Kovář: Nechtěný důsledek koronaviru – bez velkého sportu se docela dobře obejdeme

„Tak nám zrušili Wimbledon, paní Müllerová…“ Právě takto, po haškovsku či po švejkovsku, by jednou mohla začínat knížka o tom, co všechno udělala koronavirová pandemie z roku 2020 se světovým sportem. Ne že by už nějaký čas nebylo jasné, že letošní sportovní sezóna je na tak říkajíc odpis. V tomto týdnu nicméně situace vyvrcholila, když organizátoři oznámili, že se nebude konat ani 134. ročník tenisového turnaje, který pořádá nejslavnější a nejctihodnější, ale i nejsnobštější sportovní klub na světě – londýnský All England Lawn Tennis and Croquet Club.

U nás doma, v České republice, většina „normálních“ sportovních příznivců lituje především nedohrané hokejové a fotbalové sezóny včetně mistrovství světa ve Švýcarsku (hokej), respektive mistrovství Evropy, jež se letos mělo konat prakticky na celém kontinentě (fotbal), případně přesunu letních olympijských her v Tokiu (zatím) o rok, cyklističtí nadšenci pláčou nad osudem jarních klasik (právě dnes se měla jet jedna z nich – závod Kolem Flander), Giro d᾽Italia a (s vysokou pravděpodobností i) Tour de France, zatímco fandy automobilových závodů děsí představa, že by mohla být předčasně ukončena sezóna Formule jedna. Ale tenis?

Jistěže, tenis. Právě tento sport, přesněji řečeno tento výše zmíněný turnaj, jenž se již od roku 1877 hraje rok co rok s výjimkou dvou světových válek (1915–1918 a 1940–1945), znamená pro Londýňany, pro Angličany, obecně pro Brity (nezapomínejme, že Andy Murray je Skot) a pro celý sportovní svět tolik, že si to nezasvěcení dokážou jen těžko představit. O lecčems ostatně svědčí to, že když před pár dny padlo smutné rozhodnutí, že se ve Wimbledonu bude hrát až v příštím roce, dostal jsem během následujících dvou hodin více než pět desítek mailů a esemesek, ve kterých mi o tom psali zdrcení kamarádi a známí nejen zpoza kanálu La Manche, ale i ze Spojených států amerických, z Latinské Ameriky a z Austrálie. Skoro mi přišlo, jako by si až v tuto chvíli uvědomili, co se v posledních týdnech děje, tj. že velká část světa je opravdu „ve válce“ a že konec této „války“ je prozatím, bohužel, v nedohlednu.

Mým cílem nicméně není sentimentální pláč na téma, „jak jsme přišli o letošní Wimbledon“ (a možná i o další grandslamové turnaje), nýbrž zamyšlením nad tím, jak velkou roli hraje sport v moderní společnosti, zda a jak moc je pro ni důležitý a co jeho dočasná faktická neexistence – na té nejvyšší, profesionální úrovni – znamená.

Nesporným faktem je, že sport patří, byť nad ním někteří intelektuálové ohrnují nos, k nejvýznamnějším sociokulturním fenoménům moderní doby, prakticky od počátku 20. století. Svědčí o tom mimo jiné skutečnost, že hrál – v řadě případů – národotvornou roli, tj. (spolu)pomáhal při utváření moderních evropských národů a států, ilustrovat to lze třeba na příběhu českých Sokolů, přispíval k národní soudržnosti a pospolitosti v těžkých časech, kupříkladu, mám-li opět zůstat v Česku, v letech nacistické okupace či v letech po obsazení naší země sovětskou armádou a vojsky dalších zemí Varšavské smlouvy z léta 1968, sport také přispěl k důležitému posíléní národního sebevědomí v době, kdy to bylo jaksepatří třeba, což je, pro změnu, hokejový příběh z Nagana z počátku roku 1998, tj. v době vrcholící tzv. „blbé nálady“ atd. atd. atd.

O mimořádném významu sportu pro společnost svědčí i to, jakou pozornost mu věnovaly, respektive věnují vlády jednotlivých zemí na celém světě. Podíváme-li se, například na historii moderních olympijských her, zjistíme, že byla od samého počátku spojena s „velkou politikou“: již letní hry v Londýně v roce 1908 byly charakteristické vypjatým nacionalistickým soupeřením Britů a Američanů, k němuž se vyjadřovali i vysocí státní představitelé, především za oceánem; zimní olympiádu v Garmisch-Partenkirchenu a letní hry v Berlíně v roce 1936 k propagaci své ideologie bezskrupulózně zneužili němečtí nacisté; z mexických her v roce 1968 byli vyloučeni američtí atleti, kteří dali na stupních vítězů najevo sympatie s politickým hnutím Black Power; mnichovská olympiáda z roku 1972 je navždy spjatá se zavražděním jedenácti izraelských sportovců palestinskými teroristy ze skupiny Černé září; moskevské letní hry v roce 1980 bojkotovali (primárně kvůli sovětské invazi do Afghánistánu) američtí a další převážně západní sportovci; čtyři roky poté následoval odvetný bojkot LOH v Los Angeles ze strany zemí tzv. východního bloku; hry v americké Atlantě v roce 1996 pro změnu ochromil bombový útok, který si vyžádal dva mrtvé a více než stovku zraněných; četné politické kontroverze provázely i letní olympiádu v Pekingu v roce 2008, během níž se vedla diskuse na téma, zda se sportovní událost takového významu má/smí konat v zemi, jejíž vláda porušuje základní lidská práva; kritické hlasy se ozývaly i během ZOH v ruském Soči v roce 2014, jež se podle některých komentátorů staly „nástrojem propagace putinovského režimu řízené demokracie“. O dalších sportovních kláních, těch neolympijských, platilo a platí v zásadě totéž, to by ale bylo téma na jiný, samostatný text.

„Velká politika“ a sport se samozřejmě vzájemně ovlivňují i v 21. století. Kromě již zmíněných diskusí o olympijských hrách v letech 2008 a 2014 o tom svědčí například vyjádření ruských sportovních představitelů, kteří o politických motivech často mluví v souvislosti s tresty, jež některé mezinárodní organizace vynesly kvůli opakovanému, systematickému využívání dopingu jejich sportovců, což se naposledy projevilo při nedávném mistrovství světa v biatlonu v italské Anterselvě. V letošním roce zasáhla politika i na začátku článku zmíněný tenis, když na grandslamovém Australian Open v Melbourne legendy tohoto sportu, Martina Navrátilová a John McEnroe, ostře odsoudili výroky bývalé šampiónky Margaret Courtové, která je známou odpůrkyní homosexuálů a legitimizace jejich svazků, což je v současné době výsostně „politický postoj“.

O velkém významu sportu svědčí rovněž neobyčejný vliv, jaký ve společnosti mají sportovní „globální hvězdy“, a v neposlední řadě, množství peněz, jež se v něm točí – současný „velký sport“ je totiž také (a někdy div že ne především) „velký kšeft“. Částky, které sponzoři a následně organizátoři investují do jednotlivých sportovních akcí, platy hráčů a hráček, odměny za vítězství (tzv. Prize Money), příjmy z reklam a z nesčetných průmyslových odvětví se sportem spojených, jsou bez přehánění dechberoucí a takřka mimo představivost normálních smrtelníků. Věc došla tak daleko, že dokonce i ti nejoddanější fanoušci, kteří svým idolům odpustí cokoli, kroutí často udiveně hlavou nad tím, kolik peněz je možné kopáním do míče, jeho házením do koše, odpalováním golfového míčku či tenisáku, anebo střílením puku na branku či kroužením po automobilové dráze vydělat.

S nástupem koronavirové epidemie na počátku letošního roku tohle všechno skončilo. Takřka den ze dne jako by „velký sport“ přestal existovat. Sportovci a celé velké týmy kolem nich se rázem ocitli „bez práce“, televizní sportovní kanály (samy o sobě obrovský byznys) a jejich diváci se náhle musejí spokojit s vysíláním nepříliš atraktivních záznamů a pořadů „jiného typu“; sportovní (i víceúčelové) arény zejí prázdnotou; redaktoři sportovních deníků i časopisů nemají o čem psát.

Majitelé sportovních klubů a jejich funkcionáři, promotéři velkých sportovních akcí i sportovci samotní museli na tuto situaci přirozeně reagovat. Některé sportovní asociace byly radikální – například belgická fotbalová liga byla ukončena a lídr soutěže, tým FC Bruggy, kde, mimochodem, hraje i český útočník Michael Krmenčík, byl prohlášen mistrem. Lidé z vedení většiny evropských fotbalových lig včetně těch nejbohatších (tj. anglické, italské, německé a španělské) prozatím váhají, stejně jako šéfové hokejové NHL a basketbalové NBA, a, podle mého marně, doufají, že ještě sezónu půjde dohrát, a tedy alespoň zčásti zachránit. O zrušení mistrovství světa v hokeji, o odložení fotbalového Eura a tokijské olympiády již byla řeč, tyto škody a ztráty jsou tudíž nevratné.

Vzhledem ke ztrátám na straně příjmů došlo, respektive dochází také na krácení platů sportovců. Většina fotbalových, hokejových, basketbalových a dalších klubů hráčům – svým zaměstnancům platy (buď po vzájemné dohodě anebo jednostranně) dramaticky snížila, pokud jim je nepřestala vyplácet vůbec. Zatímco hvězdám fotbalového Realu Madrid, hokejového Montrealu Canadiens, basketbalistům z Los Angeles Lakers či pilotům F1 stáje Ferrari na tom zase až tolik nesejde, neboť jsou vesměs dolarovými multimilionáři (není nijak náhodné, že fotbalisté Lionel Messi, Cristiano Ronaldo, tenista Roger Federer, pilot F1 Lewis Hamilton a další věnovali na boj s koronavirem milióny eur, respektive švýcarských franků), pro fotbalisty z pražské Bohemky, hokejisty z Vervy Litvínov či volejbalisty z Českých Budějovic znamená situace vážný existenční problém, stejně jako pro jejich kluby.

V souvislosti se situací, do níž se světový sport dostal, se celkem logicky objevily i první poněkud „šílené“ úvahy. Například organizátoři „Staré dámy“ oznámili, že by se Tour de France letos přece jen mohla jet, ale bez diváků! Člověk skutečně žasne, jak idiotské nápady se v hlavách jindy racionálních manažerů a podnikatelů mohou v zoufalé situaci, jako je ta nynější, vylíhnout. Představa pestrobarevného pelotonu projíždějícího „mrtvou zemí“, ulice „etapových měst“ bez zástupů přihlížejících fanoušků a výšlapy do horských průsmyků a do cíle na vrcholcích hor bez jejich fanatického, frenetického řevu je tak bizarní, že to snad ani nemá cenu rozebírat. Tour je totiž nejen sportovní, ale také (ne-li hlavně) celonárodní „společenský svátek“; nikoli náhodou se domácí cyklisté snaží vyhrát především etapu, jež se jede 14. července, v den výročí dobytí Bastily (1789), právě její vítěz je vždy oslavován a vynášen do nebes. Nežli Tour bez diváků, to raději nic – právě tak se drtivá většina jejích fandů z celého světa vyjádřila na sociálních sítích a není se jí co divit.

O jiný trik, neobyčejně bezskrupulózní, se pokusili jiní Francouzi, konkrétně organizátoři tenisového grand slamu v Paříži, kteří, aniž to s kýmkoli konzultovali, přesunuli svůj turnaj na přelom září a října letošního roku. Co na tom, že se ve stejné době má hrát čtvrtý ročník Federerova Laver Cupu a že jsou na tu dobu naplánované další turnaje ATP, jejichž pořadatelé se přirozeně cítí jaksepatří dotčeni! My jsme Roland Garros a kdo je víc! Celou aféru nejspíš pravděpodobně vyřeší koronavirová epidemie – s postupujícím časem je stále pravděpodobnější, že nakonec „půjde k ledu“ celá tenisová sezóna –; jednání Francouzů je ale příznačné a bude nejspíš stále častější: vyjít ze současné šlamastyky co nejlépe bez ohledu na ostatní; o solidaritě s druhými nemůže být řeč.

Otázkou, kterou si nelze nepoložit, je, jak bude „velký sport“ vypadat v době post-koronavirové. Takřka všichni, kteří do toho mají co mluvit, se shodují v tom, že bude jiný, jako ostatně – nejspíš – celá společnost. Někteří vysocí funkcionáři už zveřejnili své první úvahy na toto téma. Například šéf Mezinárodní fotbalové federace (FIFA), Ital Gianni Infantino, se nechal slyšet, že by fotbal měl být méně arogantní (bůh suď, co tím přesně myslel) a že by mohl a měl být učiněn pomyslný „krok zpátky“, tj. k menšímu počtu turnajů s méně (o to kvalitnějšími) účastníky. Většina hráčů si navíc podle něj bude muset zvyknout na výrazně nižší (byť stále vysoké) platy; to je nepochybně pravda, v Juventusu Turín už podle některých zpráv řeší budoucnost Cristiana Ronalda, jehož si po krizovém roce zřejmě nebudou moci dovolit…

Co říci na závěr? Snad už jen jedinou poznámku. Koronavirová krize nám, kromě celé řady důležitějších věcí, ukázala, že se bez „velkého sportu“ (podobně jako bez mnohého dalšího) můžeme docela dobře obejít. Takřka všechny profesionální akce a soutěže sice byly odloženy či rovnou bez náhrady zrušeny, což mělo a ještě bude mít jisté hlavně ekonomické dopady, nic opravdu, ale opravdu podstatného se v důsledku toho vlastně nestalo. Jak hezky řekl osminásobný vítěz Wimbledonu Roger Federer bezprostředně po zrušení letošního ročníku: „Mé srdce sice pláče, je to ale jen sport. Život je jinde…“ Kdyby si neobyčejně sebestředný sportovní svět, sportovci, jejich týmy a fanoušky počínaje a těmi, kteří ze sportu udělali již nejednou zmíněný „velký kšeft“ konče, odnesl z koronavirové pandemie alespoň tohle na první pohled nijak převratné „poznání“, nebylo by to úplně málo.

sinfin.digital