Kovář: Šok z úspěchu populistů v eurovolbách může být pro EU kýženým budíčkem | info.cz

Články odjinud

Kovář: Šok z úspěchu populistů v eurovolbách může být pro EU kýženým budíčkem

KOMENTÁŘ MARTINA KOVÁŘE | Ve dnech 23. až 26. května bude Evropská unie svědkem nenápadného politického dramatu. Právě v těchto dnech se budou v osmadvaceti členských zemích včetně Velké Británie konat volby do Evropského parlamentu, v pořadí deváté od prvních přímých voleb v roce 1979. Vezmeme-li v potaz, že unii fakticky vzato neřídí štrasburský parlament, ani bruselská komise, nýbrž šéfové vlád, zejména v Berlíně a v Paříži, nezdá se, že by šlo až o tak mnoho. Ve skutečnosti se ale ve volbách do EP ještě nikdy nehrálo o tolik a snad ještě nikdy nebyly výsledky očekávány s takovým napětím. Nemalý počet voličů, přesvědčených o tom, že jednotná Evropa potřebuje naléhavě impuls k reformě či k důležitým změnám – na tom, jak to nazveme, zase až tolik nezáleží –, ho totiž vidí v potenciálním úspěchu politických stran a hnutí, které lídři EU označují jako „populistické“ či „extrémistické“, a tedy jako její největší hrozbu.

Letošní evropské volby jsou významné hned z několika důvodů. Předně se jedná o první eurovolby po migrační krizi z let 2015 a 2016, která otřásla důvěrou mnoha lidí ve schopnost vlád některých evropských zemí chránit své území před „vpádem“ částí populace nevítaných uprchlíků. Za druhé jde o první eurovolby po teroristických atentátech, které za sebou zanechaly stovky mrtvých a které byly a jsou některými politiky a částí veřejnosti dávány do přímé souvislosti s muslimskými migranty.

Kromě toho jsou to první eurovolby po propadu křesťanských demokratů kancléřky Angely Merkelové, nejvlivnější evropské političky, v německých parlamentních volbách (vítězství, utrpěné navzdory nejhoršímu výsledku CDU-CSU od vzniku SRN v roce 1949), po nástupu Emmanuela Macrona k moci ve Francii, po vítězství populistů ve volbách v Itálii a po triumfu stoupenců odchodu Británie z Evropské unie (brexit).

Deváté přímé volby do EP se navíc budou konat v době, kdy italský ministr vnitra Matteo Salvini vyzývá ke vzniku nové politické platformy, jakési „antiimigrační osy EU“, jejímiž členy by kromě jeho Ligy mohly být francouzské Národní sdružení Marine Le Penové, nizozemská Strana pro svobodu Geerta Wilderse, Svobodná strana Rakouska Heinze Christiana Stracha, Alternativa pro Německo, britská Evropa svobody a přímé demokracie, strana Fidesz-MPS maďarského premiéra Viktora Orbána a další strany a hnutí podobného typu. Cílem seskupení by podle Salviniho mělo být nejen vytvoření silné politické frakce ve Štrasburku, nýbrž přímo „vítězství, umožňující změnit Evropu.“

Evropa je zkrátka rozpolcená. Zatímco část voličů, podle některých průzkumů až čtvrtina těch, kteří jsou ochotni jít k volbám, spatřuje v Salvinim, Le Penové či Orbánovi jediné možné spasitele kontinentu, druhá, větší část je vnímá jako nacionalistické hrobaře jednotné Evropy, či dokonce hlasatele (proto)fašistických názorů, snažící se zničit základy naší demokracie a dosavadní mírové a prosperující existence.

Jak tomu ve skutečnosti a o co všechno se v nadcházejících volbách, konkrétně, hraje? Předně jde o to, zda se potvrdí trend z posledních let, kdy výše zmíněná politická seskupení v zásadě neustále posilovala, anebo dojde ke zvratu a k návratu voličů k mainstreamovým stranám. Důležitá bude rovněž volební účast, která od roku 1979 soustavně klesá. Další propad, nemluvě o propadu pod „magických“ 40 %, by mohl vyvolat otázku, zda „Brusel“ a „Štrasburk“ nepostrádají legitimitu k tomu, aby rozhodovaly o budoucnosti kontinentu.

Stranou nelze ponechat ani (celo)světový kontext – v řadě ohledů nevyzpytatelné trumpovské Spojené státy americké, aktivní putinovské Rusko a sebevědomou Čínu, o dalších velkých zemích nemluvě, jejichž ambicím a konkurenci Evropa čelí a bude muset čelit i nadále. Připočteme-li k tomu všemu stále menší schopnost vůdců EU přesvědčit obyvatele členských států o tom, že mají dostatečně přitažlivou vizi budoucnosti, dostatečně srozumitelnou představu o své, respektive naší další existenci, je jasné, že se v nadcházejících volbách hraje o mnoho.

Vůdci Evropské unie i šéfové nejmocnějších evropských zemí jsou proto logicky nervózní, především z rostoucí popularity výše zmíněných „populistických“ stran, které – viděno jejich očima – nejen že stojí za řadou těžkostí, s nimiž EU potýká, ale které, jak už jsem jinými slovy řekl, ohrožují samotnou podstatu evropského integračního projektu.

Skutečnost je ovšem, jak už to bývá, složitější a méně jednoznačná. Za to, že se Evropská unie i celý integrační projekt nacházejí v krizi, včetně krize vlastní identity, mohou v neposlední řadě právě stávající lídři EU a jejich předchůdci; mnohé z aktuálních problémů unie totiž vyrostly za jejich „vlád“. Neustále se opakující diskuse o tom, že je třeba „odstranit demokratický deficit“, „naslouchat více lidem“, „vrátit se ke kořenům“ atd. bere stále méně lidí vážně; Evropská unie se v očích řady občanů stala jakousi „nestvůrou“, která jim vnucuje nesmyslné zákazy, příkazy a omezení, přičemž používá vlastní jazyk, často takřka nesrozumitelný newspeak, prosazuje bizarní politickou korektnost a brání „normálním“ občanům v tom, aby žili své „normální“ životy; tu a tam je dokonce srovnávána s bývalým Sovětským svazem. O všech jejích nepopiratelných přednostech (na prvním místě o významném podílu na bezprecedentně dlouhém míru, bezpečí a prosperitě širokých vrstev společnosti) se přitom mluví stále méně a pokud se o nich mluví, jsou pokládány za samozřejmé.

Část Evropanů má proto jasno v tom, že Matteo Salivini, Marine Le Penová, Geert Wilders, Viktor Orbán, podle některých rovněž rakouský kancléř Sebastian Kurz a další politikové „podobného střihu“ nejsou ani v náznaku příčinou dnešních problémů Evropské unie, nýbrž jejich logickým důsledkem. Jednotná Evropa si je podle nich v posledních dvou desetiletích svým způsobem „vypěstovala“, stejně jako si v řadě ohledů „vygenerovala“ či „vykoledovala“ brexit, pravděpodobný odchod Velké Británie z unie.

Právě brexit, když už je o něm řeč, přitom mohl být, alespoň po mém soudu, pomyslným „budíčkem“, jenž mohl merkelovsko-macronovsko-junckerovskou Evropskou unii „probudit“ a přivést ji ke skutečně serióznímu zamyšlení nad tím, jací jsme, kam směřujeme a zda neděláme něco špatně, rozhodl-li se „klub“ opustit jeden z našich nejvýznamnějších a nejváženějších členů. Ve skutečnosti se ale žádný „budíček“ nekonal. Lídři EU místo toho využili nepřipravenosti Londýna na brexit a rozhádanosti britské politické scény k tomu, aby ostrovnímu státu uštědřili na veřejnosti několik facek, a ztrestali ho tak za jeho troufalost. Ne že bych tomuto postoji nerozuměl, správná reakce to ale podle mě nebyla.

Nyní se zdá, že by Evropská unie, respektive její politické špičky, „Brusel“, jak se často, byť ne úplně správně, říkává v Čechách, mohla dostat druhou šanci na „probuzení v pravý čas“. Oním „budíčkem“ může být, do jisté míry paradoxně, právě úspěch Salviniho, Orbána, Le Penové a dalších „extrémistů“ (jen pro připomenutí – řeč je o italském ministrovi vnitra a nejoblíbenějším politikovi v zemi, o dlouholetém předsedovi maďarské vlády a o političce, jež získala ve druhém kole prezidentských voleb ve Francii více než třetinu hlasů). Pokud jejich strany v EP opravdu vytvoří tak silnou frakci, že ji evropský establishment bude muset začít brát vážně, mohl by být z toho plynoucí „šok“, svým způsobem, tím nejlepším, co by Evropskou unii mohlo potkat; právě to by totiž mohlo být začátkem diskuse a snad i reforem vedoucích k takové jednotné Evropě, která by své občany nejen chránila a ve které by se jim (včetně nás) i nadále dobře žilo, ale i k jednotné Evropě, s níž by se, všem jejím chybám navzdory, drtivá většina jejích obyvatel skutečně identifikovala a měla ji ráda.

 

 

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud