Maňák: Stát by měl po koronaviru vyléčit i sebe. Vládní aktivismus nese vážná rizika

Martin Maňák

31. 03. 2020 • 11:55

KOMENTÁŘ MARTINA MAŇÁKA | Svět se kvůli pandemii koronaviru zastavil a tuzemská ekonomika s ním. V prudkém rozběhu je však státní „záchranářský“ intervencionismus, provázený – doufejme jen dočasnou – eliminací občanských svobod. Vláda stupňuje plány ekonomických opatření typu „výhodně poskytnutých“ desítek miliard, přerušování splátek úvěrů, odkladu nájemného či kurzarbeitového dotování platů zaměstnancům soukromých firem. Vládní aktivismus však s sebou nese ještě zásadnější rizika.

Zmiňovaná opatření na první pohled hluboce přesahují do sféry korporativisticko-socialistického paternalismu. Na první pohled lze ale také jen těžko zpochybňovat důvody, které vládu vedou ke snaze zachraňovat firmy a podnikatele, na něž dolehly či mohou dolehnout úřední opatření zavedená proti koronaviru.

Vláda vybraným podnikatelským odvětvím vzala svobodu podnikat. A proto se jim teď tatáž vláda snaží způsobenou ztrátu nějakým způsobem kompenzovat. Vše se zdá být jakž tak logické a jakž tak spravedlivé, tedy pokud odhlédneme od otázky oprávněnosti vlády omezovat v tak širokém a tak dlouhodobém měřítku podnikání v situaci, kdy zemi zachvátila pandemie, jejíž příčiny a skutečný rozsah jsou nadále předmětem zkoumání.

Na jedné straně dávají vládní „pomocné“ intervence příležitost a šanci přežít těm, kteří by jinak tvrdé restrikce ze strany státní moci neustáli. Nelze se dokonce zbavit dojmu, že v těchto erárních opatřeních na pomoc podnikatelskému sektoru je jistá dávka spravedlnosti. Firmy a podnikatelé (s výjimkou těch silně dotovaných) doposud státu jen dávali. Nyní si ve formě „vládní pomoci“ budou moci část „vzít“ zpět; i když, bohužel, za cenu prohloubení veřejného dluhu, jenž – typicky firmy a podnikatelé – v příštích letech budou muset zaplatit ve vyšších odvodech, daních a jiných platbách.

Znovu zdůrazněme: Nejde o milosrdnou pomoc vlády špatným podnikatelům, kteří by v důsledku vlastních chyb nezvládli byznys. Jde o částečnou kompenzaci firmám, podnikatelům (ale i občanům), které ekonomicky postihly vládní zásahy proti šíření koronaviru. 

Je přitom evidentní, že půjde o „půjčku za oplátku“. Nejde o záchranu podniků za peníze vlády; vláda nemá žádné „svoje“ peníze. Je to snaha o záchranu podnikatelů a firem za jejich vlastní peníze, za jejich budoucí zisky, jejichž část budou za čas muset vládě vrátit i s úroky…

Na straně druhé, vedle mnoha konkrétních mikro a makroekonomických problémů a negativních důsledků vládních ekonomických intervencí vzniká riziko, jehož důsledky mohou být dalekosáhlejší než ona „půjčka za oplátku“. Za fatální nepříjemnost lze považovat to, že stát svými aktuálními zásahy do našich svobod a rozmáchle „spásnými“ zásahy do ekonomiky legitimizuje v očích veřejnosti svoji neomezenou moc a etabluje se v pozici organizace, která může konat fakticky cokoliv, pokud to dokáže zaštítit konáním dobra, respektive něčeho, co se jako dobro jeví.

Z vlády, která se dříve profilovala jako ledabyle rozhazovačná a dotačními průšvihy svého premiéra prošpikovaná, se stal kabinet, jež se prezentuje jako učiněný záchrance národa, jako univerzální zaměstnavatel každého jednoho občana, jemuž je připraven poskytnout (z jeho budoucích daní) ušlou mzdu… Takové vnímání státní moci může být podhoubím velmi nebezpečného vývoje, na jehož konci se rýsuje navenek demokratický stát, který je ovšem ve skutečnosti neomezeným pánem nad životy a majetky firem i občanů.

Samozřejmě, současná vláda byla k dnešnímu koronavirovému paternalismu a ekonomickému intervencionismu donucena vnějšími okolnostmi, jež zajisté sama neplánovala ani neočekávala. Důkazem budiž fakt, že na financování opatření proti pandemické pohromě neměla v rezervách připravenou doslova „ani korunu“…

Právě proto by však mělo jasně zaznít, že dnešní politické zásahy do ekonomiky jsou mimořádné a že ihned, jak to bude možné, budou pravomoci vlády zrevidovány a tedy i patřičně zredukovány do přiměřených mezí. Tak, aby v budoucnu nemohly být zneužívány na úkor občanských svobod.

Stát by po úplném „vyléčení z koronaviru“ měl vyléčit i sám sebe. Měl by se zredukovat do role „pouhého“ strážce právního řádu a zodpovědného správce občany svěřeného veřejného majetku. Na dnešní roli hlavního aktéra a generálního ředitele celé ekonomiky by měl co nejrychleji zapomenout. Jenže, jak dobře známo, s jídlem vždy roste chuť. Reálně hrozí, že se vládním politikům a dalším centrům státní moci nabytá role univerzálního manažera a kompenzátora všech myslitelných problémů zalíbí. Koronavirus tak může mít v posledku hned dva zásadní negativní důsledky. Jednak ty současné, zdravotní (provázené prudkým omezením osobních svobod) a také budoucí v podobě předimenzovaného státu, jenž bude nebezpečnější, než jakýkoliv virus.

SDÍLET