KOMENTÁŘ MARTINA MAŇÁKA | Zavedení kvót na povinný prodej tuzemských potravin, jak to minulý týden schválila sněmovna, je mrazivým pokusem o obnovu reálného socialismu. Současně jde také o důkaz nedostatků systému, v jehož rámci je – pod praporem pomoci domácím zemědělcům – možné schválit zákon omezující právo na (relativně) svobodné podnikání. Do třetice: je to návrh zákona, který je zjevně v rozporu se základním a pro ekonomiku jednoznačně přínosným principem EU, jakým je volný pohyb zboží na společném trhu.
Sněmovna zákonem nařizuje prodejnám potravin o ploše nad 400 metrů čtverečních povinnost, aby od příštího roku prodaly nejméně 55 procent potravin vyprodukovaných v tuzemsku. Už tak „ambiciózní“ kvóta se má v roce 2028 vyšplhat na 73 procent, což by znamenalo, že by obchody mohly prodávat jen zhruba čtvrtinu potravin dovezených ze zahraničí. Skupina „kvótujících“ poslanců z ANO, KSČM, ČSSD, SPD a Trikolóry byla ve „svatém“ boji za potravinovou soběstačnost Česka tak důsledná, že ve výčtu chráněných domácích položek nezapomněla na vodnici, tuřín či „sušené brambory ve formě pelet“, ale ani na „neživé jednobuněčné mikroorganismy“… Odhlédněme od administrativních a technických úskalí, jako je například prokazování „českosti“ původu té které potraviny a kontrola dodržování požadovaného podílu tuzemských komodit.
Zásadním aspektem kvótového zákona, jehož drtivé dopady ještě může zastavit Senát, jsou důsledky pro tuzemské spotřebitele. Zákon byl položen na oltář potravinové soběstačnosti Česka s deklarovaným cílem pomoci domácím pěstitelům a velkoproducentům. Jenže, jak plyne s celého řetězce souvislostí, dodržování kvót by mohlo fatálně ohrozit dostupnost běžných potravin, jako jsou – namátkou vybráno – třeba okurky či květák, na jejichž konstantní přítomnost na pultech jsou zdejší zákazníci zvyklí. Hrozí, že nabídka potravin v obchodech se znatelně sníží, neboť domácí producenti u řady komodit nejsou schopni pokrývat „předepsanou“ poptávku. Kvóty jdou ze své podstaty proti zájmu nejširší veřejnosti. Fakticky ruší nebo vážně eliminují konkurenci na tuzemském potravinovém trhu, jež chtějí chránit před zahraničním zbožím. Logickým a neodvratitelným důsledkem omezování konkurence je zvyšování cen. Je takový vývoj v zájmu spotřebitelů?
Ostatně, že zákon stanovující kvóty nedává smysl, přiznal i premiér Andrej Babiš, jehož kompetence v potravinářském sektoru jsou absolutně neoddiskutovatelné. Schvalovat zákony, které poškozují ekonomiku a spotřebitele, je více než paradoxní. Vyvolává to pochybnosti o tom, zda fakticky neomezené legislativní pravomoci parlamentu v zastupitelské demokracii jsou systémově optimálním nastavením pravidel.
Zvláště když si uvědomíme, že naše kvóty mají celoevropský přesah. Jsou v rozporu s principem společného trhu Evropské unie, který po členských státech požaduje mimo jiné i volný pohyb zboží. A Evropská komise už také Česku pohrozila postihem, pokud by kvótový zákon skutečně vstoupil v účinnost. Přitom, svobodný přístup na společný evropský trh je pro tuzemskou ekonomiku fundamentálním pozitivem plynoucím z členství v Unii. Chtěli snad poslanci rozpoutat protekcionistickou válku s Evropou? Pokud ano, je předem prohraná. Snad ale pouze zapomněli, že zdejší ekonomika je bytostně závislá na exportu, primárně do EU. Podnikat legislativní opatření jdoucí proti přístupu na vnitřní unijní trh, to už není jen sebepoškozování země, ale zavání to snahou o sebedestrukci.
Každopádně, přísné kvóty na domácí potraviny, zvýhodňující tuzemské producenty před těmi zahraničními, jsou jedním z nejmarkantnějších kroků směrem ke znovunastolení socialismu; zatím jen v jednom podnikatelském sektoru. Nařizovat obchodům, jaké zboží a v jakém objemu či podílu mají povoleno prodávat, je mocenská zpupnost, k níž lze jen obtížně hledat analogii. V kontextu kvót se deklaratorní „svoboda podnikání“ v zemi stává jen mlhavým pojmem. Existuje námitka, že v té či oné unijní zemi jsou zemědělci zvýhodňováni velkorysejšími dotacemi před těmi tuzemskými. To je jistě pravda, ale řešit tyto komplikované evropské anomálie formou kvótového znevýhodnění tuzemských spotřebitelů je absurdní. Nemluvě o dotčených obchodech jako takových. Jak k tomu přijdou firmy zabývající se dovozem potravin? Proč mají být ostrakizováni obchodníci v segmentu potravin, zatímco v jiných odvětvích nikoliv? V podobných pochybnostech by se dalo pokračovat donekonečna.
Kvóty nabourávají základní podnikatelský rámec v zemi. Schválení takového zákona narušuje již tak chatrnou konstrukci jeho základních pilířů. Jestliže někdo až dosud spoléhal na neotřesitelnost či nedotknutelnost svobod, jeho naivní víra se po schválení kvót musela začít rozplývat. Teď už si žádný podnikatel nemůže být rozsahem regulatorních břemen, která na jeho bedra mohou být seslána z parlamentních lavic, jistý.
