Kovář: Proč se Británie nerozpadne? Anglo-skotská unie je pevnější, než se na první pohled zdá | info.cz

Články odjinud

Kovář: Proč se Británie nerozpadne? Anglo-skotská unie je pevnější, než se na první pohled zdá

KOMENTÁŘ MARTINA KOVÁŘE | Když v roce 2016 skončilo referendum o setrvání Velké Británie v Evropské unii, respektive o jejím odchodu z ní vítězstvím stoupenců tzv. brexitu, vyrojily se okamžitě nezřídka hysterické spekulace o tom, že bude brzy následovat rozpad Spojeného království. Po nedávném vítězství konzervativců Borise Johnsona v parlamentních volbách, ve kterých uspěla rovněž Skotská národní strany Nicoly Sturgeonové, se podobné hlasy objevily znovu. Zejména ti, kteří se nemohli a nemohou smířit s Johnsonovým triumfem, rádi tvrdí, že „hořkou cenou“ za něj a za brexit bude odchod Skotska ze společného státu, následný (nejen) ekonomický úpadek „malé Británie“ a s tím související prudký pokles jejího vlivu na mezinárodní scéně.

Ve skutečnosti je tento „katastrofický scénář“, o němž můžeme číst jak v některých britských, zejména levicových (a vůči premiérovi silně kriticky naladěných) médiích, jako je například The Guardian, tak v evropských novinách a serverech, v krátkodobém a střednědobém horizontu takřka nemožný. Aby totiž k odchodu Skotů z Velké Británie mohlo dojít, muselo by být na dané téma, to za prvé, vypsáno nové referendum. Voliči by navíc, to za druhé, museli nezávislost Skotska posvětit svými hlasy. Ani jedno přitom není na pořadu dne.

Pokud jde o první podmínku, právě v tomto týdnu odpověděl britský ministerský předseda Johnson skotské premiérce Sturgeonové, jež mu v předvánočním čase psala o možnosti přesunout rozhodnutí o dalším referendu o nezávislosti Skotska z britského na skotský parlament. Johnsonova reakce byla naprosto jednoznačná. „Vzhledem k tomu, že jste se svým předchůdcem v úřadu společně konstatovali, že referendum z roku 2014 bylo hlasováním, k němuž dochází pouze jednou v generaci, a vzhledem k tomu, že obyvatelé Skotska rozhodně hlasovali pro setrvání ve společném státě, je na skotské a britské vládě, aby tuto skutečnost v souladu s tzv. Edinburskou dohodou (z roku 2012, pozn. aut.) respektovaly.“ Tečka. 

Vezmeme-li v potaz, jak pohodlnou většinou „Boris“ ve westminsterském shromáždění po volbách disponuje a jak semknutá je dnes jeho Konzervativní strana, troufám si říci, že jakákoli změna postoje britské vlády a britského parlamentu ke skotskému referendu je v následujících minimálně pěti letech vyloučena. K tomu je třeba přičíst fakt, že i kdyby k referendu, jen čistě akademicky, došlo, je velmi pravděpodobné, že by se Skotové vyjádřili stejně jako v září 2014, kdy navzdory opatrným prognózám získali zastánci jednotného státu přesvědčivých více než 55 % hlasů. Jak si mnozí z nás dobře vzpomínají, stalo se tak navzdory skutečnosti, že Skotská národní strana byla tehdy na vrcholu popularity a že ve prospěch suverénního Skotska agitovaly mnohé celebrity v čele s legendárním prvním filmovým Jamesem Bondem a skotskou národní ikonou – hercem Seanem Connerym.

Neobstojí ani argument, že šanci těch, kteří volají po skotské samostatnosti, podstatně zvýšil dnes již jasný odchod Británie z Evropské unie. Není tomu tak. Předně nezapomeňme na to, že v referendu v roce 2016 hlasovalo pro brexit celkem 38 % Skotů, což je poměrně vysoké číslo. Kromě toho – hlasovat o odchodu z EU a o odchodu ze Spojeného království, to je veliký rozdíl. Skutečnost, že si většina Skotů přála, aby jejich země zůstala součástí jednotné Evropy, ani v náznaku neznamená, že by nutně hlasovali pro „scexit“. Pouta, jež „jižní“ a „severní“ království drží již staletí všemu navzdory při sobě, jsou mnohem silnější, než se zdá.

Na první a možná i na druhý pohled je rivalita mezi oběma největšími částmi britské monarchie dobře viditelná. Zejména u Skotů je takřka ve všech ohledech znát, jak jim Angličané „leží v žaludku“. Mimořádná, celonárodní popularita filmů jako „Statečné srdce“ z roku 1995 s Melem Gibsonem v hlavní roli skotského národního hrdiny Williama Wallace či „nacionalistické“ řádění skotských sportovních fanoušků při jakémkoli „mači“ s Angličany (a naopak) mluví za vše, stejně jako poťouchlá radost Skotů z každého anglického nezdaru, bez ohledu na to, čeho se týká.

Plný otevřeného i skrytého nepřátelství a nesčetných zlovolností byl nicméně již vznik Spojeného království Anglie a Skotska, Velké Británie, za vlády královny Anny Stuartovny na počátku 18. století. Zášť, jakou vůči sobě obě politické reprezentace tehdy pociťovaly, blazeovaná povýšenost na straně Angličanů a vztek plynoucí z neustálého ponižování na straně Skotů, byly dokonce násobně větší, než jsou dnes, a přesto edinburský parlament připojení země k Anglii v roce 1707 schválil.

Důvod byl jednoznačný a naprosto pochopitelný: ekonomické a bezpečnostní zájmy Skotska. Možnost podílet se (bez jakýchkoli celních omezení) na rychle rostoucím anglickém obchodu, na anglické zámořské expanzi a na všem, co s tím souviselo, o možných politických kariérách v Londýně nemluvě, byla pro Skoty (kteří byli ve srovnání s Angličany vskutku „chudými příbuznými“) neobyčejně lákavá. Politické spojenectví jim navíc výrazně (při)dávalo na váze a na významu na mezinárodním poli.

Pro Angličany pak bylo Skotsko důležité především z geostrategického, či, chcete-li, z geopolitického hlediska, neboť – coby součást společného státu – mohlo hájit protestantskou Anglii proti případným námořním útokům na její severozápadní hranici ze strany Francie, kde nalezl útočiště katolický král Jakub II. Stuart, vyhnaný z Londýna během tzv. Slavné revoluce (1688/89).

V současné době je situace v lecčems podobná. Skotové sice často nemohou přijít Angličanům na jméno, v případném referendu by však většina z nich, jak jsem již řekl, s vysokou pravděpodobností hlasovala „rozumem, nikoli (svým vášnivým skotským) srdcem“. Vzájemný obchod, velikost společného státu, námořní základna pro (mimo jiné) britské jaderné ponorky (ve Faslane) a společné členství v NATO – to je síla, kterou v roce 2014 nedokázali zlomit ani již zmíněný herec Sean Connery, wimbledonský vítěz Andy Murray či ikona punkové subkultury Vivienne Westwoodová, a to tím spíš, že se ve prospěch udržení společného státu vyslovovali a stále vyslovují jiné britské „hvězdy“, jakými jsou například spisovatelka Joanne Rowlingová, představitel filmového Harryho Pottera – herec Daniel Radcliffe, herečka Emma Thompsonová či bývalý slavný fotbalista David Beckham a mnozí další. Důležitou roli by v případném referendu nepochybně sehráli i charismatický premiér Boris Johnson a členové královské rodiny, již by jistě nalezli způsob, jak dát najevo, že si přejí, aby Velká Británie zůstala i nadále „velká“.

Shrnuto a podtrženo: Pokud jde o státoprávní uspořádání, zůstane na Britských ostrovech všechno při starém. Angličané a Skotové se mezi sebou budou i nadále škorpit a hádat o relativně významné záležitosti i o naprosté banality, k „rozvodu“ ale nedojde. To je dobře nejen pro Spojené království, ale i, dost možná především, pro další evropské státy a jejich vlády, jež se dlouhodobě potýkají s poměrně silnými secesistickými tendencemi, například v Itálii (kde musí čelit snahám o odtržení severní části země) či ve Španělsku (kde nekompromisně brání opakovaným pokusům Katalánců získat nezávislost).

Zatímco politickým separatistům „všeho druhu“ by scexit dodal na sebevědomí i na tolik důležité víře, že svých cílů nakonec mohou přece jen dokázat, pro Evropu by to nebylo v žádném ohledu šťastné. Nacionalismus, „utržený ze řetězu“, totiž už několikrát v dějinách starého kontinentu ukázal, co umí.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud