Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Lid nesvrhává krále, aby měl republiku, ale aby se zlepšily poměry v monarchii. Knihovna Ondřeje Féra

Lid nesvrhává krále, aby měl republiku, ale aby se zlepšily poměry v monarchii. Knihovna Ondřeje Féra

Mladá generace světových akademiků se zdaleka nezabývá jenom myšlenkami na renesanci marxismu, jakkoliv to tak často působí. Třeba Detlef von Daniels napsal zajímavou práci, ve které přišel s odvážnou myšlenkou. Nejvyšším stádiem liberální demokracie je monarchie. Anglickému králi Eduardovi Sedmému se připisuje výrok, že i korunovaný šašek je lepší hlava státu než ten nejlepší prezident. Něco na tom je.

Eduard Sedmý (1841–1910) tím korunovaným šaškem myslel sebe. Byl – jak to působivě popisuje Lytton Strachey ve své monografii královny Viktorie – mimořádně nezdárným synem mimořádně spořádaného královského páru. Byl nevycválaný, nedůsledný, marnivý a poživačný. Přesto dokázal Velkou Británii provést jedním z nejkrizovějších období jejího vnitřního vývoje, pověstnou „ekonomickou menopauzou“.

Imperiální hospodářství viktoriánské éry se hroutilo samo do sebe, po věku páry nastupoval věk turbín. V politice chyběly velké osobnosti typu Disraeliho či Pitta, impérium hledalo směr dalšího vývoje, každodenní provoz státu komplikovaly neustálé spory. Eduard, vychovaný v nezlomné víře v přetrvávající povahu konstituční monarchie, byl svorníkem, který v krizové době držel pohromadě celou stavbu britské společnosti. Proto také mohl pronést výše zmíněná slova. Řekl je (údajně, jinak přesný Strachey zdroj neuvádí) po setkání s americkým prezidentem Theodorem Rooseveltem, který mu vyprávěl o tom, jak sám zasahuje do každodenní politiky.

Detlef von Daniels ve své práci dovozuje, že „panování je nejvyšším stupněm veřejné služby“. Jde o starou tezi, o jejíž význam a náplň se dlouhá staletí vede více méně státoprávní debata. V monarchickém kontextu lze říct, že ideu panovníka coby prvního služebníka státu pro moderní svět objevili římští císaři z antoninovské dynastie; zejména Antoninus Pius (86–161) je považován za zářný vzor panovníka, který ačkoliv je vybaven absolutní mocí, tuto moc nikdy nezneužívá, a to dokonce ani k soukromému prospěchu.

Robert Filmer v Anglii během velké diskuze o povaze odvozenosti moci panovníků tvrdil, že panovnická moc je božská proto, že každý panovník je potomkem Adama a Evy. Velký filozof John Locke ve své známé polemice dovodil, že pokud by Filmer měl pravdu, mohl by docela dobře být panovníkem z Boží vůle každý, což by znamenalo konec monarchie. Nikoliv, božská vůle není předpokladem dobrého vládnutí, ale potenciálním alibi pro jakoukoliv absolutistickou zvůli. Historie k tomuto tvrzení poskytuje celou řadu příkladů. Dokonce i Hitler svoje řádění opodstatňoval „prozřetelností“, což nebylo nic jiného než jinak pojmenovaný princip božské moci. Stalin se zase odvolával na nezvratné zákonitosti dějin, což mimochodem dokazuje, jak gnostická jsou ve své prapodstatě všechna totalitární hnutí.

Panovnická moc musí nutně být kultivována společenským konsenzem. Panovník vykonává moc nikoliv svrchovanou, ale odvozenou od souhlasu těch, jimž vládne. To je podstata konstituční monarchie. Zde se dostáváme k zajímavé terminologické hříčce. Monarchie nese konzervativní, zpátečnickou konotaci. A přesto – množství západních zemí je monarchiemi a přitom je lze považovat za prototyp liberální demokracie: Norsko, Švédsko, Dánsko, Nizozemsko, Lucembursko, Velká Británie, Španělsko…

Jinak řečeno, monarchie zdaleka není v neslučitelném konfliktu s liberální demokracií. Naopak se zdá, že monarchie liberální demokracii svědčí daleko lépe než republikánská forma státního zřízení. Konstituční monarcha bývá zárukou proti autoritářským tendencím. A zajímavé opět je, že se autoritářské tendence uplatňují v zemích, které nemají dlouhou demokratickou tradici. Stačí se podívat do Maďarska, kde si Viktor Orbán stále patrněji hraje na jakéhosi post – Horthyho, ovšem bez jeho osobnostních kvalit. Pokud by snad čtenáři či čtenářce Budapešť připadala příliš daleko, stačí se podívat do Prahy. Jeden autoritář obývá sídlo ministerských předsedů, druhý se zabarikádoval za zátarasy na Pražském hradě.

Obecně lze tvrdit, že liberální demokracie se nachází ve stádiu latentního ohrožení autoritářské tendence. Jak nedávno připomněla právnička Hana Marvanová, zcela se zapomnělo na základní zákon právního státu: „Orgány veřejné moci smějí činit jen to, co jim zákon výslovně dovoluje, zatímco občan smí činit vše, co zákon výslovně nezakazuje.“ Někde se stala obrovská chyba. Dnešní republikánský stát postsovětského typu se řídí opakem: Orgány veřejné moci smějí činit vše, co jim zákon výslovně nezakazuje a občané smějí činit jen to, co jim zákon výslovně dovoluje.

To je přesně ta krizová situace, jejíž vznik konstituční monarchie vylučuje. Panovník je, píše Walter Bagehot ve své Anglické ústavě, z hlediska zákona tím „nejsvázanějším člověkem svého panství, to on svými skutky dává zákonům smysl. Proto každý svůj krok a každý skutek, každé vyjádření hluboce promýšlí, jedná vždy s chladnou hlavou a s rozmyslem“. Ne náhodou posledním skutkem umírajícího Antonina Pia bylo stanovení hesla pro další den. Znělo „aequanimitas“. Panovník je, píše Bagehot, „vychováván pro to, aby byl konstituční.“ Nemusí se drát k moci, proto také nemusí uzavírat mocenské kartely, které každé státní zřízení dřív nebo později promění v kriminální záležitost.

Mladí sociologové a státoprávníci v současnosti znovuobjevují všechny viktoriánské argumenty pro monarchii. Mimochodem – tím vycházejí vstříc veřejné poptávce. V Srbsku je pro obnovu království čtyřicet procent lidí. V Německu to je dvacet procent. Navíc obnova monarchie po republikánské epizodě není nic nezvyklého. Stalo se to ve Francii roku 1814, o rok dřív v Nizozemí, v půlce sedmnáctého století ve Velké Británii, roku 1975 ve Španělsku, v devatenáctém století v Brazílii…

Posledním českým králem byl nejspíš Karel První (1886–1922). Proč nejspíš? Monarchista a historik Josef Pejřimovský tvrdí, že „lze obhajovat právní názor, že ústavami Československé republiky z roku 1921 a 1948 nebylo zrušeno zemské zřízení Království českého, Markrabství moravského a Vévodství slezského, ani nebyl sesazen panovník, ale byl zbaven veškerých politických pravomocí (které byly přeneseny na jiné orgány – prezidenta aj.), majetku a dokonce vyhoštěn, ale nadále zůstal králem českým, markrabětem moravským a vévodou slezským, bez pravomocí a majetku. Právní kontinuita zemí Koruny české, ve kterých nebyla monarchie zrušena ani panovník sesazen, podporuje právní názor, že český stát je královstvím bez vládnoucího krále, jehož pravomoci vykonávají jiné orgány“.

Jinak řečeno, teoreticky by stačilo, aby současné vládní orgány svou moc vrátily do rukou Karla Habsburského (narozen 1961), který je legitimistickým dědicem českého trůnu. A právě na tomto místě by mělo zaznít, že kdykoliv se lidé rozhodli pro republikánskou vládu, nebylo to proto, že by byli republikány, ale proto, že byli nespokojení s poměry v monarchii. Nechtěli spíš lepší monarchii, nikoliv republiku? 

Co si přečíst

Robert Filmer - Patriarcha

Lytton Strachey - Královna Viktorie

Christopher Hitchens: The Monarchy / A Critique of Britain´s Favorite Fetish

 

Kouká jako vyvoraná myš, nebo hledí jak žaba z kyšky? Mapy ukazují, jak se napříč ČR liší používání slov

Některá slova patří do nářečí nebo jsou pevně spojená s určitým regionem, třeba šufánek (naběračka) či zapackovat (klopýtnout). Co ale třeba slova jako koukat se, dívat se a hledět – máte pocit, že je jen tak volně zaměňujeme nebo volíme třeba podle formálnosti situace? Ve skutečnosti byla nebo jsou všechna tato slova regionálně vázaná.

Neznamená to sice, že by se v určité oblasti používalo výhradně jen jedno z nich, ale jsou oblasti, ve kterých je znatelná tendence volit některé z nich častěji.

U trojice slov koukat, dívat, hledět je současná situace podobná té původní nářeční. V Čechách i na Moravě se díváme, ale v Čechách se navíc často i koukáme. Na střední a východní Moravě a v části Slezska navíc i hledíme. Rozdíly se zachovávají i v ustálených spojeních kouká jako vyvoraná myš nebo hledí jak žaba z kyšky.

 

Kde lidé spíše hledí a kde spíše koukají

Kde lidé spíše hledí a kde spíše koukají • Foto https://syd.korpus.cz/

Link

Co děláme, když nás tlačí čas? V severní polovině Čech a také v části Moravy se pospíchá, kdežto v jihozápadní části Čech se častěji chvátá. Na východě Čech se spěchá, což dříve plynule přecházelo ve středomoravské spíchá, které ale dnes slyšíme už jen výjimečně.

V Českém jazykovém atlasu najdeme zaznamenané i další zeměpisné rozdíly u běžně užívaných slov, které však už v dnešní mluvě nejsou tak patrné. Zatímco v severovýchodní polovině Čech a na severní a severozápadní Moravě se říkalo, že je člověk bojácný, v jihozápadní polovině Čech a na jihozápadní a střední Moravě se používalo spíš označení bázlivý.

 

Je bojácný, nebo bázlivý?

Je bojácný, nebo bázlivý? • Foto Český jazykový atlas, Ústav pro jazyk český AV ČR 2012, http://cja.ujc.cas.cz

Link

Člověku bez pokrývky hlavy se říkalo v severovýchodní polovině Čech vlasatý, v jihozápadní prostovlasý. Když se někomu nechtělo pracovat, byl na většině území Čech prostě líný, ale na jižním okraji lenivý a na Moravě lenošný nebo dokonce shnilý (což se používá dodneška).

Porovnání dalších dvojic slov najdete v aplikaci SyD Českého národního korpusu

Další mapy, které ukazují, jak odlišnou mají lidé tendenci používat obecně známá slova naleznete na webu Reflex.cz. 

 

Komunální volby 2018 se blíží. Aktuální informace i zpravodajství o sestavování politických koalic naleznete zde>>>

-1