Kovář: Macron chce udělat z Francie skutečnou velmoc. Nový de Gaulle z něj ale nebude | info.cz

Články odjinud

Kovář: Macron chce udělat z Francie skutečnou velmoc. Nový de Gaulle z něj ale nebude

KOMENTÁŘ MARTINA KOVÁŘE | Francie byla v dlouhém běhu dějin vždycky „velká“ a všichni její vládci o tuto a spolu s tím i o svoji velikost usilovali, ať už se jednalo o kapetovské, valoiské či bourbonské krále, o císaře Napoleona I. a Napoleona III., nebo v moderní době o její prezidenty. K největším osobnostem páté republiky, jež se ve Francii datuje od přelomu let 1958 a 1959, patří jednak její zakladatel – generál Charles de Gaulle, jednak jeho vyzývatel z šedesátých let a posléze první socialista v čele Francie – François Mitterrand. Současný vládce Elysejského paláce Emmanuel Macron by se oběma mužům zjevně rád vyrovnal, jeho snaha bude ovšem nejspíš marná.

Touha Emmanuela Macrona (* 1977) po zápisu do „velké historie“ je dobře patrná již od jeho překvapivého, nicméně úspěšného tažení do prezidentského úřadu v roce 2017, což dokázal „pod maskou“ „outsidera“, jenž není příslušníkem politických a společenských elit. Vzhledem k tomu, že patřil k významným investičním bankéřům a navíc v letech 2014–2016 zastával post ministra hospodářství ve vládě Manuela Vallse, je před tímto jeho výkonem nutno smeknout klobouk.

Pokud jde o dosavadní výkon funkce, platí, že zatímco na domácí politické scéně si vede poněkud rozpačitě (neschopnost prosadit skutečně reformní kroky a fakticky vzato soustavné ustupování „žlutým vestám“ a dalším protestujícím), na zahraničněpolitickém poli působí poměrně suverénně a hlavně velmi aktivně (psali jsme ZDE a ZDE).

Cíle, jež Macron ve velké hře globální politiky prosazuje, jsou víceméně otevřené. V popředí všeho je touha po posílení role Francie (a jeho samotného) ve světě, a to hned v několika směrech. V první řadě jde o vztah se Spojenými státy americkými. Macron je vidí i nadále, navzdory jejich (podle něj) pozvolna upadajícímu vlivu, jako významného spojence (protože nemůže, ze zcela praktických důvodů, jinak). Současně ale říká, že američtí přátelé nemusí být za každou cenu a vždycky také francouzští přátelé, že svět je složitější, než se Američanům zdá, a že „národní zájmy“ (čas od času nepříliš úspěšně skryté za „evropské zájmy“) jsou stejně důležité, jako zájmy západní či, řečeno jinak, zájmy transatlantické.

V tomto ohledu se nejedná o žádnou novinku. Komplikovaný vztah s USA měli, snad s výjimkou Nicolase Sarkozyho, alespoň po určitou část jejich působení v úřadu, všichni prezidenti páté republiky. Generál de Gaulle dokonce na čas vyvedl Francii z vojenských struktur Severoatlantické aliance, a zasadil se tak nepřímo o přesunutí jejího vrchního velitelství z Paříže do Bruselu. Ve skutečnosti ale pokusy Paříže o zásadnější emancipaci na Washingtonu a na NATO a o s tím související zvýšení vlivu Francie ve světě neměly, respektive nemají příliš velkou šanci na úspěch. Mnohem spíše mohou být, dnes ještě více než dříve, nebezpečné.

Je tomu tak přesto, že Severoatlantická aliance už dávno není onou pevnou, vnitřně semknutou „baštou“ proti sovětské rozpínavosti, jíž bývala v časech studené války. Události na Balkáně v devadesátých letech minulého století a dění, jež následovalo po 11. září 2001, výrazně proměnily její doktrínu i její obraz v očích světové veřejnosti. Francie a Evropa, přesněji řečeno Evropská unie, nicméně stále mají ve světové politice reálnou sílu, mimo jiné (a možná zejména) proto, že jsou členy NATO (jež plně závisí na síle USA), jakkoli jsou dnes vztahy v alianci (nejen vzhledem ke kontroverznímu počínání Turecka v Sýrii) složité.

Přehnané zpochybňování či relativizace spojenectví s Washingtonem a společných euroatlantických hodnot (například stavěním „evropského humanismu“ do kontrastu s čínskou a americkou [!] civilizací, abych použil Macronova slova) s sebou tudíž nese riziko, že se „velcí bratranci“ za oceánem tak říkajíc naštvou a půjdou si, bez ohledu na Evropu, za svým, zvlášť budou-li v jejich čele stát politikové jako Donald Trump. Právě na tohle by měl francouzský prezident při své snaze o emancipaci na USA a na NATO myslet.

Odebírejte newsletter INFO.CZ

Kromě vymezování se vůči Spojeným státům hrají v Macronově úsilí o zvýšení vlivu Francie ve světě a v jeho pokusu o nové nastavení francouzské zahraniční politiky důležitou roli rovněž Čína, Indie a především Rusko. Právě o nastavení nových (rozuměj lepších) vztahů s Moskvou jde prezidentovi na prvním místě. Něco na tom je; první muž Francie ostatně není zdaleka jediný evropský státník, který situaci vidí takto. Představa, že samotná Francie, jakkoli aktivní, bude pro Moskvu či pro Peking rovnocenným partnerem, však není příliš pravděpodobná.

Vládci Ruska i Číny vzhlížejí (stále ještě) především k Washingtonu; hlavně na vztahu k němu jim primárně záleží, což je důsledek jeho ekonomické a vojenské síly, hlavně vůči němu se vymezují a s ním, více či méně úspěšně, soupeří. Macron by měl více vnímat reálnou sílu své země (Francie není a nebude supervelmoc, i kdyby se rozkrájel, jakkoli její ekonomická výkonnost stále roste) a jednat podle toho. Jenomže – právě s tím má francouzský prezident, zdá se, problém.

Při znalosti Macronovy osobnosti a jeho curricula je zjevné, že by, především díky své ambiciózní zahraniční politice, velmi rád dosáhl velikosti již zmíněných nejúspěšnějších předchůdců v prezidentském úřadu – Charlese de Gaulla (anebo alespoň Françoise Mitterranda), jak jsem uvedl již na začátku svého textu. Jeho problém ale spočívá v tom, že nebyl, není a s vysokou pravděpodobností nikdy nebude ani jedním z nich. Za oběma velikány moderních francouzských dějin totiž stály, jak se dnes s oblibou říká, autentické životní příběhy, s nimiž ten Macronův nesnese, při veškerém respektu, srovnání.

Příběh Charlese de Gaulla (1890–1970) je takřka všeobecně znám. Během pouhého čtvrtstoletí se stal hned dvakrát zachráncem (bez jakéhokoli přehánění) své milované země: poprvé když doslova z ničeho „vydupal“ všeobecně uznávanou exilovou vládu v zahraničí (v Londýně), učinil z ní – po potupné porážce od Německa v roce 1940 – součást spojenecké koalice a nakonec přivedl Francii k vítězství ve druhé světové válce.

Podruhé když na přelomu padesátých a šedesátých let zabránil občanské válce, k níž se ve Francii reálně schylovalo kvůli alžírské krizi (konkrétně kvůli otázce, zda udělit Alžírsku nezávislost, nebo je za jakoukoli, v každém případě však za velmi vysokou cenu držet coby francouzskou kolonii). Jeho místo „největšího muže“ v moderních národních dějinách je proto nezpochybnitelné.

Mitterrandův příběh je na první pohled méně atraktivní, ale v mnoha ohledech podobně pozoruhodný. Za druhé světové války se tento „malý velký muž“ (1916–1996) zapojil do protiněmeckého hnutí odporu, podílel se na osvobozování koncentračního táboru Dachau, po válce se pak nenápadně stal nejvlivnějším představitelem francouzské levice, což vyvrcholilo jeho kandidaturou na hlavu státu právě proti de Gaulleovi v roce 1965. Tehdy s ním sice ještě prohrál, stejně jako v roce 1974 s Valérym Giscardem d᾽Estaing, o sedm let později to byl ale právě on, kdo v čele dočasně sjednocené levice prokázal, že prezidentem páté republiky nemusí být nutně „gaullista“. Jeho dvojí prezidentství (1981–1994) bylo v některých ohledech kontroverzní, v každém případě však bylo „velké“, včetně jeho zásadního podílu na pádu komunismu v Evropě, na (znovu)sjednocení Německa atd.

Ve srovnání s těmito „titány“ se příběh Emmanuela Macrona jeví, třebaže by to nerad slyšel, jako poněkud druhořadý. Jistě lze namítnout, že bych neměl srovnávat nesrovnatelné, zvlášť je-li úřadující prezident teprve v polovině svého prvního mandátu. Jisté závěry snad ale přece jen vyvodit lze. Jakkoli je Macron politik s nepopiratelným charismatem a s některými pozoruhodnými schopnostmi, nedokázal si dosud a nejspíš ani nedokáže získat, když už ne sympatie, pak alespoň respekt přesvědčivé většiny občanů své země. A právě tím se od de Gaulla i od Mitterranda liší. Pokud jde o generála, zatímco jeho stoupenci jej uctívali jako božstvo, jeho nepřátelé jej upřímně nenáviděli, vždycky však s úctou k tomu, co dokázal. O Mitterrandovi platilo v zásadě totéž.

Emmanuel Macron se tak mnohem víc jeví jako prezident, jakými byli Georges Pompidou, Valéry Giscard d᾽Estaing, Jacques Chirac (navzdory osobní slabosti, kterou jsem pro něj z různých důvodů měl), Nicolas Sarkozy či François Hollande. Ke skutečné velikosti, po níž zjevně touží, mu vzhledem k (nejen) již zmíněné absenci velkého osobního příběhu ani sebeambicióznější zahraniční politika (nejspíš) nepomůže.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud