Maňák: Bytová krize v Česku otevírá dveře k prohloubení nebezpečného státního paternalismu | info.cz

Články odjinud

Maňák: Bytová krize v Česku otevírá dveře k prohloubení nebezpečného státního paternalismu

KOMENTÁŘ MARTINA MAŇÁKA | Na prahu nového roku předseda Babiš v celonárodním projevu slíbil, že lidem zařídí bydlení. Reflektoval tím kritický stav, kdy ceny bytů vyrostly do oblak a z pohledu průměrně vydělávajícího našince i nad rámec únosnosti. Bydlení se stává cenově nedostupným a situace se nelepší. Přesto je představa, že politici budou řešit a zařizovat lidem v Česku bydlení, spíše hrozivá než nadějná. 

Premiér ve své celonárodní televizní zdravici uvedl, že oni (vláda a premiér) musí zajistit bydlení pro mladé rodiny. Pomocnou ruku mu pak ve svém vyjádření podal například šéf Pirátů Ivan Bartoš, jenž premiéra a zřejmě i celou politickou frontu vyzval ke spolupráci. „Pojďme lidem zajistit dostupné bydlení,“ napsal Bartoš v komentáři.

Pochopitelně, představy různých politiků o rozsahu a formě pomoci se v detailu mohou lišit. Nevíme zatím, jaká nová a „lepší“ spásná řešení chtějí v dohledné době nabídnout. Resortem sociálních věcí byl propagován zákon o sociálním bydlení, jehož podstatou mělo být přelévání veřejných zdrojů obcím na výstavbu či rekonstrukce bytů pro vybrané „potřebné“ občany. Záměr však spadl pod vládní stůl a jeho osud je neurčitý.

Novoročně deklarovaná snaha politiků „zařídit bydlení“ pro mladé zavání pádem z Marsu. Stát přece bydlení řešil a „řeší“ po celých 30 let polistopadové éry. Přísně a dlouho reguloval nájemné. Vytvořil Ministerstvo pro místní rozvoj, jež má bydlení ve své gesci. Sociální ministerstvo soustavně formou dávek „pomáhá“ v oblasti bydlení. Stát z peněz poplatníků v rámci Státního fondu rozvoje bydlení poskytuje dotace na výstavbu či zvýhodněné úvěry zájemcům na pořízení vlastního bytu.

Výsledek? Tristní stav, když nejen v největších městech ceny bydlení míří do nedohledna. Od roku 2013, jenž vynesl Andreje Babiše k moci, do roku loňského se průměrná cena bytu v ČR zvýšila o zhruba 80 procent. Za všechno hovoří fakt, že v roce 2019 vzrostla v Praze průměrná cena u nového bytu na více než 110 tisíc Kč za metr čtvereční. V roce 2013 to přitom, podle statistik ČSÚ, bylo „jen“ zhruba 42 tisíc Kč. Ceny nemovitostí u nás loni rostly dvakrát rychleji než v Evropské unii. Průměrné platy v Česku jsou přitom ve srovnání s vyspělejším Západem vysloveně legrační. Právě v babišovské éře se ceny bydlení v tuzemsku utrhly ze řetězu a dostupnost bydlení poklesla. A premiér si toho všiml po 6 letech, kdy na dveře začínají klepat poslové dalších parlamentních voleb...

Pořízení vlastního bydlení se na řadě míst stává finančně čím dál obtížnější, v hlavním městě z pohledu nezámožné rodiny dokonce utopií. Nechce se tím přímo tvrdit, že státní rozdávání prostředků v oblasti bydlení bylo faktorem, jenž vytvořil bytovou krizi. Přesto, vkládat důvěru do dalších, nových a ještě „lepších“ aktivit státu se jeví jako přinejmenším bláhové.

Výkřiky politiků o zajišťování bytů pro ty či ony skupiny obyvatel zavánějí farizejstvím. Tam, kde by politici reálně mohli alespoň trochu pomoci, se stát chová macešsky. Nejde jen o byrokratické překážky nové výstavbě (která, jak ukazuje krutá realita, sama o sobě není samospasitelná). Jde o zdaňování. Vláda koupi nemovitostí zatěžuje nemalou (4%) daní z nabytí nemovitosti. Ano, při koupi bytu v sociálním ghettu je částka takové daně relativně bagatelní. Jenže pokud si někdo kupuje (nikoliv nový, což ale není nic výjimečného) byt za 5 milionů, dosahuje pak daň (a příjem státu) částky 200 tisíc korun. To je enormní suma. Pro zhruba polovinu těch, kdo se živí prací, jde o více než celoroční čistý plat.

Pokud by tato daň byla účtována jen těm, kdo si byty kupují jako investici, dalo by se to ještě pochopit. V případě rodin, které si chtějí koupit byt (nikoliv zcela nový, ten je od daně osvobozen) k vlastnímu bydlení, je taková daň tvrdým trestem za snahu postarat se o vlastní život. Političtí předáci velmi rádi hovoří o pomoci druhým (nikdy ne z vlastního, ale o to teď nejde). Na straně druhé se úzkostlivě třesou na peníze inkasované z nemovitostní daně, jejíž výběr pochopitelně, kvůli rostoucím cenám nemovitostí, také roste.

Jistě, zrušení této daně není automatickou zárukou snížení cen bytů. Ale pokud by politici chtěli reálně pomoci, mohli by začít právě u zdanění. Ruku v ruce s tím by měli eliminovat byrokratickou zátěž nové výstavby. Jakékoliv další vládní ingerence do chodu tržního soukolí v oblasti nemovitostí zavání průšvihem.

Snahy politiků aktivně, skrze stát, zajišťovat konkrétní, individuální potřeby obyvatelstva v sobě navíc skrývají nebezpečně se rozmáhající hrozbu. Politici využívají bytovou krizi k prohlubování socialistického paternalismu, kdy se stát opět pokouší pečovat o své občany doslova od kolébky až do hrobu. To s sebou možná pro něho nese konkrétní výhody. Ale z dlouhodobějšího hlediska se tím v oblasti základních svobod ukrádá všem bez rozdílu.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud