Kovář: Zemřel Jacques Chirac. Politický chameleón, prezident Francie i velký Evropan | info.cz

Články odjinud

Kovář: Zemřel Jacques Chirac. Politický chameleón, prezident Francie i velký Evropan

KOMENTÁŘ MARTINA KOVÁŘE | Francie a vlastně celá Evropa jsou dnes ve smutku, neboť ztratily významného politika. Muže, jenž více než půlstoletí spoluvytvářel jejich (a svým způsobem i naše) dějiny. Jacques René Chirac je mrtev. Byl, jaký byl: mladý levičák, pak rozhněvaný (stále ještě mladý) voják a nacionalista, ministr v několika vládách, dlouholetý starosta francouzské metropole (později odsouzený za zpronevěru právě v časech, kdy vládl pařížské radnici), ministerský předseda pravicového i levicového prezidenta, neúspěšný kandidát na hlavu státu a poté vládce Elysejského paláce. Francouzský a evropský státník, milovaný i nenáviděný, jak ve své zemi, tak za jejími hranicemi.

Chirakova politická kariéra patří v poválečné Francii bezesporu k těm „největším“; jenom „velkého Káju“, tj. Charlese de Gaulla, otce zakladatele páté republiky, a Françoise Mitterranda, jejího prvního socialistického prezidenta, můžeme zařadit do téže kategorie. Všichni ostatní byli a jsou, při veškerém respektu k nim, až „ti druzí“. Chirakova politická kariéra byla navíc plná tolika zvratů a zlomů, že to až bralo dech. Přezdívka „chameleón“ (le caméléon), které se mu pro časté, bezskrupulózní změny názorů dostalo a jíž jej označovali jeho političtí odpůrci i, třebaže v jiném kontextu a svým způsobem láskyplně, také jeho příznivci, byla nanejvýš výstižná, posuďte ostatně sami.

Jak už to nezřídka bývá, jako mladík se tento jediný syn z dobře situované pařížské rodiny (narozen v listopadu 1932) hlásil k politické levici, konkrétně ke komunistickému hnutí, jehož noviny a další tiskoviny na počátku padesátých let v hlavním městě s entuziasmem sobě vlastním distribuoval. Vzhledem k brilantnímu intelektu, skvělému vzdělání (Sciences Po; Harvard University; École Nationale d'Administration), rodinnému zázemí a ambicióznosti se ale jednalo o pouhou epizodu z jeho pestrého životopisu. Stejně jako když se, v čase alžírské krize na přelomu padesátých a šedesátých let, na čas přidal k nacionalistům v řadách armády. Skutečný vzestup začal „až“ v roce 1962, kdy se třicetiletý Chirac stal vlivným poradcem premiéra Georgese Pompidoua. Od té doby byl politikou doslova posedlý a získal přezdívku „buldozer“ (le bulldozer), jež mluvila, podobně jako ta výše uvedená, pokud šlo jeho ambice a jednání, za všechno.

Politická kariéra Jacquese Chiraka nicméně nebyla až tak přímočará, jak by se mohlo z předchozích řádků zdát. Od roku 1967 sice zasedal jako poslanec v Národním shromáždění a poté se stal i ministrem a v roce 1974 dokonce premiérem (do funkce jej jmenoval prezident Valéry Giscard d'Estaing). Roku 1976 ale musel post šéfa vlády pro neshody s prezidentem ke své lítosti opustit. O rok později si však zklamání vynahradil, když vyhrál ve volbách pařížského starosty, jímž zůstal až do roku 1995. Právě v této době se dopustil, jak rozhodl v roce 2011 soud, nezákonného zaměstnávání a vyplácení členů své politické strany, v důsledku čehož byl – jako první hlava státu po druhé světové válce – odsouzen (za zpronevěru) ke dvouletému podmíněnému trestu. Ani hanba, která na tehdy již bývalém prezidentovi ulpěla, ale nic nezměnila na tom, že i nadále patřil mezi nejvýznamnější (a pro mnoho lidí i nejrespektovanější) osobnosti ve Francii.

Vraťme se ale zpátky do sedmdesátých a osmdesátých let, kdy Chirac začal pokukovat, zpočátku nesměle a poté velmi rázně, po prezidentském úřadu. V tomto případě jej ovšem čekalo hned dvojí zklamání. V roce 1981 vypadl z boje o Elysejský palác již v prvním kole a o sedm let později jej ve druhém kole porazila úřadující hlava státu – již zmíněný François Mitterrand, což bylo pro Chiraka, přesvědčeného o tom, že je pro tuto funkci „stvořen“, mimořádně ponižující. O nezlomnosti jeho vůle svědčí to, že ve svém boji neustal a že se navzdory těmto porážkám udržel jako starosta na pařížské radnici (kde svůj post obhájil v letech 1983 i 1989), třebaže už tehdy bylo možno, byť zatím jenom ojediněle, zaslechnout, že si zde buduje nezákonnou „klientelistickou síť“ a že s veřejnými prostředky hospodaří i na pařížské poměry „dosti svérázným způsobem“.

V roce 1995 přišla Chirakova chvíle. Francouzští voliči, unavení čtrnáctiletou vládou sociality Mitterranda, v posledních letech umírajícího starce libujícího si v takřka monarchistických manýrech, mu dali přednost před dalším pravicovým kandidátem Édouardem Balladurem a před socialistou Lionelem Jospinem. Chirac tak napotřetí konečně získal vysněný post, nečekaly jej ovšem nijak snadné roky. Rozpočtové škrty, které provedl společně se „svým“ premiérem Alainem Juppém, a další nepopulární opatření, přivedly Francouze již v roce 1995 až ke generální stávce, největšímu projevu občanské nespokojenosti od roku 1968. Vláda situaci sice „ustála“, v roce 1997 ale voliči svým hlasováním přiměli Chiraka ke „kohabitaci“ (spoluvládnutí pravicového prezidenta a levicového premiéra) s Jospinem, jenž se stal i jeho hlavním vyzývatelem v dalších prezidentských volbách.

Také tentokrát, v roce 2002, projevil mnohými odepisovaný Chirac svoji buldočí vytrvalost a „buldozerskou“ povahu, třebaže mu k vítězství a k obhájení prezidentského mandátu nečekaně pomohl ten „třetí vzadu“ – šéf nacionalistické Národní fronty Jean-Marie Le Pen (otec dnešní šéfky této politické strany), jenž v prvním kole těsně porazil Jospina. Ve druhém kole proto Francouzi, vyděšení „nástupem radikální pravice“, zvolili 83 % devětašedesátiletého „mocenského praktika a oportunistu“ Chiraka hlavou státu znovu, třebaže jej měli v řadě ohledů plné zuby, a ten tak mohl vstoupit do druhého, tentokrát již „jen“ pětiletého mandátu (až do té doby byl prezidentský mandát páté republiky sedmiletý).

Fakt, že Francouzi hlasovali pro Chiraka v mnoha případech proti své vůli, se projevoval na prezidentově popularitě prakticky celé druhé funkční období, na čemž nic nezměnil ani pokus o atentát na něj, ani občasné nepříliš dlouhotrvající „návaly sympatií“ veřejnosti. Ty se projevily například v roce 2003, kdy se Chirac stal jedním z předních světových odpůrců americko-britské (bushovsko-blairovské) „války proti mezinárodnímu terorismu“ v Iráku, a při několika málo dalších příležitostech. Obecně lze říci, že v zahraniční politice navazoval na své předchůdce (de Gaullem počínaje a Mitterrandem konče), když akcentoval nezávislou roli Francie ve světové politice, a kdy se stále zřetelněji přikláněl k projektu evropské integrace a k úzké spolupráci s Německem (jež spolu s Francií tvořilo a dodnes tvoří pověstný motor integračního procesu), na čemž nic nezměnila ani skutečnost, že právě za jeho vlády Francouzi v referendu odmítli tzv. evropskou ústavu (2005).

Třebaže v roce 2007 opouštěl Chirac prezidentský post jako nepříliš populární politik, po odchodu z úřadu se postoj Francouzů k němu změnil a v roce 2010 již byl podle reprezentativního průzkumu veřejného mínění nejoblíbenějším ze všech politiků. Příčin bylo hned několik. Na prvním místě je třeba uvést to, že Francouzi mají pro své bývalé prezidenty pozoruhodnou slabost, a to tím spíše, jedná-li se „charismatické starce“ glosující vtipně aktuální politické dění, do kteréžto role se Chirac po opuštění funkce rychle vžil.

V posledních letech života se na oblibě Jascquese Chiraka ze strany Francouzů nic zásadního nezměnilo, vlastně ho měli stále raději. Bylo tomu tak mimo jiné proto, že mnohým z nich připomínal dávno ztracené „staré dobré časy“, které sice nijak zvlášť dobré nebyly, ale které se ve srovnání s dnešní hektickou dobou, kdy Francie i jednotná Evropa hledají svoji vlastní identitu, kdy se starý kontinent potýká s důsledky migrační krize a kdy je v očekávání krize hospodářské, nemluvě o nepříčetně rozbujelé politické korektnosti, hysterie kolem zhoršování klimatu atd., tak řadě lidí přesto jeví.

Chirac byl navíc v současné době „teflonových“ evropských politiků (s nemnohými výjimkami, jakou je například úřadující britský premiér Boris Johnson) politikem tak říkajíc plnokrevným, uchopitelným a v pravém slova smyslu lidským se svými přednostmi, slabinami i hříchy, čas od času, proč si to nepřiznat, přímo arogantním. Například když v roce 2005 sdělil vedoucím představitelům nových členských zemí Evropské unie, kteří měli jiný názor než on na válku v Iráku, že „promeškali vhodnou příležitost k tomu, aby, jemně řečeno, mlčeli“, nebo když se ve svých memoárech vyjádřil na adresu svého nástupce Nicolase Sarkozyho slovy, že je nejen „zlostný a nedůtklivý, unáhlený, neloajální a nevděčný“, ale dokonce i „nefrancouzský“. Byl ale svůj, a Francouzi to dokázali ocenit.

Až dnešní a zítřejší nekrology odnese čas a až se na Jacquese Chiraka v důsledku dramatického dění všude ve světě tak trochu zapomene, přijde doba, kdy se jím začnou zabývat profesionální historikové. Rád bych věřil, že budou mít na hodnocení jeho pozoruhodné politické kariéry nejen dost času, ale i svobody, aby o něm mohli psát tak, jak opravdu chtějí, a aby jeho životní dráhu zhodnotili tak, jaká opravdu byla a jak si zaslouží.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud