Kovář: Rapsodie v oranžové aneb Je tu čas Roland Garros, druhého grandslamového turnaje roku | info.cz

Články odjinud

Kovář: Rapsodie v oranžové aneb Je tu čas Roland Garros, druhého grandslamového turnaje roku

KOMENTÁŘ MARTINA KOVÁŘE | Každý rok, každé jaro je to, už od roku 1891, s výjimkou dvou světových válek, stejné. Ať je ošklivo nebo hezky, ať ekonomika strádá anebo se jí daří, ať je politická situace v zemi klidná či napjatá, celá Paříž se na přelomu května a června oblékne do oranžové barvy, která jí, nutno říci, mimořádně sluší, a vyrazí na tenis. Také letos jsme právě tento víkend uprostřed čtrnácti dnů, kdy se ve městě nad Seinou nostalgicky vzpomíná na legendárního pilota z první světové války, po němž se jmenuje tenisový areál ve čtvrti Autie, na bývalé mužské vítěze i ženské vítězky slavného turnaje, uprostřed čtrnácti dnů, kdy všichni Pařížané i turisté s napětím přihlížejí velkým triumfům a krutým porážkám na pomalé antuce, popíjejí přitom šumivé šampaňské a fascinovaně sledují dechberoucí módní přehlídku na kurtech i v hledišti. Jsme právě uprostřed druhého grandslamového turnaje roku, jsme v čase, kdy se hraje Roland Garros. 

Co všechno tenhle tenisový turnaj pro Pařížany, pro Francouze a pro všechny tenisové nadšence znamená? Začněme pohledem do historie, jak jinak. Vůbec poprvé se dnešní French Open hrálo v již zmíněném roce 1891 jako Championnat de France, a sice v Racing Clubu de France v Bouloňském (či Boulogneském) lesíku na západě Paříže. Turnaje se tehdy směli účastnit pouze borci, registrovaní ve francouzských tenisových klubech; ani tak ale nevyhrál Francouz, nýbrž Brit H. Briggs (jehož vlastní jméno není známo). Alespoň první ženskou vítězkou se o šest let později, v roce 1897, stala domácí Adine Massonová, která tu dominovala i v následujících dvou letech. Turnaj byl už tehdy oblíbený, jak úžasná budoucnost ho čeká, nicméně nikdo netušil.

První opravdu velká éra turnaje přišla ve dvacátých letech, kdy mužskou dvouhru vyhrávali (od roku 1922 až do roku 1932, s jedinou výjimkou) nesmírně populární francouzští „tenisoví mušketýři“ Henri Cochet, Jean Borotra a René Lacoste, zatímco ženský „singl“ šestkrát ovládla jejich krajanka Suzanne Lenglenová. V roce 1928 byl nový areál, v němž se od té doby odehrála spousta nezapomenutelných tenisových bitev a v jehož hledišti se kromě sportovních příznivců scházely a scházejí též celebrity z celého světa, nazván po leteckém „esu“ z Velké války Roland Garros. O proslulosti „mistrovství světa na antuce“ svědčí mimo jiné to, že si ho nenechal ujít ani geniální detektiv Hercule Poirot, třebaže musel kvůli tomu v příběhu nazvaném „Smrt v oblacích“ podniknout cestu nenáviděným letadlem.

Ani po druhé světové válce neztratil turnaj nic ze svého podmanivého kouzla, do jeho historie se navíc začali zapisovat i Češi. Celkem pětkrát si tu zahrál finále Jaroslav Drobný, v prvních dvou případech s československým, v dalších třech (včetně dvou vítězství – 1951 a 1952) již s egyptským pasem. V tzv. „open éře“, kdy se grandslamových klání mohli účastnit i profesionálové, pak zvedli „pohár mušketýrů“ nad hlavu Jan Kodeš (1970–71), který tu byl i ve finále čtyřhry (1976) a Ivan Lendl (1984 a 1986–87); své jediné finále zde naopak prohrál Petr Korda (1992). Mezi vítězky ženské dvouhry patřily Hana Mandlíková (1981) a Martina Navrátilová (1982 a 1984), u jejíhož jména už nicméně vlála americká vlaječka. Poraženými a tedy smutnými finalistkami byly Renáta Tomanová (1976) a Lucie Šafářová (2015), jež ale „Paříž“ dvakrát vyhrála alespoň v „deblu“ a jež se tu letos dojatě loučila s dlouholetou úspěšnou kariérou.

 Jinak French Open, jak se turnaj nazývá od začátku „open éry“ v roce 1968, přirozeně vyhrávaly největší hvězdy, které na tamní antuce stvrzovaly svou nadvládu nad tenisovým světem: dlouhovlasý dívčí idol ze Švédska Björn Borg (1974–75 a 1978–81), argentinský „tichý básník“ Guillermo Vilas či další Švéd Mats Wilander, dnes mimořádně oblíbený komentátor televizní stanice Eurosport (1982, 1985 a 1988), v posledních letech pak – hned jedenáctkrát – španělský gladiátor Rafael „Rafa“ Nadal (2005–08, 2010–14 a 2017–18); v roce 2009 se na nejméně oblíbeném povrchu radoval i jeden z nejlepších hráčů celé tenisové historie Švýcar Roger Federer. Snad ještě zajímavější je ale seznam borců, kteří Roland Garros ve své kariéře nikdy nevyhráli, třebaže byli (někteří i velmi dlouho) jasnými „světovými jedničkami“: Američané Jimmy Connors, John McEnroe (kterého v jeho jediném, památném finále v roce 1984 zničil v nervy drásajících pěti setech Ivan Lendl) a Pete Sampras, Švéd Stefan Edberg či Němec Boris Becker.

Od roku 2005 se mužská dvouhra a vlastně celý turnaj až na výjimky odehrává v režii „Rafy“ Nadala, jehož jedenáct vítězství v budoucnu jen těžko někdo překoná. Na jeho takřka neuvěřitelné dominanci, které neubírá na přesvědčivosti ani fakt, že mu pořadatelé, zejména v posledních letech, vycházejí vstříc i na antukové poměry velmi pomalým povrchem, je cosi téměř nadpozemského, podobně jako na bývalé Samprasově či Federerově nadvládě ve Wimbledonu, nebo na způsobu, jakým oba grandslamy ve druhé polovině sedmdesátých let vyhrával již zmíněný Björn Borg. Zda Nadal příští neděli „urve“ i dvanácté vítězství, a bude jich tak mít pověstný „tucet“, nebo zda ho pokoří současný světový hráč číslo jedna, Srb Novak Djoković, predestinovaný antukový král z Rakouska Dominic Thiem či dokonce Roger Federer, jenž se vrátil na pařížskou antuku s nebývalou chutí a s velkým elánem po třech letech, uvidíme, v každém případě se máme na co těšit.

A ještě jedna poznámka. Letošní French Open je jeden z posledních ročníků, odehrávající se ve „starých kulisách“. Pařížskému areálu na rozdíl od Australian Open, Wimbledonu a US Open stále schází moderní zázemí a především kurt se zatahovací střechou, která by chránila tenisty a diváky před deštěm a umožnila hrát oblíbené Night Sessions, což by se nepochybně pozitivně odrazilo jak v návštěvnosti, tak v příjmech z televizních přenosů a reklam. V lecčems pomohl už letos dobudovaný třetí hlavní dvorec pro pět tisíc diváků, pojmenovaný po člence protiněmeckého hnutí odporu z časů druhé světové války Simonne Mathieuové. To hlavní ale přijde v roce 2020, kdy by měl být a snad i bude otevřen zrekonstruovaný centrální kurt Philippa Chatriera (dlouholetý předseda Francouzského tenisového svazu i Mezinárodní tenisové federace).

Hráči, diváci, funkcionáři i šéfové televizních štábů budou určitě spokojeni, opravdoví tenisoví fajnšmekři si ale možná lehce povzdechnou. Vítr, drobné dešťové přeháňky, během nichž se na kurtech stále hrálo, i lijáky, kvůli nimž musely být zápasy přerušované, takže nezřídka trvaly mnoho hodin, klidně (s přestávkami) i celý den, pestrobarevné deštníky v hledišti a nepromokavé bundy, zkrátka to všechno, co dodávalo turnaji zvláštní, nenapodobitelnou atmosféru, už na novém „centrkurtu“ neuvidíme. Do historie tak odejde cosi, co bylo pro „Paříž“ více než sto let příznačné. Na druhé straně to ale divákům včetně Jeana-Paula Belmonda, který nemůže na Roland Garros navzdory vysokému věku a zdravotním potížím nikdy chybět, poskytne pohodlí, díky němuž si budou moct turnaj vychutnat jako my, kteří ho s napětím sledujeme doma na televizních obrazovkách, a to je dobře. Tak si ten druhý týden užijme a až skončí, nezoufejme, Wimbledon už bude pomalu za dveřmi!

 

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud