Kovář: Svět včerejška, který mizí před očima. Co jsme už ztratili a co pohřbí korektnost? | info.cz

Články odjinud

Kovář: Svět včerejška, který mizí před očima. Co jsme už ztratili a co pohřbí korektnost?

Kovář: Svět včerejška, který mizí před očima. Co jsme už ztratili a co pohřbí korektnost?
 

KOMENTÁŘ MARTINA KOVÁŘE | Každá generace takovou zkušenost nenabyla, některé se však musely vyrovnat s výraznými proměnami světa, v němž žily. Rakouský spisovatel Stefan Zweig (1881–1942) pocity těchto lidí brilantně vystihl ve své autobiografii „Svět včerejška“ (Die Welt von Gestern), jež vyšla poprvé v témže roce, kdy on sám spáchal, zdeptán především vývojem války, v níž v té době vítězilo nacistické Německo a šintoistické Japonsko, sebevraždu. Kontrast mezi zdánlivě idylickým devatenáctým stoletím, „kouzelným časem“ jeho dospívání a mládí, a brutálním „věkem extrémů“, tj. dvacátým stoletím, jež následovalo po první světové válce, byl pro skvělého romanopisce a esejistu k nepřežití. V této souvislosti se nabízí otázka, jak jsme na tom, pokud jde o proměny světa, ve kterém jsme žili a žijeme, my.

Na první pohled se zdá, alespoň nám, příslušníkům generace čtyřicet, respektive padesát plus, že se od poslední zásadní změny, kterou do našich životů přinesl pád komunismu na konci osmdesátých let minulého století, až tolik věcí nezměnilo. Za tímto mylným dojmem stojí především fakt, že jsme – v naší střední a západní Evropě – prožili své dosavadní životy v bezprecedentně dlouhém míru a bez skutečně dramatických ekonomických a sociálních otřesů, srovnatelných třeba s Velkou hospodářskou krizí z přelomu dvacátých a třicátých let (jíž se navzdory tvrzení mnoha ekonomů, politiků a publicistů nevyrovnala ani krize z let 2008–2010).

Změny, jimiž Evropa a také severní Amerika, zkrátka euroatlantická civilizace, jejíž nedílnou součástí jsme, za posledních třicet let prošla, přitom ve skutečnosti byly a jsou bez přehánění kolosální. Já ale nechci psát o velkých, dějinných – politických, ekonomických, společenských či technologických a dalších – proměnách, nýbrž o změnách subtilních, ve srovnání s těmi velkými nenápadných, třebaže se nás i ony bytostně dotýkají a ovlivňují naše pozemské bytí. Když o tom nyní přemýšlím, zdá se mi, že lepší výraz než proměny či změny je slovo ztráty. Ano, ztráty. Co všechno jsme tedy za posledních třicet let ztratili, o co všechno jsme přišli, s čím vším se už můžeme setkat jenom zřídka, třebaže to dříve bývala běžná součást našich životů, a s čím vším se v našem „civilizovaném, moderním světě“ brzy dost možná nepotkáme už nikdy? 

O několika, podotýkám, že pouze o několika příkladech z mnoha bych rád napsal alespoň pár slov. Začnu úplnými, leč příznačnými drobnostmi. Protože zrovna teď u počítače, na velké terase „domu v stráni“ (řečeno s dávno zapomenutým slovenským spisovatelem Martinem Kukučínem), který nám rok co rok půjčuje starý kamarád z vesničky jižně od Splitu, vyřizuji e-maily, uvědomuji si, jak dlouho už jsem nikomu nenapsal dopis či alespoň pohled. Obyčejný dopis či pohled, stručný pozdrav z místa, kde jsem v té či oné době byl. Je to zvláštní, ale je to tak: přestali jsme psát, až na vzácné výjimky, dopisy. Aby i mladým bylo jasné, co myslím, raději to řeknu přímo – dopisy, psané ručně, perem či propiskou, na papír, zasunuté do obálky, opatřené adresou a známkou a vhozené do poštovní schránky. Přitom to pro nás, alespoň pro některé z nás, bývala taková radost! „A napište, mi, příteli, jak se máte a jak se Vám daří,“ anebo „Napiš mi, lásko, budu Tvůj dopis čekat každý den…“ Přesně takhle a podobně končily četné z nich. Na to se nedá zapomenout, stejně jako na slastný pocit, když dopis vypadl ze schránky, když jsme ho rozlepovali a četli. Dnes dopis ve schránce najdeme pouze zřídka, a přijde-li vůbec, znamená nejčastěji nějakou nepříjemnost s úřady.

Kromě radosti ze psaní a dostávání dopisů a pohledů jsme přišli také o radost a o dnes těžko pochopitelné vzrušení z telefonování. Stále si vzpomínám na tu „slávu“, když nám do bytu v malém východočeském městě zavedli po letech čekání telefon. Možnost zavolat kdykoli komukoli, kdo ovšem měl, podobně jako my, telefonní přístroj, se nám tehdy zdála takřka neuvěřitelná! A co teprve když se ozvalo vyzvánění našeho telefonu! „Vezmi to! Kdo to, prosím tě, volá? Teď, tak pozdě večer…“ Dnes telefonujeme každý každému pořád a ještě častěji si posíláme esemesky, případně komunikujeme přes WhatsApp nebo přes e-mail, jsme komunikací doslova posedlí. Jenže, to už je docela jiná komunikace, docela jiné telefonování, než o jakém jsem psal.

Podobně nenápadných i nápadnějších změn a ztrát je celá řada. Dodnes si vzpomínám, jak jsme se s přáteli krátce po „sametové revoluci“ rozhodli splnit si jeden z dětských snů a vyrazili na závody Formule 1. Myslím, že na zážitek z italské Monzy nikdo z nás do konce života nezapomene, nejen proto, že to bylo poprvé a že se jednalo o vpravdě o „fantastickou podívanou“, ale také proto, že formule, které se kolem nás řítily, doslova řvaly a ohlušovaly nás, smrděly (anebo voněly, vyberte si) a navíc to bylo smrtelně nebezpečné. Když jsem závody F1 sledoval znovu na vlastní oči v loňském roce, musel jsem ke své lítosti konstatovat, že ve srovnání s Monzou devadesátých let chutnaly, sešněrované spoustou bezpečnostních, technologických, pseudoekologických a jiných předpisů, poněkud sterilně, asi jako vlažná voda z kohoutku oproti dobře vychlazené plzeňské dvanáctce. A to ani nemluvím o tom, že součástí závodů F1 postupně přestávají být i spoře oděné slečny z padoku, které k nim neodmyslitelně patřily celá desetiletí, jak jsem před nedávnem psal ve svém textu k úmrtí legendárního Nikiho Laudy.

Pozvolna přicházíme i o jiné radosti, než jakou byl charakteristický řev formule jedna, což je, přiznejme si to, celkem banální záležitost. Ztrácíme například možnost potěšit kolegyni v práci tím, že jí pochválíme hezké šaty a řekneme jí, jak jí to sluší. V dnešním světě genderové korektnosti si totiž „mužský šovinista“, jenž něco takového pronese, nezřídka koleduje o malér. Jak mi vyprávěl jeden z mých známých: „Nedávno jsem podržel ráno a čistě shodou okolností i v poledne, ten samý den, jedné podřízené dveře a usmál se na ni. O pár dní později jsem dostal od vedení firmy předvolání k „pohovoru“, během něhož mě komise, ustavená pro podobné záležitosti, tři čtvrtě hodiny vyslýchala, proč jsem to udělal, co jsem tím sledoval, zda je pro mě ona žena pouze sexuální objekt, a nakonec jsem musel slíbit, že se to už nebude opakovat, jinak by se se mnou museli rozloučit. Rozčilený a ponížený jsem všechno slíbil, mám totiž hypotéku a malé děti. Včera jsem si ale našel novou práci, tohle ve svém věku nemám zapotřebí…“ V České republice je přitom v tomto ohledu situace ještě celkem normální a zmíněný příběh je spíše výjimkou než pravidlem, přátelé a známí, kteří pracují například ve Spojených státech amerických či v západní Evropě, ale znají podobných případů spoustu. O kampani Me Too se raději nebudu ani zmiňovat, to by ostatně bylo na jiný, samostatný text.

A ještě jednou na podobné téma. Dcera mého dlouholetého kamaráda se jej krátce po návratu z erasmovského pobytu v zahraničí, kde mimo jiné absolvovala kurz s názvem „genderové stereotypy v literatuře“ či tak nějak, zeptala, jak může číst (i mého oblíbeného) Raymonda Chandlera, kterým si listoval před spaním. „Proč bych ho nemohl číst?“ odpověděl jí otázkou udivený otec. „Ty nevíš, jak píše o ženách a o homosexuálech?“, dcera na to. „Jenom jsem zavrtěl hlavou,“ řekl mi kamarád později. Následující večer jsme pak začali pátrat po autorových prohřešcích a nakonec jsme v „Hlubokém spánku“ (The Big Sleep; 1939) nalezli pasáž, v níž soukromý detektiv Phil Marlowe, obecně pokládaný za kladného, charakterního hrdinu se vším všudy, ve snaze zatknout vraha pokoutního obchodníka s pornografií dá dotyčnému ve rvačce ránu pěstí a poznamená přitom cosi v tom smyslu, že „žádný buzerant nemá kosti ze železa“… A bylo hotovo.

Co na tom, že kniha poprvé vyšla v roce 1939 a že Raymond Chandler byl nejen vynikající spisovatel, ale i mimořádně slušný člověk? Požadavky dnešních stoupenců a prosazovatelů té či oné korektnosti a „obecného dobra a blaha“ prostě nesplňuje, čímž je vymalováno. Proto se obávám, a nejsem zdaleka sám, že tyhle a podobné věty z nových vydání Chandlerových knih i z knížek jiných autorů časem zmizí, nebo je nahradí jiné, „přijatelnější“ výrazy. Ty budou nepochybně korektní, už to ale nebude Chandler a ani jiní autoři se vším všudy. Mě osobně tahle ztráta zase až tolik bolet nebude, protože budu mít doma stále jeho stará anglická vydání, stejně jako kongeniální překlady Františka Jungwirtha, Hedy Kovályové či Josefa Škvoreckého, mnozí noví čtenáři na tom ale budou hůř. Škoda.

Když už píšu kromě těch současných i o možných budoucích ztrátách, zmíním ještě některé další. S oběma, o nichž chci psát, mám poměrně nedávnou osobní zkušenost. Tady je první. Můj pětiletý syn se před časem zamiloval do filmových příběhů o posledním náčelníkovi Apačů, statečném Vinnetouovi, a jeho bílém bratru Old Shatterhandovi. Protože jsem věděl, že v sousedním Německu existuje hned několik poměrně podařených vinnetouovských show, rozhodl jsem se, že se s prckem na některou z nich vypravíme podívat. Paní, která mou objednávku vyřizovala, byla nesmírně ochotná, současně mě ale upozornila, že mi nemůže zaručit, že se za tři měsíce dotyčná show opravdu uskuteční, místní aktivisté totiž podle ní vehementně usilovali o její zákaz, neboť „nepřijatelně deformuje pohled na původní etnikum dnešních Spojených států – Indiány, a navíc stejně nepřijatelně heroizuje bílé dobyvatele Ameriky“.

Poněkud konsternovaný jsem začal pátrat na internetu a nalezl odkaz na profesorku Mitu Banerjeeovou z Obamova institutu pro mezinárodní studia v Mohuči, která podobné výroky skutečně pravidelně prezentuje a není přitom zdaleka jediná; podobně mluví a píší i četní aktivisté, pro něž je „bílý bratr“ Old Shatterhand „nepřímým ztělesněním neokolonialismu“. A je to! Při představě, že uprostřed show, kterou bude můj syn – bez ohledu na jazykovou bariéru – sledovat jedním dechem, vtrhne na scénu aktivista s protestním transparentem, se mi udělalo nevolno, a tak jsem raději zvolil výlet do chorvatského vnitrozemí a návštěvu národního parku Krka, kde si to můj syn nerušeně a v pohodě užil se vším všudy. Jeho děti, bude-li nějaké mít, ovšem už budou mít s Vinnetouem, jak to tak vypadá, nejspíš utrum.

Další potenciální ztráta je mnohem, mnohem vážnější než svým způsobem komický, byť smutně komický, příběh s Vinnetouem. Přibližně před rokem jsem se víceméně náhodou ocitl na jedné narozeninové párty. Už vůbec nevím, jak během večírku přišla řeč na létání, pamatuji si ale, že jsem v té souvislosti poznamenal, že létám docela rád. Vždycky se těším na to, říkal jsem, jak přijedu na letiště, odbavím se, dám si jeden drink nebo pivo, usadím se pohodlně v letadle, přečtu si třeba The Daily Telegraph a za pár hodin se ocitnu v „jiném světě“. „Nemluvte o tom, prosím Vás“, požádala mě s úlekem ve tváři jedna známá, „Zdeněk (chlápek, který stál, otočen zády, blízko mě; ve skutečnosti se jmenuje jinak, ale na tom nezáleží) nemá létání rád, je strašně proti němu, protože škodí životnímu prostředí. Naposledy se kvůli tomu do krve pohádal s XY. Představte si, s XY!“ Ohromeně jsem zmlkl. Zdeněk „je strašně proti létání“, násobně by ho zdražil či zdanil a nejlépe úplně zakázal. Je si naprosto jistý, že má pravdu.

Za pár minut jsem z párty odešel, sbalil si kufr a druhý den ráno odletěl, jak jsem měl naplánováno, na služební cestu do Asie. Poprvé jsem si to ale na letišti neužil jako obvykle. Z představy, že Zdeněk ví, co je pro mě dobré a že nakonec lidé jako on prosadí svou, mi bylo úzko od žaludku. Ještě několik dní mi pak vrtalo hlavou, zda za čas přijdeme i o možnost odletět „za pár korun“ na druhý konec světa, a z létání se tak stane exkluzivní záležitost pro několik „vyvolených“? Doufám, že nikoli, jenže kdo ví…

Angličané a Španělé, například, by mohli vyprávět. Co mám konkrétně na mysli? Třeba zákaz honů na lišku, který na Ostrovech prosadila labouristická vláda Tonyho Blaira. Osobně mám za to, že kdyby premiér tušil, co svým činem rozpoutá, raději by nechal celou záležitost být, podobně jako by nespustil tzv. devoluci Skotska a Walesu (přenesení co největšího množství pravomocí z Londýna na místní vlády ve Skotsku a ve Walesu), jež nakonec vedla téměř k rozpadu Spojeného království. Vzhledem k tomu, že nic takového netušil, ale noví labouristé (Blairova strana si říkala New Labour, aby se odlišila od staré, až příliš levicové, a tedy pro většinu elektorátu nevolitelné strany) označili hon na lišku, tradiční, několik set let starou zábavu venkovské aristokracie a posléze bohatších vlastníků venkovských sídel a nemovitostí (nešlechtického původu) za „zvrhlou krutost“, pro niž není v moderním světě místo.

Zákaz nicméně vyvolal silné protesty nejen těch lidí, kteří se své zábavy nechtěli vzdát, ale i mnoha dalších, například provozovatelů unikátních venkovských, s honem na lišku spojených řemesel, jimž hrozil najednou, den ze dne, zánik a jim samotným ztráta obživy. Nemluvě o protestech osobně nezainteresovaných lidí, kteří měli za to, že se jedná o součást svébytné národní kultury v širším slova smyslu a o součást především anglické (když už ne britské) národní identity. Vláda, disponující v Dolní sněmovně pohodlnou většinou, zákaz sice nakonec prohlasovala, stálo ji to však mnohem více sil a úsilí, než předpokládala, a Anglie tak je kvůli jejich urputnosti o něco méně pestrá a v jistém smyslu chudší, než bývala.

Podobná situace panuje i ve Španělsku, tentokrát v souvislosti s býčími zápasy. Levicoví progresivisté, environmentalisté, ochránci zvířat a jejich ideoví souputníci již velmi dlouho označují corridu de toros za „odporný, barbarský zvyk“ (kdyby je slyšel Hemingway, jenž o ní napsal nejen strhující „Smrt odpoledne“, ale i svůj zřejmě nejlepší text vůbec – „Fiestu“, nestačil by se divit, byť odpůrci zápasů s býky existovali i v jeho době) a požadují její okamžitý zákaz. Prozatím marně, býčí zápasy ve Španělsku ještě nejsou zakázané; v roce 2012 se to sice podařilo v Katalánsku, ale jen dočasně – Ústavní soud po několika letech zákaz zrušil s odkazem na to, že se jedná o součást národního kulturního dědictví. Při pohledu na polonahé aktivistky a aktivisty pomalované červenou barvou, snažící se zabránit návštěvníkům corridy, ať už opravdovým aficionados (skutečným, oddaným fanouškům), „obyčejným“ divákům, anebo turistům, za každou cenu ve vstupu do arény, na mě jde nicméně úzkost a temné tušení, že nakonec, jednou, dosáhnou svého.

Abych ale nepsal jen o ztrátách, respektive o změnách, jichž je mi, vezmu-li to kolem a kolem, líto, musím říct, že jsme přišli také o některé věci, po jejichž návratu ani já příliš netoužím, jakkoli i ty byly nedílnou součástí životů, které jsme žili. Mám na mysli například radost některých našich spoluobčanů z možnosti vstoupit do zahulené putyky, zamumlat „Natoč mi jedno, Ferdo!“, vypít si ho, střihnout si k němu dvě cigára, položit na pult patřičný obnos a zase (bez jakékoli účtenky, ať už jmenuje EET či jinak) vypadnout za svým. Ne že by, zejména na venkově, taková místa už neexistovala, je jich ale stále méně a velmi brzy nebudou žádná. Mnohým z nás chybí a bude chybět i tohle, také o tuhle radost svého druhu jsme přišli a bude hůř, věřte mi: po kuřácích dojde, dříve či později, i na ostatní, i na nás.

Na samý závěr textu, v němž jsem se pokusil popsat alespoň některé změny, ke kterým v posledních desetiletích došlo, které proměnily náš svět způsobem, jenž se nemusí každému líbit a v němž pro některé lidi není úplně snadné žít, některé naše emocionální i skutečné ztráty, text, který někteří čtenáři nepochybně označí za zpátečnický, staromilský a vůbec mizerný, si dovolím ještě jednu poznámku: Podle posledních zpráv má být nejnovější agentkou 007 žena – Lashana Lynchová. Chcete silnější důkaz toho, že náš svět směřuje do pekel? :)

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud