Kovář: Jde opravdu „jen“ o Mariánský sloup? | info.cz

Články odjinud

Kovář: Jde opravdu „jen“ o Mariánský sloup?

KOMENTÁŘ MARTINA KOVÁŘE | Na podzim uplyne třicet let od událostí listopadu 1989. Politická situace v naší zemi je přitom v posledních letech a měsících napjatá. Vře to mezi vládou a opozicí, na náměstích měst i na pražském magistrátu – tam v posledních dnech kvůli sporu o obnovu Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí. Je to na první pohled nenápadný spor, ale jsem přesvědčený, že i ten v mnoha ohledech odráží situaci, v níž se dnes Česká republika nachází.

Pro pořádek shrnu, oč se se jedná. Krátce po skončení třicetileté války (1618–1648), na jaře 1650, byl na dnešním Staroměstském náměstí položen základní kámen Mariánského sloupu a v létě 1652 byl čtrnáctimetrový monument slavnostně vztyčen. Zatímco jméno architekta bohužel neznáme, autoři jeho sochařské výzdoby známi jsou – byli jimi Jan Jiří Bendl, jeden z nejvýznamnějších českých raně barokních sochařů, a jeho žáci a spolupracovníci.

Vztyčení sloupu bylo, logicky s požehnáním představitelů vládnoucí habsburské dynastie, vyjádřením projevu vděčnosti za ubránění pravého břehu Vltavy před švédskými vojsky a před jejich pravděpodobným řáděním v této části města na podzim 1648. Poté se více než dvě a půl staletí takřka nic nedělo. Za první světové války (1914–1918), tj. v době, kdy České země byly stále ještě součástí podunajské monarchie, stál Mariánský sloup, vnímaný již tehdy částí veřejnosti jako symbol katolicismu a habsburské moci, poblíž nového památníku Mistra Jana Husa, jehož jiní lidé pro změnu adorovali jako symbol češství, protestantismu a národní nepoddajnosti.

Krátce po vzniku Československé republiky, na počátku listopadu 1918, se stal Mariánský sloup obětí řádění (nejen) žižkovských vandalů v čele se známým Frantou Sauerem, kteří jej svrhli a poté div že nepokračovali v ničení soch na Karlově mostě, čemuž se podařilo zabránit. A právě tehdy začal příběh „boje“ za obnovení sloupu, který v posledních dnech spěje, zdá se, do finále. Jak všechno nakonec dopadne, nevíme, zatím poslední kapitola tohoto příběhu je nicméně až neadekvátně vypjatá.

Jak to tedy s obnovou sloupu bylo a je?

Zatímco prvorepublikové pokusy byly vzhledem k převládající celospolečenské protihabsburské a protikatolické atmosféře odsouzené k nezdaru (stejně jako pokusy krajanů žijících v zámoří), po pádu komunistického režimu v roce 1989 se situace změnila. Zasloužila se o to nejen Společnost pro obnovu Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v Praze, ale i četné další iniciativy, včetně několika petic a sbírek.

Dnes je socha především díky akademickému sochaři Petru Váňovi z Karlíku a jeho spolupracovníkům hotova, a co víc – v roce 2013 Rada Hlavního města Prahy odsouhlasila celkovou rekonstrukci Staroměstského náměstí včetně obnovy sloupu a v roce 2017 Úřad Městské části Praha 1 vydal územní rozhodnutí o umístění stavby. Zdálo se, že obnově nestojí nic v cestě, a to tím spíš, že ji podpořila řada významných osobností.

Avšak ouha! Stavební povolení sice vydáno bylo, ale povolení k záboru místa stavby nikoli. A právě toho využili odpůrci obnovení sloupu, mezi které zjevně patří alespoň část dnešního vedení metropole v čele s primátorem Zdeňkem Hřibem (Piráti). Právě on je nezřídka označován jako ten, kdo v sobotu 15. června nařídil zaparkovat na místě strženého Mariánského sloupu vůz městské policie a kdo byl v důsledku toho odpovědný za následné strkanice a „znesvěcení pietního místa“.

Ponecháme-li stranou konkrétní ostudu, a sice že třicet let po pádu komunistického režimu stojí policejní vůz na příkaz vedení Hlavního města Prahy na místě, jež má pro část občanů metropole i republiky velký význam, má celá záležitost i obecnější rozměr.

Rekonstrukce Mariánského sloupu má totiž nejen svoje stoupence, ale i již zmíněné rozhodné, někdy až militantní odpůrce. Jedná se například o autory a signatáře online „Petice proti obnovení Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí“, nebo o autory a signatáře otevřeného dopisu, zaslaného v září 2017 zastupitelstvu Hlavního města Prahy, o němž Deník Referendum informoval pod titulkem „Proč by napodobenina mariánského sloupu neměla zanášet veřejný prostor“.

A jsme, tak říkajíc, u jádra pudla.

Každý, kdo si zejména text otevřeného dopisu přečte, nemůže mít ani nejmenší pochybnosti, oč tu běží. Již sám titulek má vysokou vypovídací hodnotu, o textu samotném nemluvě. Posuďte ostatně sami. Mariánský sloup se podle autorů dopisu stal „symbolem vítězství katolické monarchie ve třicetileté válce a koncem nadějí na stát, ve kterém by mohli vedle sebe existovat lidé různých vyznání“. A nejen to. V dopise se můžeme dočíst, že nešlo „jen o porážku evangelíků katolíky, ale i o porážku myšlenky tolerance, která je stále aktuální. Způsob stržení sloupu nemusíme schvalovat, ale jeho odstranění z veřejného prostoru vyjadřovalo důležité demokratické hodnoty: sekulární společnost a odpor proti provázání světské a náboženské moci, kritiku symbolů nedemokratického zřízení katolické monarchie.“ A dokonce, ve finále: „Pomník … má nebezpečně blízko k násilnému prosazování jedněch idejí a moci na úkor jiných, a pak může do sdíleného životního prostředí namísto harmonie vnést nesoulad a konflikt“.

Nemohu si pomoci, ale první, na co jsem si při četbě tohoto textu vzpomněl, bylo manipulativní motto, jež jsem poprvé četl jako středoškolák a jež uvádělo dvaatřicet svazků díla Aloise Jiráska, vydávaných po únoru 1948 z iniciativy vůdce československých komunistů Klementa Gottwalda a prominentního komunistického ideologa Zdeňka Nejedlého („nevinný“ Alois Jirásek mi tuto připomínku snad promine): „Hlásíme se k Jiráskovi, a je nám blízký – bližší než staré společnosti kapitalistické – že ve svém díle mistrně vystihl, které to naše tradice vedou vpřed, k svobodě a k rozkvětu národa. Jeho dílo nás učí tedy správnému pohledu na naši minulost, posiluje naše národní sebevědomí a plní nás dějinným optimismem a vírou v tvořivé síly lidu. President republiky Klement Gottwald.“

Proč tuto historickou kuriozitu připomínám? Protože, zkrátka a dobře, napsat v roce 2017, že odstranění Mariánského sloupu vyjadřovalo „důležité demokratické hodnoty“, není ve své podstatě od výše uvedeného citátu a od výše vzpomenuté jednostranné (dez)interpretace Jiráskova díla příliš daleko. Totéž platí i o následném hájení tohoto stanoviska, respektive tohoto postoje, již nikoli pouze perem, nýbrž i mocenskou silou, například tím, že na dobu povoleného ekumenického shromáždění stoupenců obnovy sloupu na Staroměstském náměstí byl na místě, kde sloup stál, zaparkován policejní vůz. Docela „silný tabák“ bezmála třicet let po listopadu 1989, co říkáte?

Co ze zdánlivě malicherného sporu, mimo jiné, plyne? Jak říkával jeden můj kolega: podíváš-li se na většinu významnějších (a i těch bezvýznamných) společenských střetů, přičemž je celkem jedno, oč se jedná, stejně jako na řadu zdánlivě čistě osobních konfliktů mezi lidmi, na jejich skutečnou podstatu, zjistíš, že v jádru věci je skoro vždycky světonázorový spor, tj. jiné vidění a vnímání věcí a událostí, oddanost jiným principům a jiným hodnotám, víra v jinou podobu budoucího světa.

V souvislosti s dnešní dobou se často říká a píše, že slova jako „levice“ a „pravice“ ztratila v politice svůj význam, že hranice mezi „levicí“ a „pravicí“ jsou téměř k nerozeznání rozostřené, takže už nikdo neví, co je co, kdo je kdo atd. Ve skutečnosti to není pravda. „Levice“ zůstává i nadále „levicí“, stejně jako „pravice“ „pravicí“, jenom se někdy tváří, že tomu tak není, například ve snaze oslovit i ty voliče, kteří by otevřené, nezakryté podobě „levice“ či „pravice“ svůj hlas nikdy nedali. Spor o obnovu Mariánského sloupu na pražském Staroměstském náměstí je toho jasným dokladem. Jde zkrátka pořád o to samé. Nezapomínejme na to.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud