KOMENTÁŘ JIŘÍHO SVOBODY | Přiznám se, že jsem před časem uvítal oživení „ospale“ působící Rady ČT volbou nových, setrvačností nezatížených členů. Česká televize je jednou z nejvýznamnějších kulturních institucí v Česku. Programem a především vlastní tvorbou výrazně ovlivňuje kulturní a etické klima ve společnosti. Jak po mnohaletém výzkumu napsal americký teoretik G. Gerbner, televizní program kultivuje recipienta a podílí se na vytváření společenské koheze. Rada ČT by měla reprezentovat veřejnost, posuzovat, zda médium veřejné služby toto zadání plní, případně přinášet vedení ČT podněty, aniž by zasahovala do programové nabídky, protože to jí zákon neumožňuje.
K mému rostoucímu zklamání si část radních vyložila svou úlohu jako právo na soustavné „vyšetřování“ a hon na vedení České televize, především na generálního ředitele Petra Dvořáka. Veřejná jednání Rady, která jsem poslouchal, se stávají stále konfliktnější a pro Českou televizi, její zaměstnance i diváky ztrácejí význam. Někteří radní si začali svou roli vykládat v duchu slavného výroku Charlese Darwina: „…jsou jako slepý člověk v temné místnosti, hledající černou kočku, i když tam žádná není.“ (Darwin to píše o matematikovi.) I na diváka kriticky posuzujícího některé programy ČT působí ono „hledání černé kočky“ za každou cenu předpojatě a jako osobní animozita vyvolaná vnějšími zdroji.
Posledními v řadě jsou dramaticky prezentovaná obvinění Petra Dvořáka z konfliktu zájmů v souvislosti s jeho akciemi ve firmě GOPAS a.s. (zaknihované akcie jsou pouze jinou formou bankovního vkladu) a veřejně prospěšnou společností Leica Gallery. Zejména druhé obvinění považuji za nehorázné. Členové Rady, kteří ho vznesli, nezmínili ani slovem, že galerie představuje výstavy prestižních světových autorů umělecké fotografie (kupř. Anton Corbijn, Edward Steichen, René Burri, Michel Comte, Andreas Bitesnich atd.) a rozhodně není komerčním počinem. Že jedno ani druhé nesouvisí s programovou náplní České televize jako nejvýznamnější kulturní instituce v audiovizuální oblasti, je soudnému člověku na první pohled zřejmé.
Při poslechu veřejných jednání Rady ČT jsem neslyšel, že by se diskutovalo o problému výše koncesionářských poplatků, která byla stanovena naposled v roce 2008, tedy před třinácti lety. Inflace dle součtu ročních růstů za toto období činila cca 20 %. Logicky se promítala do růstu cen za elektřinu, inovace technického vybavení ČT, mzdových nákladů, honorářů, nájmů, které si pro natáčení stanovují státní a veřejné instituce, zejména v Praze, podle výše, jakou mohou platit zahraniční produkce s mnohanásobně vyššími rozpočty. V těchto položkách nikdo na ČT, jejíž tvorba je proklamována jako služba veřejnosti, ohled nebere.
