Léčba Kurzem: Bez silného vůdce tradiční strany ani v Česku nevyhrají | info.cz

Články odjinud

Léčba Kurzem: Bez silného vůdce tradiční strany ani v Česku nevyhrají

Léčba Kurzem: Bez silného vůdce tradiční strany ani v Česku nevyhrají
 

KOMENTÁŘ MARTINA SCHMARCZE | Český politický systém je v krizi. Tradiční „hodnotové“ demokratické strany nemají ve sněmovně ani třetinu křesel. Většinu obsadila nová hnutí založená na vůdcovském principu, případně na protestu. Lze tento vývoj otočit? Jistě ano. V Rakousku šel politický kurz podobným směrem. A pak přišel Kurz…

Už přes deset let v Česku zažíváme úpadek tradičního stranictví. Od roku 2006, kdy dvě tehdy dominantní strany – ODS a ČSSD – získaly ve 200členné sněmovně dohromady 155 mandátů a poté v trojích volbách po sobě zaznamenaly strmý propad. Postupně v letech 2010, 2013, 2017 činil součet jejich výsledků 109, 66 a nakonec pouhých 40 poslanců.

Podobně v Rakousku, kde se rozděluje 183 křesel, měli lidovci a sociální demokraté po volbách v roce 2006 spolu 134 poslanců. Pak 108 v roce 2008 a 99 v roce 2013. V následujících volbách konaných roku 2017 se ale do čela upadajících lidovců (ÖVP) postavil mladý Sebastian Kurz a strana si připsala o 15 mandátů navíc. O uplynulé neděli k nim ve volbách přidala dalších 11 a se 73 poslanci se dostala nad svůj výsledek z roku 2006, kdy měla 66 křesel. Pro pořádek: V roce 2008 lidovci spadli na 52 a v roce 2013 na 47 mandátů.

Kurz tak ve dvojích volbách po sobě zvedl zisk strany více než o polovinu (přesně o 55 %). Jak to dokázal? A lze podobný restart tradiční strany zopakovat i v českých podmínkách? Samozřejmě, analogie vždy kulhají. Rakouští lidovci i v nejhorším roce 2013 pořád získali 26,8 % hlasů. Jejich tradiční základna byla otřesená, ale ne fatálně destruovaná jako u ODS, která se v roce 2013 ocitla pod osmi procenty.

Z 27 % se jistě roste lépe než z osmi. Občanským demokratům už se takový nový začátek podařil s Mirkem Topolánkem, který jako neokoukaný a dynamický vůdce nastoupil po vyčerpaném a zdiskreditovaném Václavu Klausovi. Povedlo se mu navýšit počet poslanců oproti roku 2002 o 40 %. Dnes je však situace pro tradiční strany daleko horší. Nicméně zkusme se podívat na hlavní pilíře Kurzova úspěchu a na možnost realizovat je u nás.

1. Nový vůdce

Sebastian Kurz je velmi mladý – v čase jeho prvních voleb v roce 2017 mu bylo jen 31 let. S tím souvisí i jeho neokoukanost. Při nástupu do čela lidovců byl teprve v prvním období poslancem (a nově i ministrem zahraničí). V konzervativním Rakousku, jemuž do té doby vládli nejen lety, ale také funkcemi ostřílení matadoři, šlo o zásadní změnu. Lidovec Kurz se tím zdánlivě přiblížil lídrům nových protestních hnutí, s nimiž se lidé osobně ztotožňují.

V našich podmínkách lze Kurze srovnat asi jen s Pavlem Bělobrádkem. Ten byl sice v čase zvolení předsedou KDU-ČSL o tři roky starší, ale zato neměl vůbec žádnou zkušenost s celostátní politikou a jeho strana se nacházela mimo sněmovnu. Jeho tehdejší novost a fakt, že neměl poškozené jméno, rovněž pomohly získat konzervativní straně nové voliče. Nicméně pro skutečný úspěch přeci jen potřebujete silnější stranu – v takové ODS by zřejmě dokázal víc.

 2. Politický aktivismus

Nový předseda rakouských lidovců se stal prvním lídrem tradiční evropské strany, který ji začal řídit v duchu doktríny aktivismu, jež vytlačuje standardní stranictví. Vymínil si do té doby neslýchané právo zasahovat do kandidátek, sestavil si je dle vlastní vůle jako „list Sebastiana Kurze“, potlačil stoletou značku ÖVP a šel do voleb jako by sám za sebe. Místo programu a stranické hierarchie se garancí pro voliče staly osobnost vůdce a jím vybraní lidé a témata.

V žádné české tradiční straně si předseda nemůže sám vybírat lidi na kandidátku. To smí jen Andrej Babiš v ANO, či Tomio Okamura v SPD. Piráti pak jsou stranou, která podobně jako Kurzova ÖVP praktikuje politický aktivismus s týmy, které zvedají širokou občanskou podporu. Kromě nich dokázal něco takového asi jen Jan Čižinský s komunálním projektem Praha sobě, ale ten tak učinil mimo svou KDU-ČSL a naopak proti ní.

3. Výběr témat

Mladý rakouský kancléř se chová jako velmi zkušený matador, co se týká nastolování témat. Nemá strach měnit zažitá klišé a je „zdravý populista“. Než nastoupil, platilo, že téma migrace patří protestním Svobodné straně Rakouska. On se ale nebál jít do něj tvrdě. Odlišil se tím od koaličních sociálních demokratů, zkritizoval socialistického kancléře Kerna za přílišnou vstřícnost k migrantům a vyvolal předčasné volby, které vyhrál.

V našich podmínkách jsou nějakou měrou protiimigrační takřka všechny strany. Jde spíše o marketing a ten se nejlépe daří ANO a SPD. Nabízí se ale jiné téma, se kterým lze výrazně pracovat: environmentální politika. Zde podobně jako u migračních kvót platí, že „zelená“ agenda z Bruselu nemusí být všem lidem po chuti a pro někoho je doslova nepřijatelná. Demokratický středopravý politik, který by se toto téma nebál rázně uchopit, by tak podobně jako Kurz vypálil rybník nacionalistům i zeleným Pirátům.

4. Dostatek financí

Sebastian Kurz těží i z toho, že si dokázal udržet podporu významných rakouských firem coby sponzorů. Na rozdíl od Svobodných, které poškodil skandál s ruskými penězi má dostatek transparentních prostředků na vedení kampaně. Zajímavé přitom je, že uspěl s klasickou „starou“ billboardovou kampaní, zatímco na dnes tolik opěvaných sociálních sítích si vedli lépe jeho soupeři. I v tom se s Kurzem vrátila tradiční politika.

Právě co se týká peněz, zde české tradiční strany nejvíce tlačí bota. Totálně ztratily důvěru významných sponzorů. Nejdříve kvůli tomu, jak netransparentně se chovaly. Nyní spíše proto, že se nikomu moc nechce sypat peníze do „černé díry“, neboť nevěří, že tyto partaje dosáhnou významného úspěchu. Je to začarovaný kruh: Čím horší výsledky, tím méně příspěvků. A čím méně sponzorů, tím nižší konkurenceschopnost v soutěži zejména s bohatým ANO.

Je to velmi těžké, ale jde to

Jak se tedy poučit z „fenoménu Kurz“? Zřejmě musí přijít někdo zcela nový. Nejen s nepoškozenou, ale i co nejméně známou a okoukanou tváří (pro předsedu ODS Petra Fialu platí jen to první). Někdo, kdo přinese novou dynamiku a jasně viditelný, atraktivní zlom v dosavadní politice a jejím stylu.

Dále by nový vůdce měl umět působit jako aktivista, který strhává davy nikoli propracovaným programem, ale chytlavými hesly a silným charismatem, přičemž potlačí značku. Členové lidoveckého týmu měli na tričkách dvě slova „Wir Kurz“ – My Kurz. Vše je v jednom hesle, lídr je symbol a záruka, značka sama o sobě.

Velmi důležité je dobře zvolit agendu. Kurz porazil populistické Svobodné tím, že jim do značné míry přebral témata. Na rozdíl od nich ale je „salonfähig“ – společensky uhlazený, není proruský, ale proevropský. Získal tak konzervativní střední vrstvy vystrašené z „vítačské“ politiky socialistů, ale neztratil liberální voliče. Ve vládě si nenechal téma migrace a integrace cizinců vyrazit z ruky předsedou Svobodných Strachem, jako to dopustil italský premiér Conte v případě exministra vnitra Salviniho. Pokud nyní Kurz ustaví vládu se Zelenými, má šanci přebrat jim téma klimatické změny a přitom ho zbavit extrémních prvků.

A co Češi? Nikdo skutečně nový se na tuzemské pravici nerýsuje. Nikdo také zatím jasně neuchopil téma změny klimatu konzervativním způsobem. A i když se o tom příliš nemluví, kritickým problémem tradičních stran je jejich chudoba. Hezky se to radí, proč nedělají lepší marketing, jenomže ten něco stojí. Jistě, mohou si za to samy. Ale dokud se nepovede přilákat zpět velké české firmy, tak to na nějaké velké zmrtvýchvstání nevypadá.

Někde se ovšem začít musí. A mně se opravdu jako nejlepší jeví téma životního prostředí. Na něm lze ukázat to, co tvořilo a tvoří hlavní složky Kurzova úspěchu. Bránit národní zájem a zůstat proevropský. Získat konzervativní i liberální voliče (zatímco dnes váhající a lavírující pravice ztrácí obě skupiny, první směrem k ANO, druhé směrem k Pirátům, tedy ke stranám, které jsou aktivní a sebevědomé). Spojit moderní politický aktivismus s pevnými základy tradiční strany (neboli naplnit ono heslo „tradice i budoucnost“, užívané jak ODS, tak KDU-ČSL srozumitelným obsahem).

Restartovat tradiční strany nebude snadné. Propad české pravice je daleko větší než u rakouských lidovců. Dokázal by to někdo, kdo by dejme tomu spojil ODS a KDU-ČSL pod svým novým vůdcovstvím a de facto potlačil značky obou stran. Ty by zůstaly přítomny „za scénou“ jako jistota, kotva, solidnost. Ale také by šlo o nový projekt, za který by lídr ručil osobně (tak to prostě dnes voliči chtějí). Jako na správné tradiční svatbě: Něco nového a něco starého (vůdce a tradice) a něco půjčeného – inspirace Kurzem by byla přínosná.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud