Kovář: Národní trauma po jednaosmdesáti letech aneb Pět poučení z Mnichovské dohody | info.cz

Články odjinud

Kovář: Národní trauma po jednaosmdesáti letech aneb Pět poučení z Mnichovské dohody

KOMENTÁŘ MARTINA KOVÁŘE | Jen málo událostí z našich moderních dějin budí i po letech takové emoce jako Mnichovská dohoda, kterou na konci září 1938 podepsali v hlavním městě Bavorska vůdce nacistické Třetí říše Adolf Hitler, šéf italských fašistů Benito Mussolini, britský premiér Neville Chamberlain a francouzský ministerský předseda Édouard Daladier. Není se co divit; důsledky byly vpravdě osudové: Rozbití prvorepublikového Československa, jež v mnoha ohledech ztělesňovalo versailleský mírový systém vzniklý po první světové válce, a obsazení pohraničí německou armádou. Vznik tzv. druhé, dlouhodobě života neschopné republiky, s tím související posílení hitlerovského Německa a potvrzení vůdcova přesvědčení, že západní demokracie jsou slabé a skrz naskrz prohnilé, takže si může dovolit cokoli.

Mnichovská dohoda nespadla tak říkajíc „z nebe“, ale byla logickým vyústěním evropského vývoje v dramatických třicátých letech, tj.v době velké hospodářské krize a jejích ekonomických a sociálních důsledků včetně nástupu Hitlera k moci a jeho rozpínavé, agresivní politiky, směřující jednoznačně k nové světové válce. V neposlední řadě se projevila už zmíněná slabost obou západních mocností – Velké Británie a Francie. Jejich politika appeasementu (tj. ustupování agresorovi či usmiřování) daná touhou nedopustit „za žádnou cenu“ opakování válečných hrůz z let 1914–1918, vírou, že se lze konfliktu „uspokojením“ Hitlerových požadavků přece jen vyhnout, a rovněž zoufalou nepřipraveností na válku navzdory nesčetným iluzím o efektivitě fatálně selhala.

Především Češi (méně již Slováci) si od té doby kladou otázku, na niž lze při nejlepší vůli jenom stěží jednoznačně odpovědět, a sice zda tehdejší československá vláda, na prvním místě prezident Edvard Beneš (1884–1948), mohla a měla na přelomu září a října osudového osmatřicátého roku reagovat na podpis Mnichovské dohody jinak než pokorným odevzdáním republiky vybudované na Masarykových „ideálech humanitních“, na principech demokratického vládnutí a na nezpochybnitelném odhodlání velké většiny obyvatel bránit ji.

Jedna strana, pokud vše s ohledem na rozsah tohoto textu zjednoduším, má za to, že se prezident zachoval zbaběle, že jsme se měli bez ohledu na téměř jistou porážku ve válce s Německem a na předpokládané vysoké oběti bránit, že ostudná kapitulace zlomila páteř a charakter národa, což se projevilo, viděno v delším časovém výhledu, mimo jiné v neschopnosti vzdorovat v roce 1948 nástupu komunistů a v roce 1968 invazi vojsk Varšavské smlouvy (na rozdíl, například, od Maďarů a jejich statečné obrany před Sověty v roce 1956).

Mnichov 38

Druhá strana má pro prezidenta a jeho postoj naopak pochopení. Akcentuje zejména faktickou (Paříž) i přinejmenším morální (Londýn) zradu západních spojenců, lítost a pohoršení nad tím, jak se v kritické chvíli zachovaly „Francie sladká a Albion hrdý“, které jsme „tolik milovali“ (nezřídka v kontrastu s údajnou ochotou Sovětského svazu pomoci nám, jak dodnes zdůrazňují hlavně komunisté). A připomínají Benešovu neúnavnou politickou práci v Londýně, jež vyvrcholila poválečným obnovením Československa včetně zneplatnění Mnichova.

Historikové, novináři, politikové a lidé všech možných profesí se od té doby přirozeně zamýšlejí nad tím, jak by se situace v Evropě vyvinula, kdyby se Československo postavilo na podzim 1938 Německu na odpor. Zda by na ně Hitler skutečně zaútočil, zda by – pokud ano – Francie opravdu zůstala nečinná, či zda by padla její vláda a Čechům a Slovákům by nějaká nová (ne)přišla na pomoc. Jak by na válku reagovaly špičky německé armády (jejichž loajalita vůči Führerovi byla v té době ještě nejistá), zda by světová válka nezačala o rok dříve, a neměla by proto jiný průběh…

Pokud jde o mě, musím říct, že čím jsem starší, tím větší mám pro prezidenta Beneše pochopení. Aby bylo jasno: Ani v náznaku netvrdím, že se po Mnichovu zachoval správně, nýbrž „jen“ to, že jeho postoji stále víc rozumím. Možná je to i tím, že kolem sebe častěji než dříve slýchám sebejisté hlasy, jež staví tehdejší hlavu státu na pranýř. Jenže! Ono se to s více než osmdesátiletým odstupem v pražské kavárně anebo hospodě, za katedrou na té či oné vysoké škole, stejně jako na redakční poradě anebo v parlamentu snadno mluví o nezbytnosti a prospěšnosti „národní oběti“, o tom, že být prezidentem Masaryk, řekl by „Tož, budeme sedlat!“… Ono se to zkrátka v téměř naprostém bezpečí a v naprosté pohodě dnešní doby (všem problémům navzdory) snadno moralizuje. Snadno se vynášejí jednoznačné soudy.

Mnichov 38

Ti, kteří Edvarda Beneše za jeho postoj k Mnichovské dohodě kritizují, neargumentují nijak překvapivě. Většinou velmi podobně, jako se během našeho loňského setkání vyjádřil jeden z mých polských přátel: „Možnost, že bychom, obrovské převaze nepřítele navzdory, v září 1939 nebojovali,“ řekl mi, „je pro nás naprosto nepředstavitelná. Kdyby s tím nějaký polský politik, třeba i po letech, jen čistě teoreticky, přišel, znamenalo by to jeho okamžitý konec. Nechápu, jak jste to tehdy mohli udělat, jak jste mohli kapitulovat. Vybudovat po stovkách let svůj vlastní stát, svou vlastní republiku, a pak se jí bez boje vzdát…“

Takový argument je nutno brát velmi vážně, na strašlivosti Benešova dilematu ale nic zásadního nemění. Jen si to představte: první Československá republika byla, aniž bych jakkoli podceňoval obrovské úsilí, které Tomáš Garrigue Masaryk a jeho nejbližší spolupracovníci (na prvním místě právě Beneš) během první světové války vyvinuli, „dítětem velmocí“; bez jejich souhlasu, bez jejich rozhodnutí by nikdy nevznikla. Na konci léta a na začátku podzimu 1938, po dvaceti letech přátelství, se ale spojenectví s nimi, na němž stál celý zahraničněpolitický koncept státu, zhroutilo. Připočteme-li k tomu Hitlera řvoucího na veřejných shromážděních či do rozhlasu, že Československo a všechny jeho obyvatele nemilosrdně zničí, henleinovce volající hlasitě po „návratu do Říše“ a řádící zběsile v pohraničí, Polsko a Maďarsko, čekající na příležitost k tomu, aby si z hroutící se republiky ukrojily také svůj díl kořisti…

Mnichov 38

Jak už jsem řekl, strašlivé dilema. Poslat svůj národ nebo alespoň jeho část na (téměř jistou) smrt, anebo se vzdát s nadějí, že snad nebude až tak zle a že se po čase vše v dobré obrátí… Jsou státníci – bojovníci a válečníci, a pak jsou státníci – diplomati a vyjednavači. Edvard Beneš, homo politicus druhého typu, se k variantě „národní oběti“ na podzim 1938 nakonec neodhodlal a po celý zbytek života se s tím musel vyrovnávat. Odsudků a zavržení se mu za to dostalo nesčetně mnoho, nezřídka od lidí, kteří si podobnou míru odpovědnosti nedokázali vůbec překvapit, natož aby ji museli nést. Tak už to ale bývá, u politiků zvlášť.

Já osobně mám za to, že skutečně oprávněně mohou Beneše soudit jen ti, kteří se kdy ocitli v podobném anebo srovnatelném postavení, nikdo jiný, a takových lidí bylo a je (nejen v dnešní České republice) velmi málo.

Je-li už řeč o Mnichovu, je důležitá ještě jedna věc: Nezapomenout na to, že podobně osudová a pro budoucnost státu snad ještě zásadnější než Benešovo chování v době Mnichovské krize byla jeho fatální ztráta víry v Západ, která se u něj následně projevovala navzdory tomu, že strávil válku převážně v Británii a zejména díky Británii se mu podařilo Mnichov odčinit. Právě kvůli této ztrátě víry se totiž stále více obracel na Východ, k Sovětskému svazu, což nakonec – znovu zjednodušení, které ale nic nemění na meritu věci – skončilo komunistickým převratem v únoru 1948 a zotročením naší země Moskvou, tentokrát na více než čtyři desetiletí. Složitá doba, složité osudy, složité rozhodování, nevratné a tragické důsledky…

Vraťme se ale ještě jednou přímo k Mnichovu, přesněji k tomu, co nám dnes z celé krize po více než osmdesáti letech a po tom všem, co o ní bylo řečeno a napsáno, zbývá. Nejen jako historik moderních dějin, ale i jako racionálně uvažující člověk bych řekl, že nám přináší několik poučení, jež sice nejsou nijak „objevná“, ale zato jsou stále navýsost aktuální. Za prvé, že v určitých kritických situacích nemusí být v danou chvíli „po ruce“ jednoznačně dobré či jednoznačně špatné řešení a že rozhodnout, zda je/bylo správné to či ono, není snadné, či dokonce možné ani po mnoha letech. Za druhé, že zjevnému nepřátelství – ať už má jakoukoli podobu – je nutné čelit co nejdříve, hned v jeho zárodku, dokud to ještě jde, a že appeasement není řešením. Za třetí, že i to největší nepřátelství může mít zpočátku nevinnou či dokonce komickou (groteskní) podobu a může být trestuhodně podceněno. Za čtvrté, že tváří v tvář smrtelnému nepříteli, smrtelné hrozbě, mohou najít společné slovo i lidé nebo státy, kteří, respektive které by se za „normálních“ okolností nikdy nemohli/nemohly sejít v jednom táboře. A konečně za páté, že se „lidé dobré vůle“ nikdy, ani v té nejzoufalejší situaci, nesmějí vzdát, že žádný boj není předem ztracen, třebaže konečné vítězství často stojí spoustu „krve, slz a potu“, jak v roce 1940 řekl jeden skvělý britský politik a státník. Právě tato krev, tyto slzy a tento pot jsou často tou nejjistější cestou ke svobodě a k lepší budoucnosti.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud