Lid nesvrhává krále, aby měl republiku, ale aby se zlepšily poměry v monarchii. Knihovna Ondřeje Féra | info.cz

Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Lid nesvrhává krále, aby měl republiku, ale aby se zlepšily poměry v monarchii. Knihovna Ondřeje Féra

Lid nesvrhává krále, aby měl republiku, ale aby se zlepšily poměry v monarchii. Knihovna Ondřeje Féra

Mladá generace světových akademiků se zdaleka nezabývá jenom myšlenkami na renesanci marxismu, jakkoliv to tak často působí. Třeba Detlef von Daniels napsal zajímavou práci, ve které přišel s odvážnou myšlenkou. Nejvyšším stádiem liberální demokracie je monarchie. Anglickému králi Eduardovi Sedmému se připisuje výrok, že i korunovaný šašek je lepší hlava státu než ten nejlepší prezident. Něco na tom je.

Eduard Sedmý (1841–1910) tím korunovaným šaškem myslel sebe. Byl – jak to působivě popisuje Lytton Strachey ve své monografii královny Viktorie – mimořádně nezdárným synem mimořádně spořádaného královského páru. Byl nevycválaný, nedůsledný, marnivý a poživačný. Přesto dokázal Velkou Británii provést jedním z nejkrizovějších období jejího vnitřního vývoje, pověstnou „ekonomickou menopauzou“.

Imperiální hospodářství viktoriánské éry se hroutilo samo do sebe, po věku páry nastupoval věk turbín. V politice chyběly velké osobnosti typu Disraeliho či Pitta, impérium hledalo směr dalšího vývoje, každodenní provoz státu komplikovaly neustálé spory. Eduard, vychovaný v nezlomné víře v přetrvávající povahu konstituční monarchie, byl svorníkem, který v krizové době držel pohromadě celou stavbu britské společnosti. Proto také mohl pronést výše zmíněná slova. Řekl je (údajně, jinak přesný Strachey zdroj neuvádí) po setkání s americkým prezidentem Theodorem Rooseveltem, který mu vyprávěl o tom, jak sám zasahuje do každodenní politiky.

Detlef von Daniels ve své práci dovozuje, že „panování je nejvyšším stupněm veřejné služby“. Jde o starou tezi, o jejíž význam a náplň se dlouhá staletí vede více méně státoprávní debata. V monarchickém kontextu lze říct, že ideu panovníka coby prvního služebníka státu pro moderní svět objevili římští císaři z antoninovské dynastie; zejména Antoninus Pius (86–161) je považován za zářný vzor panovníka, který ačkoliv je vybaven absolutní mocí, tuto moc nikdy nezneužívá, a to dokonce ani k soukromému prospěchu.

Robert Filmer v Anglii během velké diskuze o povaze odvozenosti moci panovníků tvrdil, že panovnická moc je božská proto, že každý panovník je potomkem Adama a Evy. Velký filozof John Locke ve své známé polemice dovodil, že pokud by Filmer měl pravdu, mohl by docela dobře být panovníkem z Boží vůle každý, což by znamenalo konec monarchie. Nikoliv, božská vůle není předpokladem dobrého vládnutí, ale potenciálním alibi pro jakoukoliv absolutistickou zvůli. Historie k tomuto tvrzení poskytuje celou řadu příkladů. Dokonce i Hitler svoje řádění opodstatňoval „prozřetelností“, což nebylo nic jiného než jinak pojmenovaný princip božské moci. Stalin se zase odvolával na nezvratné zákonitosti dějin, což mimochodem dokazuje, jak gnostická jsou ve své prapodstatě všechna totalitární hnutí.

Panovnická moc musí nutně být kultivována společenským konsenzem. Panovník vykonává moc nikoliv svrchovanou, ale odvozenou od souhlasu těch, jimž vládne. To je podstata konstituční monarchie. Zde se dostáváme k zajímavé terminologické hříčce. Monarchie nese konzervativní, zpátečnickou konotaci. A přesto – množství západních zemí je monarchiemi a přitom je lze považovat za prototyp liberální demokracie: Norsko, Švédsko, Dánsko, Nizozemsko, Lucembursko, Velká Británie, Španělsko…

Jinak řečeno, monarchie zdaleka není v neslučitelném konfliktu s liberální demokracií. Naopak se zdá, že monarchie liberální demokracii svědčí daleko lépe než republikánská forma státního zřízení. Konstituční monarcha bývá zárukou proti autoritářským tendencím. A zajímavé opět je, že se autoritářské tendence uplatňují v zemích, které nemají dlouhou demokratickou tradici. Stačí se podívat do Maďarska, kde si Viktor Orbán stále patrněji hraje na jakéhosi post – Horthyho, ovšem bez jeho osobnostních kvalit. Pokud by snad čtenáři či čtenářce Budapešť připadala příliš daleko, stačí se podívat do Prahy. Jeden autoritář obývá sídlo ministerských předsedů, druhý se zabarikádoval za zátarasy na Pražském hradě.

Obecně lze tvrdit, že liberální demokracie se nachází ve stádiu latentního ohrožení autoritářské tendence. Jak nedávno připomněla právnička Hana Marvanová, zcela se zapomnělo na základní zákon právního státu: „Orgány veřejné moci smějí činit jen to, co jim zákon výslovně dovoluje, zatímco občan smí činit vše, co zákon výslovně nezakazuje.“ Někde se stala obrovská chyba. Dnešní republikánský stát postsovětského typu se řídí opakem: Orgány veřejné moci smějí činit vše, co jim zákon výslovně nezakazuje a občané smějí činit jen to, co jim zákon výslovně dovoluje.

To je přesně ta krizová situace, jejíž vznik konstituční monarchie vylučuje. Panovník je, píše Walter Bagehot ve své Anglické ústavě, z hlediska zákona tím „nejsvázanějším člověkem svého panství, to on svými skutky dává zákonům smysl. Proto každý svůj krok a každý skutek, každé vyjádření hluboce promýšlí, jedná vždy s chladnou hlavou a s rozmyslem“. Ne náhodou posledním skutkem umírajícího Antonina Pia bylo stanovení hesla pro další den. Znělo „aequanimitas“. Panovník je, píše Bagehot, „vychováván pro to, aby byl konstituční.“ Nemusí se drát k moci, proto také nemusí uzavírat mocenské kartely, které každé státní zřízení dřív nebo později promění v kriminální záležitost.

Mladí sociologové a státoprávníci v současnosti znovuobjevují všechny viktoriánské argumenty pro monarchii. Mimochodem – tím vycházejí vstříc veřejné poptávce. V Srbsku je pro obnovu království čtyřicet procent lidí. V Německu to je dvacet procent. Navíc obnova monarchie po republikánské epizodě není nic nezvyklého. Stalo se to ve Francii roku 1814, o rok dřív v Nizozemí, v půlce sedmnáctého století ve Velké Británii, roku 1975 ve Španělsku, v devatenáctém století v Brazílii…

Posledním českým králem byl nejspíš Karel První (1886–1922). Proč nejspíš? Monarchista a historik Josef Pejřimovský tvrdí, že „lze obhajovat právní názor, že ústavami Československé republiky z roku 1921 a 1948 nebylo zrušeno zemské zřízení Království českého, Markrabství moravského a Vévodství slezského, ani nebyl sesazen panovník, ale byl zbaven veškerých politických pravomocí (které byly přeneseny na jiné orgány – prezidenta aj.), majetku a dokonce vyhoštěn, ale nadále zůstal králem českým, markrabětem moravským a vévodou slezským, bez pravomocí a majetku. Právní kontinuita zemí Koruny české, ve kterých nebyla monarchie zrušena ani panovník sesazen, podporuje právní názor, že český stát je královstvím bez vládnoucího krále, jehož pravomoci vykonávají jiné orgány“.

Jinak řečeno, teoreticky by stačilo, aby současné vládní orgány svou moc vrátily do rukou Karla Habsburského (narozen 1961), který je legitimistickým dědicem českého trůnu. A právě na tomto místě by mělo zaznít, že kdykoliv se lidé rozhodli pro republikánskou vládu, nebylo to proto, že by byli republikány, ale proto, že byli nespokojení s poměry v monarchii. Nechtěli spíš lepší monarchii, nikoliv republiku? 

Co si přečíst

Robert Filmer - Patriarcha

Lytton Strachey - Královna Viktorie

Christopher Hitchens: The Monarchy / A Critique of Britain´s Favorite Fetish

 

Volby 2018

Senátní volby 2018

Termín senátních voleb Kandidáti do Senátu Voličský průkaz

Komunální volby 2018

Termín komunálních voleb Jak volit do zastupitelstva

V rámci voleb do Senátu není třeba volební lístek nijak upravovat, stačí lístek s vybraným kandidátem vložit do příslušné obálky a vhodit do volební urny. Volby do zastupitelstev fungují jinak, je možné udílet preferenční hlasy. Všechny kandidující subjekty jsou na jednom velkém hlasovacím lístku.

Základní shrnutí informací pro VOLBY 2018 -  Senátní i komunální >>>

Čekají nás teploty nad 40 stupňů, oteplování nejde zastavit, varuje klimatolog z Matfyzu

Vlna veder, která zasáhla v posledních dnech Českou republiku, je důkazem, že klimatická změna dorazila i k nám. Peter Huszár z Matematicko-fyzikální fakulty Univerzity Karlovy tvrdí, že oteplování lze zastavit jen drastickým snížením emisí. I kdyby se to ale podařilo, nepůjde to hned. Huszár zároveň předpovídá, že pokud nastavený trend bude pokračovat, budeme se stále častěji setkávat s extrémními projevy počasí, a teploty nad 40 stupňů už ani v Česku nebudou výjimkou. Jak nebezpečné je sucho? Proč je ve střední Evropě aktuálně takové vedro? A proč mají lidé dojem, že přicházíme o jaro a podzim? Podívejte se na rozhovor.