Kovář: Zlatý slavík z Prahy je mrtvý aneb Začíná doba „po Gottovi“ | info.cz

Články odjinud

Kovář: Zlatý slavík z Prahy je mrtvý aneb Začíná doba „po Gottovi“

Jen během dopoledne mi vyskočilo v telefonu více než pět desítek zpráv. Jejich odesílatelé se mě ptali, jestli už vím, že zemřel. Ty zprávy byly od blízkých kamarádů, s nimiž se potkávám takřka denně, i od známých, které jsem nějaký čas neviděl, od současné i bývalé manželky i od dvou dalších bývalých lásek, s nimiž jsem před spoustou let poslouchal jeho písničky, od mojí maminky i od kolegů z práce, stejně jako od příbuzného z Německa. Zdálo se to dlouho být mimo naši představivost, a přece je to najednou pravda. Karel Gott je mrtvý. A co my na to, co my s tím?

Ne že by to snad bylo velké překvapení, v jeho letech a s jeho diagnózou. Když ostatně nedávno se svou dcerou Charlottou Ellou ve skvělém duetu s mrazivou sebereflexí zpíval, jak cítí, „že už sprintuje čas“, pochopili jsme my všichni, kteří jsme jeho písničky i jeho samotného měli a budeme mít rádi, že konec je blízko. Přesto nás zpráva o jeho úmrtí zaskočila, zasáhla a zastihla jaksi nepřipravené. Prožili jsme s ním, chtě nechtě, vlastně celý život, já osobně dlouhých čtyřiapadesát let. Když se v roce 1960 začal živit zpěvem jako profesionál, nebyl jsem ještě na světě; dnes jsem dávno dospělý muž, který vychovává malého syna, jenž si už, mimochodem, také pobrukuje některé z jeho písniček, včetně zmíněného duetu…

Jak už jsem řekl, prožili jsme s ním, s jeho profesionální kariérou, celý život. Proto se nám také dnes od rána naše životy, s vědomím jeho úmrtí, přehrávají ve vzpomínkách, v kratičkých, v čase nezařaditelných „flashbecích“ i v dílčích, nanejvýš konkrétních záblescích. Jako děti jsme ho znali coby „zdvořilého Woodyho“ a smáli jsme se u jeho „dělové rány, bum, bum, bum, bum“, právě s ním jsme se Vánoce co Vánoce ptali „kdepak ty ptáčku hnízdo máš“ ve Třech oříšcích pro Popelku, které jsou tak senzační i díky němu, právě on ukazoval nám a našim mladičkým láskám „cestu rájem“, právě s ním jsme vyráželi „za štěstím“, a „sladili si kávu o trochu víc“, snili o bájné „Lorelai“ a o tom, jaké to je „být stále mlád“, nemluvě o včelce Máje, která udělala tolik radosti dětem po celém světě…

„Frank Sinatra východního bloku“, jak ho občas novináři s ironickou nadsázkou, ale často i vážně přezdívali, přitom nebyl žádný prvoplánový hrdina, neposkvrněný Mirek Dušín, „který nikdy neřekl nepravdu“. Na to byl jeho život v zemi východně od železné opony příliš dlouhý a doba příliš složitá. Dodnes je mi tak trochu stydno, vybavím-li si jej v Národním divadle při projevu u příležitosti podpisu nechvalně proslulé Anticharty a není mi úplně volno u srdce, vybavuji-li si ho, jak přijímá titul národního umělce z rukou normalizačního prezidenta Gustáva Husáka či jak zpívá obklopený dnes ruskými, tehdy sovětskými Alexandrovci.

Na druhé straně jej ale vidím, jak pár desítek metrů ode mě zpívá s Karlem Krylem (!) před plným Václavským náměstím československou státní hymnu, a říkám si při tom, že právě tehdy se konečně potkaly a podaly si ruce český a slovenský disent – tzv. šedá zóna – a mlčící většina, jež měla (všem svým prohřeškům s hříchům navzdory) vládnoucích komunistů plné zuby. Právě tehdy svým způsobem vrcholil, jak jsem se dnes celkem trefně dočetl v některém z mnoha titulků, „sametový listopad 1989“, od něhož zanedlouho uplyne neuvěřitelných třicet let.

Nad vším tím ale ční jeden nezpochybnitelný fakt. Karel Gott byl dokonalý profesionál v nejlepším slova smyslu. Perfekcionista a puntičkář, dbající na každý detail, od boha nadaný a navíc nesmírně pracovitý muž, což není úplně obvyklá kombinace. Zpěvák, který se nikdy neodmítl podepsat ani tomu nejposlednějšímu fanouškovi či studentovi (jakým jsem byl v osmdesátých letech i já), a že jich měl nejen v naší zemi nespočet. A v neposlední řadě muž snad až příliš laskavý a vstřícný na tak dravou, konkurence plnou a nemilosrdnou profesi, jakou je showbusiness.

Tenhle fakt uznávali i ti, kteří jinak mezi jeho fandy nepatřili, jako například jeden bez přehánění geniální jazzový trumpetista a skladatel, který dnes na facebooku svým specifickým způsobem napsal: „No hele, já [jsem] na tebe hodně nadával a nikdy jsem zpěváky moc nežral, ale musím uznat, že [j]si toho hodně dokázal. Ta profesionalita byla neuvěřitelná. A to je něco, co já dokážu na druhých ocenit. Takže Rest in Peace, kamaráde.“ Pocházejí-li tato slova od Laca Décziho, věřte, že mají svoji váhu.

Někteří lidé se vůči Karlu Gottovi vždy nějak (a tak trochu za každou cenu) vymezovali, jako například spisovatel Milan Kundera, jenž ho s despektem a s přezíravostí sobě vlastní označil za „idiota hudby“, ačkoli jeho mladické verše zaslouží také kritické hodnocení a třebaže se po mnoha letech přišlo na to, že se na počátku stalinistických 50. let dost možná on sám zachoval (přinejlepším) jako idiot, když – a asi to nikdy nebude stoprocentně potvrzené – udal Státní bezpečnosti „agenta chodce“ Milana Dvořáčka, který následně strávil mnoho let za mřížemi.

Milan Kundera nicméně byl a je spisovatel světové úrovně, jenž má mnohé za sebou. Většina z těch, kteří na Gotta zejména po roce 1989 a často nevybíravě útočili, byla spíše politováníhodná a mnohdy se jednalo o ty, kteří nejenže na rozdíl od „Mistra“ nic pořádného nedokázali, ale kteří neměli ani špetku jeho talentu, o pracovitosti a o obyčejné lidské pokoře a slušnosti nemluvě. Tak už to ale v životě chodí a podobně nepřejících lidí bylo a jistě i bude (nejen) v Čechách vždycky dost.

Karel Gott si s tím ale nemusel dělat těžkou hlavu. Fanoušci z celé země i ze zahraničí jej po většinu kariéry až nekriticky milovali. „Božský Kája“ byl pro většinu z nich nedotknutelnou ikonou, jíž prokazovali věrnost až za hrob. Nebylo se co divit; kromě již zmíněného talentu, (vy)školeného v mládí mistrovsky profesorem pražské konzervatoře Konstantinem Kareninem, tomu tak bylo i proto, že jeho písničky zdánlivě jednoduše a jako by, opakuji, jako by samozřejmě šířily dobrou náladu, pozitivní přístup k životu a pohodu. A to nebylo málo.

Teď je Karel Gott mrtvý, jeho rodina, přátelé a fanoušci truchlí. Mně se chce ale říct, k jeho příznivcům zejména: Nebuďte, jakkoli je to těžké, smutní, a pusťte si místo toho nějaké gottovské elpíčko, je jedno z jaké doby a jakého žánru, které tak rád a úspěšně střídal. Myslím, že by si to i on, celoživotní optimista, přál a že by k tomu docela rád přidal naživo i svůj mimořádný hlas. Tak pokoj a mír s Vámi, Karle. A promiňte mi nemístnou důvěrnost; za těch čtyřiapadesát let jste mi ale (a nejen mně) bližší, než si myslíte.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud