Kovář: Trumpa nelze ani na moment podcenit, jeho znovuzvolení je víc než reálné | info.cz

Články odjinud

Kovář: Trumpa nelze ani na moment podcenit, jeho znovuzvolení je víc než reálné

Pro jedny je symbolem nutné změny, pro jiné totálního chaosu a rozvratu. Americký prezident Donald Trump staví na hlavu zažité pořádky a prakticky není den, kdy by nevyvolával nějakým svým krokem nadměrný rozruch. Kontroverze, skandály a vyšetřování přitom obyčejně zastiňují faktický obsah jeho politiky, která má logicky globální dopad a týká se tedy i Česka. Trump na konci ledna vstoupil do druhé poloviny svého mandátu a ve čtvrtek přijme v Bílém domě premiéra Andreje Babiše. Při té příležitosti zveřejňujeme text historika Martina Kováře, který shrnuje Trumpovu cestu k moci, její příčiny a východiska pro příští roky.

Když kontroverzní miliardář v červnu 2015 svůj záměr kandidovat oficiálně ohlásil, vzbudilo to spíše zájem sběratelů politických kuriozit než seriózních zájemců o politiku. Favority voleb z Republikánské strany v čele s bývalým floridským guvernérem Jebem Bushem to nechalo – stejně jako takřka jistou kandidátku demokratů Hillary Clintonovou – naprosto v klidu.

Politika je ovšem nevyzpytatelná a republikánské primárky to jasně ukázaly. Politicky i genderově nekorektní, prostořeký až hulvátský Trump sice působil proti Jebu Bushovi, Tedu Cruzovi, Marku Rubiovi a dalším poněkud neobratně neřkuli přímo neotesaně, jeho způsob „pojmenovávat věci přímo a otevřeně“ ale vyvolával u republikánských voličů od počátku sympatie. Proto také své stranické soupeře navzdory silné nepřízni vedení strany i většiny médií v primárkách celkem jasně porazil a mohl se zájmem sledovat, jak Clintonovou nečekaně vyčerpává boj s vermontským levicovým senátorem Berniem Sandersem.

V létě 2016 se Trump stal v ohijském Clevelandu oficiálním kandidátem Republikánské strany na prezidentský úřad. Konzervativní křídlo si usmířil tím, že si za viceprezidenta vybral guvernéra státu Indiana a sympatizanta hnutí Tea Party Mikea Pence, jenž konvenoval i stranickému vedení. Právě tehdy se začala drolit místy až animální nechuť předních republikánů k Trumpovi, právě tehdy začal proces, který je dnes takřka u konce: Republikánská strana je na počátku roku 2019 až na výjimky Trumpova. Je stranou, jež za ním bude v příštích prezidentských volbách zjevně stát jako jeden muž.

Ale zpět do minulosti. Hlavní souboj měl Trump teprve před sebou a Hillary Rodham Clintonová byla těžkou soupeřkou. Nejenže ji od počátku plně podporovala Demokratická strana, ale především „Clinton Clan“ – vedle Bushových nejmocnější politická dynastie v zemi. Vliv, kontakty a schopnost získat finanční prostředky Clintonových byly téměř neomezené, o politických zkušenostech (Bill byl dvě volební období prezidentem, Hillary působila jako senátorka a ministryně zahraničních věcí) nemluvě; také skutečnost, že se mohla stát první ženou v Bílém domě dodávala jejímu příběhu na přitažlivosti.

Politický amatér Trump se ale nevzdal. Tým, vedený fakticky jeho zetěm Jaredem Kushnerem a protřelým politickým eskamotérem Stephenem Bannonem, se učil metodou „pokusu a omylu“ za pochodu, přičemž velmi dobře vnímal všechna slabá místa protikandidátky. Jak se nakonec ukázalo, největší výhodou Trumpa a největší nevýhodou Clintonové byla míra jejich přirozenosti. Trump své nestandardní chování během kampaně v zásadě neměnil, jeho naděje ale přesto neustále stoupaly. Clintonová se snažila prezentovat především svoji připravenost převzít nejvyšší politický úřad v zemi, křečovitý, nepřirozený úsměv a zjevně naučená „umělá“ gesta jí ovšem u mnoha voličů „lámaly vaz“. Přesto šla do posledních dnů kampaně jako favoritka.

Osmý listopad 2016 ovšem přinesl překvapení. Trump sice získal o dva a půl milionu hlasů méně než Clintonová, na to se ovšem v amerických prezidentských volbách nehraje. V počtu tzv. volitelů Clintonovou porazil (306:232) a stal se prezidentem. Nadšení jeho stoupenců, kteří byli již během kampaně souhrnně nálepkování jako „nevzdělaní a frustrovaní bílí Američané, na které politické elity zapomněly“ (v krajním případě dokonce jako tzv. white trash, „bílý odpad“), bylo stejně velké jako zoufalství poražených. Nepřišlo usmíření, ale další prohloubení příkopů mezi oběma tábory.

Zejména příslušníci liberálních politických a společenských elit na březích Atlantiku a Pacifiku nechápali, jak mohl někdo takového „křupana a darebáka“ zvolit prezidentem. V této souvislosti si dovolím poznamenat, že tento postoj nebyl v moderních amerických dějinách ničím novým. Poprvé se „vyvolení“ nedokázali smířit s volbou „věčného loosera“ Richarda Nixona (1968 a 1972), což jim ještě „osladila“ aféra Watergate (1974). Na dvojnásobné vítězství „béčkového hollywoodského herce“ Ronalda Reagana (1980 a 1984) a „idiota přezdívaného Dabjů“ – George Walkera (odtud ono „W“ – „dabjů“) Bushe mladšího (2000 a 2004) už ale žádnou odpověď nenašli.

V tom, že tito „outsideři“ do Bílého domu nepatří, měli příslušníci liberálních elit z obou pobřeží Ameriky vždycky jasno. Přesto v roce 2016 prohráli znovu. „Na vině“ přitom nebyl pouze Trumpův populismus, ani jeho manipulativní styl nebo údajná podpora ruských hackerů a tajných služeb, o nichž psala Clintonová ve své knize „Co se stalo“ („What Happened“), nýbrž také a dost možná především naprostá odtrženost od života obyčejných lidí, od jejich starostí, strastí a problémů. Společné toalety pro obě „hlavní“ a četná další pohlaví opravdu nepatřily k tématům, jež by, mám-li použít nadsázku, ve většinové společnosti rezonovala. Ne snad že by miliardář Trump o životě „těch dole“ něco konkrétního věděl, dokázal ale nezanedbatelnou část z nich přesvědčit, že tomu tak je, a to stačilo. Připočteme-li k tomu skutečnost, že „demokratický“ odkaz z let 2009–2017 byl přinejmenším problematický, že Amerika zůstala navzdory očekávání, které Barack Obama ve své kampani vyvolal, rasově i sociálně rozdělená, nebylo Trumpovo vítězství zase až takovou senzací.

Samotné prezidentství Donalda Trumpa můžeme po dvou a čtvrt roce hodnotit jako rozporuplné. Zatímco start byl značně chaotický (časté střídání lidí z nejbližšího týmu, skandální indiskrece z Bílého domu, neschopnost stanovit si jasné priority a sledovat je atd.), některá jména dodávala jeho administrativě od počátku na respektu – například James Mattis jako ministr obrany (2017–2019), Mike Pompeo jako šéf CIA, respektive ministr zahraničních věcí (2017–2018, 2018–dodnes), John Kelly jako ministr pro vnitřní bezpečnost a poté jako ředitel kanceláře Bílého domu (2017).

Z témat, která Trump vnesl do americké politiky, nalezlo u veřejnosti (v pozitivním, ale i negativním slova smyslu) silný ohlas jeho odhodlání postavit protiimigrační bariéru na hranicích s Mexikem, prosazení nejrozsáhlejší daňové reformy od dob Ronalda Reagana, jmenování konzervativního právníka Bretta Kavanaugha, navzdory jeho obvinění v rámci kampaně MeToo, soudcem Nejvyššího soudu USA, uznání Jeruzaléma hlavním městem Izraele a změny v blízkovýchodní politice USA, schopnost sdělovat evropským spojencům v čele německou kancléřkou Merkelovou i nepříjemné věci, včetně diskuse o výši jejich podílu na financování NATO atd. Samostatnou kapitolou byly a jsou svérázné vztahy Donalda Trumpa s ruským prezidentem Vladimirem Putinem, s čínským prezidentem Si Ťin-Pchingem a severokorejským vůdcem Kim Čong-unem.

Ať už mnohdy riskantní a nevypočitatelnou politiku a výše zmíněné kroky Trumpovy administrativy hodnotíme jakkoli, jedna věc je nepopiratelná. Po dvou a čtvrt roce v Bílém domě jsou prezidentovy naděje na znovuzvolení naprosto reálné. Tím ani v náznaku neříkám, že v roce 2020 ve volbách znovu vyhraje, může se to ale stát, což většina politických komentátorů na počátku jeho vlády vůbec nepřipouštěla. Naopak běžela diskuze o tom, jak moc brzy prezident skončí. Proč tomu tak je? Předně: americké ekonomice se dlouhodobě daří. Zda jsou klíčovými důvody Trumpova podpora domácích výrobců a již zmíněná daňová reforma, jak on sám tvrdí, není podstatné; důležité je, že to voliči kvitují. Ve vztahu s Ruskem ani s Čínou nedošlo k žádnému dramatickému posunu v neprospěch Spojených států, vztahy s evropskými spojenci se Trumpovi a jeho lidem podařilo do jisté míry stabilizovat, představitelé některých zemí je dokonce označují za nadstandardní (včetně České republiky, což rezonuje i ve světle návštěvy premiéra Andreje Babiše v Bílém domě). Jakkoli je protitrumpovská opozice zesměšňuje a trivializuje, nelze popřít, že summity s Kim Čong-unem přispěly ke snížení napětí na Korejském poloostrově a že obavy amerických spojenců v této oblasti (včetně Japonska) zřetelně poklesly.

Jediným skutečným testem, jak si prezident u voličů opravdu stojí, byly volby do Kongresu (označované za „referendum o Trumpovi“) v listopadu 2018. Posílení republikánů v Senátu a nepříliš velká ztráta ve Sněmovně reprezentantů ukázaly, že šéf Bílého domu o svůj elektorát nepřišel, a to tím spíš, že se do kampaně osobně zapojil a viditelně spojil osud některých kandidátů se svým jménem. Připočteme-li k tomu, že mezi demokraty zvažujícími kandidaturu se zatím žádné opravdu „velké“ jméno neobjevilo (za rok již přitom budou primárky v plném proudu), můžeme se skutečně dočkat čtyř dalších trumpovských let. Politik, který ve volbách porazil vlastní politickou stranu (včetně rodiny Bushových), nejmocnější politický klan v USA – Clintonovy a prakticky všechna velká média, si nezaslouží, aby byl ani na okamžik podceněn. Pokud by skutečně vyhrál podruhé, nadšení jedněch a zděšení druhých si lze snadno představit.


Autor je historik

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud