Obžaloba morálního relativismu. Novák rozebral Kunderu do šroubku, mnohým to může vadit

Michal Půr

21. 07. 2020 • 07:00
RECENZE MICHALA PŮRA | Než se pustím do recenze biografie Milana Kundery, kterou napsal Jan Novák, předesílám, že jeho knihu „Zatím dobrý“ považuji za jednu z nejlepších, které v Česku za posledních 30 let vyšly. Jeho nejčerstvější dílo někteří recenzenti nemilosrdně strhali. Jsem si téměř jistý, že mnohé z nich pobouřilo, že se v něm našli. Novákova kniha totiž není jenom o Kunderovi. Je také o věčném zápasu mezi morálními relativisty a morálními exhibicionisty. Podtitul knihy zní „Český život a doba“, mnohem trefnější by byl, pokud by se inspiroval názvem staršího Kunderova článku „Český úděl“.

Novák rekapituluje Kunderův život v Československu před emigrací, životem ve Francii se bude zabývat v další knize, pro niž sbírá materiály. Nepochybně nejslavnější český spisovatel současnosti prošel podobným vývojem jako celá řada jeho vrstevníků. Po 2. světové válce vstoupil do strany jako přesvědčený stalinista, což se zhusta odráželo v jeho díle. Po smrti Stalina a zejména po odhalení jeho zločinů v roce 1956 se i příznivci stalinismu mezi umělci rozdělili na dogmatiky a antidogmatiky. Kundera patřil mezi antidogmatiky, šikovným kličkováním se snažil udržet na výsluní. I jeho situace se však nakonec stala neudržitelná a emigroval.

Z řady předchozích recenzí můžete mít dojem, že Novák obviňuje Kunderu z podlézání komunistickému režimu a motiv knihy staví kolem udání agenta chodce Miroslava Dvořáčka, o kterém už v roce 2009 psal Respekt. Kundera se tehdy veřejně ohradil proti nařčení, že Dvořáčka udal. Novák nově přináší důkaz, že se tak nepochybně stalo. Pro vývoj knihy to ovšem není důležité. Autor biografie to bere jen jako jednu nepříliš významnou epizodu Kunderova života, k níž se už dále v knize nevrací. Naopak se pro něj snaží najít pochopení. Spisovatel byl totiž krátce před udáním vyloučen ze strany a balancoval na hraně vyloučení z FAMU. Dvořáček se navíc choval značně naivně a riskantně a také za to pořádně zaplatil.

Udání člověka se samozřejmě těžko obhajuje, ale Novák celou knihu poukazuje na zjevný rozpor mezi morálním relativismem a morálním exhibicionismem. Kundera z biografie vychází jako morální relativista, což je mimochodem patrné i z jeho díla. Jeho hrdinové, často zjevně inspirovaní autorovým životem, nejsou postavy (až na výjimky), které by se nechaly dobrovolně uvrhnout do kriminálu za své názory. Jsou to lidé, kteří se snaží určité situace využít šikovně ve svůj prospěch, jsou to manipulátoři, mystifikátoři a v neposlední řadě často trpí nerozhodností. To je mimochodem klíčový moment celé biografie.

Novák označuje Kunderu jako vahaba či kunktátora (viz titulek článku), tedy člověka značně váhavého, nerozhodného. Není to označení, které si autor vymyslel. Pro spisovatele jej používá Ivo Pondělíček, Kunderův přítel, sexuolog a psycholog, jehož svědectví v knize hraje klíčovou roli. „Žádnou jinou tak komplikovanou osobnost jsem za celou svou praxi ani za celej svůj život nepoznal,“ říká Pondělíček. Novák Kunderu přímo neodsuzuje, jen klade na závěr některých kapitol velmi nepříjemné otázky. Nepříjemné pak zejména z pozice morálních relativistů. Na jedné straně naznačuje, že přístup tehdejších stalinistů se může z mnoha rovin jevit jako pochopitelný, ale neměli bychom zapomínat, že tu byla i část umělecké obce, která kompromisy nedělala.

Zatímco Nezval, Kohout či Kundera se v den Stalinovy smrti hřáli na výsluní (Kundera sám vydával básnickou sbírku Člověk zahrada širá), Hrabal se léčil z těžkého úrazu, který utrpěl v kladenských hutích, Josef Škvorecký sloužil u tankového praporu, Jan Zábrana se živí jako brusič a Jan Zahradníček seděl ve vězení. Novák toto srovnání ještě „hrotí“, když ukazuje, jak Kundera přepisoval své dílo podle toho, jak se měnila situace.

Poslední máj, který pojednává o Juliu Fučíkovi přepsal několikrát a první verzi od poslední už nelze příliš rozeznat. Je to ovšem rys, který si Kundera uchoval do současnosti. Z druhého českého vydání svého románu Kniha smíchu a zapomnění, které vyšlo teprve před třemi lety, vyškrtl celou charakterizaci Karla Gotta jako „idiota hudby“.

Kundera ovšem nemanévruje jen v literatuře. V dubnu 1956 se konal II. Sjezd svazu spisovatelů, kde se do režimu tvrdě opřela celá řada osobností české literatury, především pak František Hrubín a nesmlouvavý Jaroslav Seifert. Příspěvek měl mít i Milan Kundera, těsně před ním však vystupovali zástupci vedení komunistické strany. Předsedající Ctibor Štítnický tak sálu jen stroze oznámil, že „Milan Kundera se vzdal svého příspěvku“.

Novák je při sestavování biografie extrémně puntičkářský. Nepamatuji si, že bych četl někdy takovou, která by byla poctivěji zpracovaná a s bohatším seznamem zdrojů. Suchá fakta pak autor doplňuje schůzkami s lidmi z Kunderova okolí. Je velmi pravděpodobné, že spisovatel žijící dlouhodobě ve Francii bude Nováka za tuto biografii nenávidět, ale čtenář má vzácnou příležitost nahlédnout do Kunderovy osobnosti v celé komplexitě. Není to přitom přístup bulvární, tedy povrchní.

„Autoři života a figury života. Jedni uskutečňují v životě plány a nápady své vlastní fantazie, druzí jsou nástrojem těch prvních. Jedni žijí, druzí, abych tak řekl, jsou žiti,“ říká vypravěč hned na první stránce Kunderovy povídky Já truchlivý bůh. Nenašel jsem v knize lepší citát, který by charakterizoval nejenom Kunderův život, ale i jeho dílo.

Pokud si Novákovu knihu přečtete, budete úplně jinak nahlížet na některá Kunderova díla, včetně famózního Žertu. Ten není o nic méně famózní po vydání biografie. Získává naopak ještě větší hloubku a do jisté míry i přehlednost. Kunderův mluvčí v Žertu Ludvík Jahn je vrcholný cynik a když odpovídá na dotaz, proč se stal komunistou, hovoří o neodolatelné přitažlivosti volantu dějin, v jehož blízkosti se ocitl.

Omamná jízda s rukama na volantu dějin „dostala“ nepochybně i Kunderu, který se ovšem volantu neudržel stejně jako celá řada dalších umělců. Abychom ale pochopili, jaký byl tehdejší režim skutečně, musíme se podívat do díla Jana Zahradníčka, Jana Zábrany, Jiřího Koláře nebo Vladimíra Holana. Všichni jmenovaní s rukama na volantu dějin nejeli ani chviličku a tvrdě za to zaplatili.

Tohle je mimo jiné i předehrou pro ideový střet Milana Kundery a Václava Havla. Kundera samozřejmě prohlédl nesmyslnost tehdejšího režimu, ale rozpadající se komunistické impérium v roce 1968 před invazí vojsk Varšavské smlouvy považoval takřka za ideální zřízení. Ty, kteří se nehodlali smířit ani s takovým režimem a odmítali jakékoliv ústupky, označoval za morální exhibicionisty. Novák jeho myšlenky neodsuzuje, ale je zjevné, že mu je milejší neústupný Havlův přístup, kterého antidogmatici jako Kundera zjevně nijak nedojímali.

Podle něj trpěli „iluzionismem, poplatností dávným ideologickým schématům, neustálou potřebou taktizovat, nedůsledností a někdy až dětinstvím“ a zároveň se „dávno sžili s establishmentovým postavením, které bylo bráno jako samozřejmost: že by někde do něčeho mohl mluvit i někdo jiný, jim připadalo jako nepochopitelné.“

Z posledního rozhovoru s Věrou Kunderovou v časopisu Host víme, že právě spory s disentem zabránily Kunderovi v návratu do vlasti. Tedy alespoň on to tak cítí. My každopádně víme, že tyto spory do značné míry utvářely i naši současnost. Právě v tomto ohledu je Novákova kniha nesmírně cenná a vy byste si ji měli určitě přečíst. Málokterý život je tak přesným odrazem českých a československých dějin jako život Milana Kundery.  

SDÍLET