Maňák: Nečekaná příležitost pro vládu i opozici. Začíná porcování koronavirového medvěda | info.cz

Články odjinud

Maňák: Nečekaná příležitost pro vládu i opozici. Začíná porcování koronavirového medvěda

KOMENTÁŘ MARTINA MAŇÁKA | Porcovat stamiliardového „medvěda“, tedy přerozdělovat skrze poslanecké iniciativy výdaje státního rozpočtu na aktuální rok, to je jistě nečekaná událost a současně příležitost. Koronavirus narušil zaběhané pořádky natolik, že dříve nevídané se stává realitou. Včetně rekordního deficitu ve výši 500 miliard, který chce nyní vláda prosadit v rámci x-té novely rozpočtu na rok 2020. Překvapuje snad jen to, že se s enormním deficitem relativně smířila i část opozice, která si uvědomila, že by se z dané situace dal vytřískat politický kapitál.  

Babišova vláda z původních 40 miliard mínusu „vyrobila“ – zatím jen na papíře – schodek ve výši půl bilionu, který předložila sněmovně. Větší část z nově vytvářeného rozpočtového deficitu má jít na pokrytí obrovského výpadku (odhadován na 213 miliard Kč) v letošních daňových příjmech státu. Značný povyk však vyvolala skutečnost, že resort financí si původně navrhl výdajový „bianco šek“ ve výši téměř 140 miliard korun, když takto vysokou částku v novele rozpočtu koncipoval jako fakticky vládní rezervu k volnému užití, tedy bez specifikace, k čemu přesně tyto miliardy budou použity.

Je evidentní, že disponovat tak velkou sumou peněz k libovolnému využití by pro každou vládu byla výhra, zejména těsně před volbami. Připomeňme, že letos se konají volby krajské a na příští rok připadají volby sněmovní. V opozičních řadách se objevily názory, že obrovská nespecifikovaná výdajová částka rozpočtu může sloužit pro „kofinancování“ vládní předvolební kampaně. Proto se do hry vložily opozice i „polo-opozice“ a začaly nabízet podporu pro půlbilionovou rozpočtovou sekeru výměnou za možnost podílet se na dodatečném „porcování medvěda“, tedy na přerozdělování zatím neurčených miliard.

Budiž podotknuto, že k této nebohulibé činnosti se schyluje v létě kalendářního roku, tedy v době, kdy by se – za normálních okolností – měla pozornost přesouvat už k rozpočtu na rok 2021. Poslanci tak paradoxně budou v jednom roce a v relativně těsném sledu za sebou schvalovat rozpočty na dva různé roky.

Ale zpět k tomu letošnímu. Polo-opoziční komunisté nejdříve vládu pozlobili hrozbou vypovězení poslušnosti, aby posléze výměnou za podporu rekordní sekery hodili na stůl požadavek na peníze pro sestřičky v sociálních službách a na digitalizaci školství… Opoziční lidovci zase přispěchali s požadavkem pětitisícového daru rodinám s dětmi. A do hry se dokonce vložili i antibabišovští Piráti, kteří vládě nabídli pomocnou ruku, v níž třímali požadavek na mimořádnou finanční kompenzaci pro všechny, kdo pracují na dohodu.

Je možné, že opoziční či skoro-opoziční strany s některými svými požadavky uspějí. Pro vládu by širší politická podpora – doslova strašlivého – deficitu ve výši 500 miliard byla požehnáním z nebes. Navždy by se pak mohla odvolávat na (téměř) celonárodní semknutí v těžkých časech a operovat s nadstranickým tažením za jeden (Babišův) provaz.

Všechny strany si tak zjevně chtějí přivlastnit část zásluh na domnělé záchraně republiky, zdecimované jednak samotným koronavirem a jednak vládními protipandemickými zásahy. Neviditelný nepřítel, importovaný z ciziny, tak v důsledku pomohl v tuzemsku zvednout stavidla přerozdělovací mánie, v jejímž velkorysém rámci se téměř každý snaží něco ulovit pro tu či onu voličskou skupinu či skupinku. Paradoxně se tedy nakonec nyní chystají jakési dodatečné rozpočtové přerozdělovací žně (ty první se v rámci rozpočtu konaly už na konci roku loňského), i když má zdejší ekonomika vlivem epidemických dopadů „našlápnuto“ k těžkému pádu. Podle odhadu OECD má letos v Česku klesnout HDP o téměř 10 %; existují však i mírně optimističtější prognózy.

Bez ohledu na koronavirovou pohromu, která pochopitelně otřásla zvyklostmi, pravidly a koneckonců i rozpočtem, jde o negativní vývoj, který je horší, než se dalo očekávat. Ať už jde o ohromující výši deficitu (ale v tom není Česko nijak výjimečné), jeho dodatečné přerozdělování i o celkové řešení situace. Namísto toho, aby vláda přistoupila ke kombinaci úspor, potažmo k redukci čím dál prudčeji expandujícího státu a k univerzální pomoci ekonomice formou snížení daní a rušení antipodnikatelských regulací, hodila na stůl přetěžký balík vypůjčených peněz a vydala se pod sloganem „proinvestujeme se k prosperitě“ na cestu, která je typickým vládním vyháněním čerta ďáblem v duchu hesla: Vznikl ekonomice problém? Vyřešíme jej co největší záplavou vypůjčených peněz… 

(Pravdou je, že jednu politicky slavnou regulaci vláda dočasně zrušila, respektive odložila – elektronickou evidenci tržeb; jenže EET není zrovna to, co by fatálně trápilo většinu tuzemských podniků).

Netřeba asi zdůrazňovat, že ony „zázračné vládní investice“ (kterými se chce „proinvestovat z krize“) mají spíše tendenci být běžnými sociálními transfery a uměle konstruovanými dotacemi, jež sice mohou ledaskomu dočasně zvýšit životní úroveň či dokonce zachránit – možná však pouze dočasně – před krachem tu či onu (například leteckou) firmu, ale které v globálu asi jen těžko povedou k dlouhodobému organickému růstu či k efektivnímu zvyšování výkonnosti hospodářství.

Ostatně, značnou skepsi už projevila řada ekonomů, z nichž někteří vládní pokus o léčbu masivním deficitem označují za fiskální střelbu naslepo a hovoří o neproduktivním lití peněz do betonování a stavby hladové zdi. Na scéně se směrem k vládnímu utrácení objevil požadavek na „chytré investice“, tedy na finanční injekce do výzkumu či technologií budoucnosti. Je otázkou, zda vláda, která žije jen žhavou politickou přítomností, je něčeho takto sofistikovaného schopna.

Avšak bez ohledu na chytrost či „nechytrost“ masivního přelévání obrovských finančních toků z kapes budoucích daňových poplatníků do kapes dnešních příjemců je jasné jedno. Centrální plánování, respektive centrální finanční řízení ekonomiky moudrými přerozdělovacími vládními činiteli, je pouhá chiméra, jejíž nereálnost si Česko (a Slovensko) velmi spolehlivě ověřilo na vlastní kůži během experimentu, který trval čtyři desetiletí a skončil krachem režimu.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud