Kovář: Slzy, ponížení, mediální lynč. Trpké odchody z Downing Street č. 10 | info.cz

Články odjinud

Kovář: Slzy, ponížení, mediální lynč. Trpké odchody z Downing Street č. 10

KOMENTÁŘ MARTINA KOVÁŘE | Jsou to zhruba dva týdny, co britská premiérka Theresa Mayová neudržela před kamerami slzy. Právě oznámila, že rezignuje na post předsedkyně Konzervativní strany a tedy, v britském systému logicky, opustí i premiérskou funkci. Slavná adresa Downing Street číšlo 10, která je sídlem ministerských předsedů ostrovního státu již od doby, kdy se zde ve dvacátých letech 18. století „zabydlel“ sir Robert Walpole, hrabě z Orfordu, tak bude mít brzy nového nájemníka. Zkušenost posledních desetiletí naznačuje, že ho jednoho dne čeká neslavný odchod.

Hledání nového britského premiéra v těchto dnech teprve začalo. Procedura není nijak složitá: poslanci Konzervativní strany nejprve vyberou dva hlavní kandidáty a ti se pak utkají o hlasy všech členů „partaje“. Kvůli brexitu to bude sledované jako už dlouho ne. Jedním si ale můžeme být jistí: Ať už vyhraje kdokoli – favorit Boris Johnson či někdo jiný – budou z něj při přebírání funkce vyzařovat optimismus a odhodlání „pracovat ze všech sil“, „dát všechny věci do pořádku“ a „vést zemi tím správným směrem“. Ani na vteřinu se přitom nejspíš nezamyslí nad tím, za jakých podmínek bude Downing Street číslo 10 jednou opouštět.

To je jistě v pořádku, vítěz by nebyl vítězem, kdyby v okamžiku triumfu přemýšlel o svém (nevyhnutelném) konci. Skutečnost je nicméně taková, že všichni ministerští předsedové, respektive ministerské předsedkyně za posledních třicet let odcházeli z úřadu nejen totálně vyčerpaní, ale hlavně poražení, ponížení a v některých případech přímo opovrhovaní a nenávidění nemalou částí veřejnosti.

Když Theresa Mayová na přelomu jara a léta 2016 přebírala post šéfky vlády, dělo se tak – navzdory tomu, že bylo krátce po „brexitovém šoku“ – v atmosféře opatrného optimismu. Média energickou a racionální Mayovou srovnávala s legendární Margaret Thatcherovou, noviny psaly o začátku „nové éry“ atd. Nyní ale tatáž politička odchází pokořená do takové míry, jaký je i na britské mimořádný.

Není se co divit: během necelých tří let div že neprohrála parlamentní volby, třebaže do kampaně vstupovala s více než dvacetiprocentním náskokem a třebaže jejím protihráčem byl pro velkou část Britů nepřijatelný labouristický radikál Jeremy Corbyn. Následně se jí fakticky vzato rozpadla vláda i poslanecký klub, o neschopnosti prosadit ve Whitehallu (vláda) a ve Westminsteru (parlament) jakékoli smysluplné řešení „brexitového rébusu“ nemluvě. Připočteme-li k tomu naprostou absenci charismatu a toho, čemu se anglicky říká „art of leadership“, tj. umění vést ostatní, jsou výsledky její vlády opravdu tristní a výše zmíněné pokoření v nemilosrdném světě velké politiky „zasloužené“.

Útěchou může být Mayové snad jen to, že na tom nebyli lépe ani její předchůdci. Konzervativec David Cameron, jehož Mayová v Downing Street v roce 2016 vystřídala, měl přitom velmi dobře nakročeno k tomu, aby se zapsal mezi „velké“ ministerské předsedy. Po několikaletém úspěšném působení v čele opozice vyhrál v roce 2010 po třinácti letech vlády New Labour parlamentní volby a v prvním vládním období nejenže efektivně odrovnal opoziční labouristy, ale i svého koaličního partnera – liberální demokraty v čele s Nickem Cleggem. Kromě toho vyhrál dvě referenda – o zachování stávajícího (většinového) volebního systému a o případném odchodu Skotska ze Spojeného království (Skotsko, jak známo, nakonec zůstalo součástí Británie). V roce 2015 pak znovu, tentokrát již zcela jasně, ovládl i všeobecné volby.

Právě tehdy byl na vrcholu moci. Neuvážený slib, že v případě volebního vítězství vypíše referendum o setrvání Británie v Evropské unii a následná podceněná kampaň však skončily pro mnohé šokujícím vítězstvím odpůrců britského členství v EU a také vynucenou rezignací konsternovaného, znenadání poníženého premiéra, z jehož obrazu úspěšného lídra a „muže, který vyhraje, na co sáhne“, nezůstal rázem kámen na kameni. „Zkrachovalec“, „hazardér s budoucností země“ a „národní škůdce“ byla jen některá přízviska, která mu na rozloučenou „nadělil“ domácí tisk. Také David Cameron měl při odchodu z Downing Street slzy na krajíčku.

Odchod Cameronova předchůdce, labouristického předáka Gordona Browna, byl podobně trpký. Tvrdohlavý Skot, faktický tvůrce značky „New Labour“, měl být původně vůdcem labouristů a premiérem již v polovině devadesátých let minulého století, tehdy ale jeho spolustraníci po dlouhém lavírování zvolili vzhledem k větším schopnostem oslovit veřejnost Tonyho Blaira. Brown tak musel na vysněný post trpělivě čekat celých deset let (jako ministr financí), než strana a zčásti veřejné mínění donutily Blaira k rezignaci.

Ambiciózní Brown se ale projevil tak trochu jako současná premiérka Mayová. Teprve když usedl v Downing Street číslo 10, se ukázalo, že ani ten nejpracovitější, nejpečlivější a možná i nejchytřejší politik není schopen vládnout zemi, jako je Velká Británie, bez charismatu a bez elementární schopnosti mluvit s voliči a navázat s nimi „obyčejný lidský kontakt“. Především díky absenci těchto schopností byl jedním z mála stranických šéfů, kteří se stali ministerským předsedou, aniž vyhráli byť jenom jediné parlamentní volby. Brownova do jisté míry logická zahořklost vůči elektorátu i vůči vlastní straně je proto z jeho občasných veřejných vystoupení patrná dodnes.

Tony Blair přicházel po osmnácti letech toryovské vlády do Downing Street na počátku května 1997 bez jakéhokoli přehánění jako mesiáš. Muže, jenž do té doby nezastával ani jediný post ve státní správě, vynesl na prestižní adresu suverénně nejlepší volební výsledek, jakého kdy britští labouristé dosáhli. Nejmladší ministerský předseda od počátku 19. století sršel energií, nápady a navíc disponoval, na rozdíl od Browna a Mayové, takovým charismatem, že by ho mohl rozdávat. Z tohoto důvodu také vítězství ve volbách zopakoval ještě dvakrát, třebaže výsledky jeho vlády nebyly, po pravdě řečeno, nijak oslnivé.

Sílící únava z Blaira, z jeho stále častěji zdůrazňované přílišné pragmatičnosti a přizpůsobivosti („TT – Teflonový Tony“), z jeho údajného „podbízení se Američanům“, především v souvislosti s válkami v Iráku a v Afghánistánu, ale nakonec udělaly i z něj politika, jehož velká část veřejnosti po deseti letech v premiérském křesle téměř nenáviděla. Radost, jakou oznámení jeho demise vyvolalo na londýnském letišti Heathrow, jíž jsem byl shodou okolností očitým svědkem, byla vskutku mimořádná, třebaže zde tekly i slzy lítosti nad odchodem nejvýraznějšího labouristického politika v moderních britských dějinách.

Ponížený „děsivou porážkou“, zdeptaný marností svého počínání a bezvýchodnou situací vlastní Konzervativní strany odcházel v roce 1997 po sedmi letech vládnutí i „Mr. Soft Thatcher“, jak novináři čas od času nazývali Johna Majora. Muž, jenž se stal v roce 1990 nástupcem Thatcherové tak trochu „shodou okolností“, když se toryové na poslední chvíli zalekli ráznosti a bezskrupulóznosti Michaela Heseltinea, jenž měl lví podíl na nečekaném pádu „Železné Lady“. Kompromisní Major, snící o britské variantě „beztřídní společnosti“ („Major Classless Society“) sice ještě dokázal prodloužit thatcherovskou éru po těsném vítězství ve volbách v roce 1992, poté však on i jeho strana kráčeli od porážky k porážce a ponižující výprask ve volbách v roce 1997 byl jejich vyvrcholením. „Kdybyste chtěli vidět naprostého idiota, podívejte se na mě“, pronesl v domnění, že jsou vypnuté mikrofony, Major krátce po volební porážce. Na rozdíl od Mayové, Camerona, Blaira a Thatcherové, o níž bude řeč za okamžik, alespoň neslzel.

Ženou – premiérkou jsem svůj text začínal, ženou – premiérkou ho i končím. Příběh Margaret Thatcherové je všeobecně znám: razantní, vzhledem k poněkud „mačistické“ povaze strany nečekaný nástup do čela toryů, vítězství ve volbách v roce 1979, zopakované ještě dvakrát (1983 a 1987), vítězství ve válce o Falklandy s Argentinou, stejně jako vítězství nad stávkujícími horníky, zpupnými odborářskými centrálami a tak dále a tak dále – nic z toho nakonec Thatcherovou neuchránilo před osudem jejích následovníků; v roce 1990 ji svrhla vlastní strana obávající se negativních dopadů tzv. „thatcherismu“ na voliče a na budoucnost konzervativců jako celku. Slzám „Železné Lady“, šokované malověrností spolustraníků, jež v uplynulých jedenácti letech přivedla ke třem volebním vítězstvím v řadě a pro které tolik udělala, se nešlo nedivit.

Viděno retrospektivou, není Theresa Mayová, jakkoli se dnes jistě cítí mizerně, mezi britskými premiéry, respektive premiérkami žádnou výjimkou a nijak se nemusí stydět ani za své slzy. Ty totiž – stejně jako již několikrát zmíněné ponížení či pokoření a nepopularita – k odchodu z této funkce takřka neodmyslitelně patří.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud