Kulturní války se nevyplatí podceňovat. Jsou esencí střetu o hodnoty, jsou pochopitelné pro voliče a ukáží, zda se společnost vrácí o desítky let zpátky

KOMENTÁŘ MICHALA PŮRA | Kulturní válka je jedno z nejvíce skloňovaných slovních spojení uplynulých let, ale i současné předvolební kampaně. Jejím „cílem“ se stala zejména Pirátská strana, která si za to ovšem může tak trochu sama. Její příznivci argumentují tím, že tyto spory (mimo jiné o to, zda muži mohou chodit na dámské záchody) jsou jen zástupné a nepředstavují skutečné problémy, které by politici měli řešit. Kampaň Andreje Babiše, se kterým se Piráti přetahují o prvenství v průzkumech, přitom na kulturních válkách stojí. Není divu, že se mu v předvolebních šetřeních začíná dařit.

Slovní spojení kulturní války sice může u někoho vyvolávat lehký posměch a opovržení, nicméně ve výsledku představují formu třídního boje a jsou esencí boje o společenské hodnoty. Americký sociolog James Davison Hunter napsal už na začátku 90. let knihu Kulturní války: Boj o definici Spojených států. V ní popisuje zuřící boj konzervativců s progresivisty o americké kulturní i sociální instituce. Hunterova kniha se těšila široké oblibě i po zvolení Donalda Trumpa americkým prezidentem.

V době, kdy sociolog svoje dílo sepisoval, oba soupeřící tábory představovaly vyšší společenské vrstvy, případně solidně zajištěné zástupce třídy střední. S tím, jak se společnost v uplynulých letech s nástupem sociálních sítí demokratizovala, kulturní války alias třídní boj nabraly daleko větší spád. Proti sobě už zdaleka nestojí jen vyhranění konzervativci a progresivisté, ale i další části společnosti, přičemž se „válčí“ nejen o kulturní vliv, ale i o vliv ekonomický a samozřejmě o státní instituce.

Nedá se říct, že bychom v minulosti nebyli svědky ničeho podobného, ale přeci jenom existuje jeden zásadní rozdíl. Stačí si vzpomenout na střety z revolučního roku 1968. Zatímco Pražské jaro drtily tanky armád Varšavské smlouvy, v Evropě i ve Spojených státech studenti a obecně mladí lidé bojovali proti systému. Současný střet ovšem není ve své podstatě antisystémový. Po boku progresivistické levice, která je hybnou silou současných změn, stojí nejenom státní instituce, ale rovněž soukromý kapitál.

V tomto ohledu byste si určitě měli přečíst článek Eda Westa z webu Unherd, který jde ve své analýze až tak daleko, že současné kulturní války považuje za návrat k normálu. Období nevídané „bezstarostné“ svobody, kterou jsme zažívali od začátku 90. let takřka na celém světě, považuje za určitou odchylku od chodu dějin a ve své podstatě jen za přechodné období. Podle Westa se nyní vracíme o několik desítek let zpátky, kdy existovala společenská tabu, cenzura a o mnoha věcech se prostě nediskutovalo. Stejně jako nyní není možné v některých sférách diskutovat o antirasismu, podpoře LGBT či o cenzuře na sociálních sítích.

Zbytek textu je pro předplatitele
dále se dočtete:
  • Proč je klečení na fotbale jen nový rituál?
  • Proč už u nás není možné natočit Českou sodu?
  • Jaký vliv mají kulturní války na boj s pandemií?
  • A kdo prohraje volby?
sinfin.digital