Maňák: Chudobu nelze porazit trestáním miliardářů za to, že dále bohatnou | info.cz

Články odjinud

Maňák: Chudobu nelze porazit trestáním miliardářů za to, že dále bohatnou

Maňák: Chudobu nelze porazit trestáním miliardářů za to, že dále bohatnou
 

KOMENTÁŘ MARTINA MAŇÁKA | Jen co bohatí a mocní tohoto světa nedávno zasedli v Davosu ke své každoroční exhibici v rámci Světového ekonomického fóra, vyrojila se řada mediálních útoků proti superboháčům a kapitalismu. Miliardářům a jejich údajně přespříliš rostoucímu majetku byly dávány za vinu sociální neduhy a nerovnosti světa. Skutečnou příčinou však není „nadměrné“ bohatství skupiny lidí, nýbrž systémově špatná politika mnoha vlád.

 

Emoce veřejnosti v uplynulých dnech dráždilo hned několik zjištění. Podle jednoho z nich se prý nerovnost na světě „zvrhla“, protože 2153 nejmajetnějších miliardářů má víc peněz než 4,6 miliardy lidí dohromady. Další široce prezentovaný zahraniční průzkum nám zase říká, že lidé považují kapitalismus (tj. soukromé vlastnictví, potažmo kapitalisty) za špatný, protože prý přináší více škody než užitku. Ve Francii toto tvrzení považuje za pravdivé 69 % lidí.

Mezinárodní Organizace Oxfam dokonce vypouští do éteru zmínky o tom, že lidé prý nechtějí, aby miliardáři vůbec existovali… Vládám se současně vytýká, že nedostatečně zdaňují bohaté. Musí prý přece zajistit, aby korporace a bohatí lidé platili „spravedlivou daň“. Šéfka MMF Kristalina Georgievová vyzvala k zavedení progresivního zdanění bohatých, jež by prý mohlo zmírnit ekonomickou nerovnost. To je požadavek zajímavý už jenom proto, že v tuzemsku se téma miliardářů a vládní politiky propojilo: miliardář stojí v čele exekutivy a téměř výhradně rozhoduje o vládní politice.

Myšlenka státem řízeného „majetkového narovnávání“ zavání třídním bojem, který už část planety bohužel zažila s výsledkem byla totální pohroma. Představa, že lze dosáhnout odstranění či znatelného zmírnění majetkových nerovností formou tvrdšího zdaňování těch nejbohatších, je iluzorní. Na mysl se přitom vkrádá kacířská myšlenka, k čemu vlastně vlády potřebují ještě více peněz? Vždyť i dnes, většinou i bez radikálního zdanění miliardářů, disponují obrovskými rozpočty, které svými daněmi nejvíce zásobují právě nejziskovější firmy a ti bohatší, potažmo lépe platově ohodnocení obyvatelé. 

Například vláda v Česku před deseti lety přerozdělovala 1,1 bilionu korun. Letos mají výdaje vlády činit 1,6 bilionu; tedy o půl bilionu korun více. I když odečteme výdaje na důchody a zdravotnictví, jde o vysoce „progresivní“ nárůst výdajů. Podobný trend je k vidění ve všech vyspělejších zemích. Navzdory tomuto vývoji a skutečnosti, že mohutná část výdajů jde do sociální oblasti, má většina obyvatel ke vstupu do klubu bohatých stále stejně daleko, zatímco miliardářům přibývají miliardy. To jistě není optimální vývoj, ale také nesmíme zapomínat na to, že se chudoba ve světě přesto snižuje a že počet lidí ohrožených extrémní chudobou klesá.

Ale zpět k té zásadní otázce: má být další bohatnutí bohatých považované za „zločin“, který má být radikálně zdaněn, aby se dosáhlo chimérické spravedlnosti. Jediná racionální odpověď zní, že nikoliv. Bohatnutí je přece pozitivní a blahodárný proces a to nejenom pro samotné miliardáře. Proč by bohatší část obyvatelstva měla být trestána za ekonomický úspěch, tedy za to, že nechudne? Pokud ti nejbohatší nabyli svůj majetek legálně, pak musí mít stejné právo, respektive stejnou svobodu dále bohatnout, jako ostatní obyvatelé. A to i za cenu dalšího rozevírání „majetkových nůžek“.

Hodnota majetku těch nejbohatších bývá typicky soustředěna do jejich firem a továren, kde dávají práci, platy (a daně do státní kasy) velkému počtu lidí. Bez úspěšných a tedy profitabilních firem by nevznikalo reálné bohatství. A bez vlastníků a manažerů takových firem, by tyto firmy neexistovaly. Státy by bez bohatých firem (a jejich vlastníků) neměly co přerozdělovat. Bohatství se nerodí na stromech planě rostoucích u silnice, ani jej nelze produkovat ve státních úřadech. Svalovat vinu za údajnou chudobu na miliardáře je buď důsledkem třídní předpojatosti, závisti nebo zkresleného pohledu na věc.

Jiná věc je, že majetek miliardářů v absolutních číslech roste rychleji, než u nízkopříjmových sociálních vrstev. To má logiku. Pokud se prodavačce supermarketu zvýší plat o třetinu, nestane se milionářkou. Pokud miliardář zvýší hodnotu svého majetku o desetinu, zbohatne rázem o stovky milionů… Nůžky se ještě více rozevřely, i když se životní úroveň prodavačky možná zvýšila více, než u srovnávaného miliardáře. Přesto je takový vývoj trnem v oku mnoha etatistů. Je však naivní myslet si, že by vlády za prostředky získané případným vyšším zdaněním miliardářů odstranily majetkové rozdíly a otupily tím hrany majetkových nerovností. Věříte snad, že kdyby stát na progresivní dani od bohatých vybral ještě více peněz než dnes, začal by investovat do rozkvětu ideálních podmínek pro zbohatnutí všech? Nebo by spíš ještě více erárních peněz zahučelo v miliardových státních IT zakázkách a předražených e-shopech?

Podívejme se názorně do jedné takové sociální laboratoře jménem Česko, jehož vláda se v posledních letech díky růstu ekonomiky (tedy, díky byznysmenům a jejich soukromým firmám) takřka topí v penězích. Ani zde se majetkové rozdíly nepodařilo vymýtit, i když tato zemička patří k příjmově značně vyrovnaným. Samotná vláda ovšem pomáhá bohatnout spíše těm bohatším. Naopak navyšování sociálních dávek, jimiž se vlády snaží naoko vyrovnávat majetkové rozdíly, mívá rozměr stokorun či maximálně tisícikorun. Je jasné, že stát tímto nijak nezmenšuje onu mýtickou propast mezi bohatými a chudými. Případné uvalení progresivních daní na bohaté byznysmeny či jejich firmy by vlastně bylo jen kosmetickou zástěrkou, která by nemohla cokoliv změnit na rozdělování bohatství mezi proklamovanými „bohatými“ a „chudými“.  Z příjemce sociálních dávek se bohatý člověk obyčejně nestane.

Zásadním problémem je hlavně neefektivita nakládání s veřejnými zdroji. Státy (jako například Česko) plýtvají penězi daňových poplatníků a nenechávají dostatek prostředků na zdravý rozvoj ekonomiky, který by umožňoval více bohatnout i těm méně zámožným. Navíc z velké části obyvatel, kteří se pustili do podnikání, stát udělal psance. Přitom jedinou zdravou cestou k bohatnutí široké společnosti, a nikoli jen na stát napojené úzké skupiny, je zdravý a co nejvíc svobodný ekonomický rozvoj a soukromé podnikání. Opačný (a dosud „úspěšně“ aplikovaný) postup, tedy podvazování trhu, prohlubování regulací, zhoubné zdaňování a házení všemožných klacků pod nohy těm podnikavým, nevede do všeobecného ráje, nýbrž k udržování ekonomické stagnace většiny obyvatelstva.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud