Máme v Česku morální povinnost provádět Polkám potraty? Toto ve vyhrocené debatě zaniká

KOMENTÁŘ MARTINA SCHMARCZE | V tuzemských médiích a na sociálních sítích se šíří naléhavé výzvy, že Česko má být „solidární“ a provádět potraty polským ženám. Tamní ústavní soud zpřísnil podmínky a nyní je operativní ukončení těhotenství možné jen v případě znásilnění či ohrožení zdraví matky. To je určitě velká komplikace, ale zakládá to morální povinnost lékařů provést zákrok stůj co stůj?

Na počátku je třeba si něco vyjasnit: tvrdá polská norma není pouze výmyslem nynější konzervativní vlády. Názor, že lidský život je hoden ochrany již před narozením, má tamní ústavní soud od roku 1997, kdy zrušil liberalizační potratový zákon prosazený o rok dříve postkomunistickým kabinetem, jenž se vracel k úpravě platné za totality. Strana Právo a Spravedlnost tehdy nevládla a neměla šanci soudce nominovat. A nyní zase nevyužila možnosti přitvrdit zákon rovnou v parlamentu, neboť v názoru na něj je sama rozdělená.

Polská společnost je jiná než česká. Benevolentní úpravu potratů jí kdysi vnutili bolševici, aby omezili vliv církve. My stále máme normu z roku 1986, jež ženy nijak neomezuje. U našich severních sousedů jsou ale od roku 1993 (s onou roční epizodou 1996–97) potraty de facto zakázané a existují (respektive existovaly) jen tři výjimky: znásilnění, ohrožení zdraví matky, vývojová vada dítěte. Čeští liberálové by toto řešení nazvali „středověkým“, ale Poláci ho považovali za „kompromisní“ – dokud z něj soudci vymazali onu třetí výjimku pro případy poškození plodu. Tím vzbudili bouři nevole.

Vývojové poškození nenarozeného dítěte stálo za většinou dosud v Polsku legálně prováděných potratů. Zrušení této možnosti se nejen stalo záminkou k masovým protivládním demonstracím, ale také vyvolalo novou vlnu „potratové turistiky“. Ta u nás narazila na legislativu zakazující provádět zákroky nerezidentkám, přičemž tuzemská Lékařská komora varuje, že za takové zákroky hrozí trestní sankce. Polky nicméně dle čtvrtečního prohlášení ministerstva zdravotnictví dostanou v Česku šanci na základě unijního práva. To je ale jiná otázka, řešíme mravní princip.

Jednou věcí je, zda potrat v případě, že není ohroženo zdraví matky, která kvůli němu přijede na několik dní do ČR, spadá pod zákaz diskriminace v lékařské péči a právo pobytu v rámci EU. Jinou pak apriorní předpoklad, který nám sugerují někteří liberálové, že máme vůči Polkám „povinnost pomáhat“. První otázku musejí vyřešit právníci, druhou si může zodpovědět každý sám pro sebe. Pokud jde o mě, tak chápu, že tvrdost polského zákona zavdává důvod k občanskému protestu, ale zároveň odmítám snahu vyložit jej jako porušení lidských práv.

Polská ústava stejně jako česká nikde nezakotvuje „nárok na potrat“. Ten je stále možné provést, když matce hrozí zdravotní újma, čímž jsou ošetřeny její základní svobody. Polský ústavní soud setrval v názoru, který drží dlouhodobě, interrupční zákon se po jeho zásahu kvalitativně nezměnil, „jen“ z něj vypadla jedna z výjimek, čímž se omezily možnosti legálního přerušení těhotenství. Ty už tak byly značně sešněrované a dvacet let se to u nás nijak zvlášť neřešilo. K nynějšímu volání po „solidaritě“ vedou čistě politické důvody.

Není tajemstvím, že pro liberály jsou polští konzervativci ztělesněním zla. Při popisu situace se tak můžete často doslechnout, že o zpřísnění potratů rozhodl „Kaczynského soud“, ale už ne to, že ústavní stolice měla tento názor dávno před tím, než v ní většinu obsadili nominanti vládní strany PiS. Stejně tak české čtenáře většinou nikdo neupozorní, že prvním, kdo začal ústavní soud svéhlavě a v rozporu s dobrými mravy obsazovat, byl končící kabinet Občanské platformy, což nová vláda stejně tvrdým způsobem zatrhla – a sklidila za to kritiku.

Máme se jako stát vměšovat do polských sporů o potraty? Jsem proti. Zasáhli bychom ve jménu jedné ideologie proti jiné ideologii a stáli na straně liberálních hodnot proti konzervativním hodnotám. Ale liberální světonázor nestojí nad liberální demokracií, právo protestovat nestojí nad právním státem. Každý může ve jménu toho, v co věří, chtít změnit hru, ale ne její pravidla. Kulturní střety jsou hrozbou pro soudržnost společnosti, a pokud nebudeme respektovat soudní rozhodnutí, rozpadne se nám pod rukama.

Kdo se chce zapojit do polské kulturní války, má na to právo. Nemá ale právo kvůli tomu vyzývat k účelovému výkladu české a evropské legislativy a žádat, aby lékaři prováděli Polkám potraty z „morálních důvodů“. Nejde o lidská práva, ale o politický a právní spor. „Straik Kobiet“ nelze přirovnat k protestům Bělorusů, kteří bojují o život s tyranským režimem. Poláci mají demokracii, i když tam právě vládne pro liberály „nesprávná“ strana a ústavní soud má konzervativní názor na právo na život. To ovšem nejsou důvody k intervenci.

Zbytek textu je pro předplatitele
sinfin.digital