dlouhá léta sužovala, i když v jejich případech nedošlo k žádným soudním či jiným řízením. Ani v náznaku nepochybuji o tom, že již jen promluvit o těchto věcech či slyšet, jak o tomto tématu mluví jiné ženy, bylo pro mnoho z nich osvobozující. V tomto ohledu hnutí, myslím, splnilo svou roli ku prospěchu celé společnosti.

Tak jako většina věcí, i #MeToo má nicméně svou druhou, problematičtější stránku. Nejde o to, že se údajným obětem v řadě případů nepodařilo jejich obvinění prokázat (zejména tehdy, uplynula-li od údajného násilí sexuální povahy dlouhá doba, je to dost pochopitelné), na což ve finále – například v důsledku medializace kauzy – doplatily obě strany, nýbrž o to, že některá nařčení hned od počátku ošklivě „páchla“ nedůvěryhodností a vypočítavostí, tj. touhou po obohacení z případného odškodného, nemluvě o politických motivech a, to hlavně, o traumatech, jež si ze „svých případů“ mohli odnést, pro změnu, neprávem obvinění muži. Ani na ně bychom při hodnocení „krátkých dějin hnutí“ neměli zapomínat, stejně jako na fakt, že sexuálním predátorem může být i žena, ať už ve vztahu k muži (jak ukázal například slavný film „Skandální odhalení“ s Michaelem Douglasem a Demi Mooreovou z roku 1994) či k jiné ženě.

Důležité je i to, že hnutí #MeToo vneslo nový prvek do vztahů mezi oběma pohlavími. Na jedné straně nepochybně přispělo k tomu, že muži, zejména ti bohatí a slavní, avšak docela určitě nejen oni, budou ve svém přístupu k ženám více respektovat jejich osobnost i to, jak jejich chování a jednání vnímají (což je zcela jistě dobře), že zkrátka dojde, přesněji řečeno, že již dochází k jisté revizi dlouhodobě zažitých sociálních, konkrétně genderových stereotypů. Na druhé straně to dost možná povede k dalšímu oslabení již tak křehké „maskulinity“ v dnešním světě, čehož budou jednou, kdo ví, možná litovat i některé příslušnice „něžného pohlaví“. Uvidíme.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud