Maňák: Deficit rozpočtu padá do koronavirové propasti. Naplno se ukazuje, kde politici chybovali

Martin Maňák

24. 03. 2020 • 21:15

KOMENTÁŘ MARTINA MAŇÁKA | Babišova vláda pod knutou koronavirové pandemie nasměrovala letošní státní rozpočet k rekordnímu deficitu minimálně 200 miliard korun. Je předčasné dělat účet bez hostinského, tedy dříve, než bude jasné, kdy vůbec pandemie skončí. Reálně však hrozí, že deficit za letošní rok bude ještě mnohem vyšší. Jsme v krizové situaci, kdy se názorně ukazuje, jak krátkozraké bylo nedělat rezervy na horší čas – tedy zadlužování země a projídání přebytků v dobách silného růstu ekonomiky.  

Z pohledu žhavé přítomnosti lze Babišově vládě bez uzardění vyčíst, že v časech hojnosti prohospodařila naši finanční budoucnost a musí dnes zatnout sekeru pořádně hluboko, jelikož v lepších časech nevytvářela přebytky a nemá dnes odkud brát a z čeho platit zamýšlená záchranná opatření. Radikálně vyšší než plánovaný rozpočtový deficit ještě více prohloubí dluh a zatíží příští generace. Každý dluh se totiž musí uhradit.

Nelze opomenout, že vývoj letošního rozpočtu již od začátku roku směřoval k výrazně horšímu, než původně naplánovanému deficitu 40 miliard. Podle některých ekonomů by i bez koronaviru skončil státní rozpočet možná až v 70miliardovém mínusu. Dopady pandemických opatření tento možný výsledek vládního rozpočtování odsunou do sladkého zapomnění. Schodek zkrátka začíná stoupat do úplně jiných výšin.

Připomeňme, že největší novodobý deficit státního rozpočtu ve výši 192 miliard zaznamenala tuzemská ekonomika v roce 2009, a to za finančního ministrování Miroslava Kalouska (TOP 09). HDP v onom roce pokleslo o tehdy nevídaných 4,7 procenta. Důvodem byla globální ekonomická krize, proti které se v tuzemsku dalo jen sotva co dělat. Jenže deficity se „vyráběly“ i v dobách ekonomického růstu a to už dávno před příchodem Andreje Babiše ke státnímu kormidlu. Výmluvným příkladem je rok 2006, kdy tuzemský HDP narostl o neuvěřitelných 7,1 procenta, přičemž vládní rozpočet skončil v deficitu 97 miliard. Ministrem financí Paroubkovy vlády byl tehdy Bohuslav Sobotka (ČSSD).

Tuzemští politici zjevně nemají v DNA dostatek obezřetnosti, respektive státnické odvahy k nepopulární rozpočtové politice. V dobách hospodářského rozkvětu dostává skoro vždy prioritu přerozdělovací podbízení se voličským skupinám. Aktuálně hrozící rekordní deficit však nemá primární příčinu v chybných ekonomických rozhodnutích vlád či firem, ani neplyne z cyklických vývojových záludností státně přeregulovaných ekonomik. Je vyvolán nečekanou „virovou ranou osudu“ a následnými, zřejmě nevyhnutelnými protiopatřeními politiků, kteří mají v popisu práce hasit požár.

Vláda tedy, z příčin jakž takž pochopitelných, přistupuje ke změně základního parametru státního rozpočtu, jenž hodlá ze 40 minusových miliard posunout kamsi ke 200 miliardám, jak si schválila. Zneklidňující na tom je fakt, že bez kouzelnických schopností dnes nelze odhadovat letošní výsledek hrubého domácího produktu, a tedy ani skutečné příjmy státního rozpočtu. To je podstatná změna oproti běžné tvorbě rozpočtu, při které se na lékárnických vahách balancuje s desetinkami procent růstu či poklesu HDP. Oproti tomu výchozím bodem pro přepracovaný státní rozpočet je teď absolutní nejistota.

Například odbory věští propad české ekonomiky až o 8 procent. Objevila se ekonomická analýza odhadující letošní pokles tuzemského HDP o 10 procent. Exprezident Václav Klaus dokonce zmínil propad o 15 až 20 procent. Objevují se i optimističtější prognózy, jež predikují roční pokles HDP o 3 až 5 procent. Je zřejmé, že deficit vládního rozpočtu se může vyšplhat, či vlastně propadnout třeba i na dvojnásobek oněch dvou set miliard, s nimiž nově pracuje premiér Babiš a jeho lidé.

Neexistuje žádný vzorec chování ekonomiky a tržních subjektů pro takto výjimečnou situaci, kdy (v dobách celosvětového míru) globální recesi zapříčinil zásah nepředvídatelné pandemické moci. Ví někdo, jak dlouho bude COVID-19 zasahovat do našich životů a prodlužovat drastická restriktivní opatření? Dokáže někdo odhadnout, jak na vzniklou situaci zareagují tržní subjekty ve snaze restartovat či zachránit svůj byznys? Může to spustit lavinu nevídaných inovací a pokroku. Anebo taky ne. Jsme na úplném začátku a z křišťálové koule lze vyčíst cokoliv: americký prezident Trump z ní například vyčetl prudký růst ekonomiky poté, co epidemie odezní…

Prozatím, než to nastane, se dá spolehlivě říci, že pandemická krize ozřejmila některé dávno zapomenuté pravdy či nové závěry, na které by se nemělo zapomínat. Jedním z takových znovuobjevených poznatků je fakt, že základním pilířem ekonomiky, potažmo vládních příjmů je soukromý, tržní sektor. Jakmile dojde k jeho vykolejení, či dokonce nepřirozenému pozastavení, jaké nastalo v Česku (ale i v jiných zemích), pak se vláda a její státní kasa ocitají v přetěžké finanční situaci. Státy by si proto měly trh a soukromé podnikání hýčkat, nikoliv proti trhu a podnikatelům vést zákopovou válku.

Až nyní lze na drastickém vývoji názorně doložit, jak důležité a sebezáchovně potřebné je, aby se vlády v dobách stability a ekonomického růstu chovaly skutečně rozpočtově zodpovědně. Namísto krátkozrakého prohlubování deficitů, namísto samoúčelného nafukování státu a přehazování stovek miliard směrem k zájmovým a voličským skupinám by měly myslet na zadní vrátka a systematicky vytvářet přebytky a rezervy na horší časy. Zjednodušeně řečeno, měly by se vždy chovat jako správný hospodář, nikoliv jako marketér, jehož jediným cílem je výhra v nejbližších volbách. Teprve nyní, kdy zemi zasáhla drtivá epidemie, začíná možná alespoň teoreticky existovat velmi malá naděje, že si některé vlády začnou v budoucnu uvědomovat svoji skutečnou zodpovědnost…

6219430:article:true:true:true

SDÍLET