Maňák: Vláda nemá tváří v tvář ekonomickým hrozbám strategii. Jde cestou prostého přežití

HalfPageAd-1

Martin Maňák

18. 02. 2020 • 13:11

KOMENTÁŘ MARTINA MAŇÁKA | Ekonomika zpomaluje a ruku v ruce s tím vyplouvá na povrch, kolik slabých míst má vládní politika. Masivní přerozdělování veřejných peněz postupně prohlubuje návykovost na státní kase, zatímco příjmy státu se začínají zadrhávat. Nese to s sebou spoustu rizik, jelikož si vláda v dobách hojnosti nevytvářela „polštář“, kterým by si v horších časech pomohla. 

Mobile-rectangle-3

Tuzemská ekonomika neodvratně zpomaluje. Ještě loni začátkem podzimu odhadovalo ministerstvo financí na letošek růst o 2,2 procenta. V listopadu odhad zhoršilo na 2 procenta a s tímto tempem podle poslední předpovědi nadále počítá. Někomu se tato hra o desetinky může jevit jako ryze teoretický rébus bez reálných důsledků. Opak je však pravdou.

HDP je stěžejní pro růst vládních příjmů. Ty jsou logicky základem vládních výdajů, tedy ústředního nástroje státní politiky. Zvláště když uvážíme, jak všeobjímajícím se stát ve svém výdajovém vesmíru stal: vždyť letos přerozděluje 1618 miliard korun… Nižší růst ekonomiky tedy znamená slabší příjmy do státní kasy a tedy méně peněz na podobná výdajová dobrodružství. 

Zpomalení ekonomiky se stává vážnou starostí zejména tehdy, když vláda nešetří, ale naopak rozdává na všechny strany a zesiluje závislost a příjmové návyky různých skupin, jako jsou například státní zaměstnanci. Je to akutní problém země, v níž více než 6 let státním financím kraluje Babišovo hnutí ANO.

Starým dobrým růstovým časům je konec. Ještě v roce 2017 vzrostla tuzemská ekonomika o úchvatných 4,6 procenta. A tento impulz byl tak silný, že ještě v loňském roce příjmy (a v důsledku toho i výdaje) vládního rozpočtu poskočily meziročně o omračujících 120 miliard korun. Přesto vláda v roce 2019 zadlužila Česko o dalších téměř 30 miliard. A s neutuchající babišovskou energií pokračuje ve strategii, jíž vévodí nikoliv prorůstové investice, ale politicky vypočítavé „dárky“ vybraným skupinám obyvatelstva (typickým příkladem budiž jízdné „skorozdarma“ pro studenty a penzisty), korunované setrvalým navyšováním platů armádám státních zaměstnanců.

Ostatně, i když tuzemská ekonomika má i letos zažívat pořád ještě solidní růst HDP (poslední predikce věští na letošek 2 procenta), první náznaky („rekordní“ lednový deficit mínus 8 miliard korun) signalizují možné hlubší nezdary za celý letošní rok a panují pochybnosti, že vláda dokáže dodržet plánovaný schodek státního rozpočtu 40 miliard korun. 

Zopakujme přitom jednoznačně: prohlubování rozpočtového deficitu se rýsuje v době, kdy česká ekonomika nadále drží tempo, jaké nám větší část zemí EU může jen závidět. Německo již nějakou dobu klopýtá v blízkosti recese – loni se tamní růst HDP pohyboval na úrovni 0,5 % a na rok letošní predikuje Bundesbanka opět jen pouhé půl procento. (Iritující zajímavostí je fakt, že i přes chabý ekonomický růst Německo již sedmým rokem hospodaří s nedeficitním státním rozpočtem…). Eurozóna v loňském roce rostla nejpomaleji (1,2 %) za posledních 6 let. Přitom, vývoj v Německu, potažmo v eurozóně ovlivňuje naši ekonomiku možná ještě více, než samotná činnost vlády Andreje Babiše.

Vedle toho působí další negativní faktory, které mohou srazit Česko ke stagnaci. Je to chaos kolem koronaviru, respektive „pandemického opevňování“ Číny, která je důležitým evropským obchodním partnerem. Nejistota kolem pobrexitových obchodních vztahů EU s Velkou Británií by se dala krájet. A na dveře stále klepe globální obchodní válka, v níž se na některých kolbištích (americko-čínská fronta) sice rýsuje příměří, ale na jiných (například evropsko-americká digitální přestřelka) se již hloubí nové příkopy…

Přesto se na horních palubách zdejšího ekonomického parníku nadále vesele tančí. Vláda mávnutím proutku zvýšila životní minimum na téměř čtyři tisíce korun, což automaticky zvýší řadu sociálních dávek. Životní úroveň jejich příjemců však příliš nestoupne, neboť spotřebitelské ceny v Česku vylétly vzhůru, když v lednu meziročně vzrostly o 3,6 procenta; ceny potravin se zvýšily dokonce o 6,3 procenta. Vše přitom souvisí se vším. Byla to naše „lidová vláda“, která masivním – a z určitého pohledu nepřirozeným – přeléváním veřejných peněz do kapes „svých“ sociálních a zaměstnaneckých skupin podněcovala mzdové vzlínání, jež bylo korunováno citelnou inflací a tedy i zmíněnou „drahotou“. 

Ústřední strategií současného vrchního velení je čistě udržovací a přežívací taktika, nikoliv do budoucnosti směřovaná politika se sofistikovanou vizí. Vláda i tváří v tvář všemožným hrozbám dobře ví, že redukovat veřejné výdaje by narazilo na odpor z tisíce a jedné světových a úřednických stran. Je zjevné, že pro souboj s blížícím se přirozeným poklesem příjmů nemá jiný nástroj, než hledání dalších zdrojů. Tedy dodatečných příjmů, jež by lepily díry v lodi zpomalujícího národního hospodářství. První po ruce, jako vždy, proto bylo zvýšení daní z alkoholu a cigaret. Na scénu vstupují i rafinovanější metody, například zvyšování úředních poplatků. Na razantnější zvyšování daní si však vláda netroufá, vědoma si všech negativních, zejména volebních konsekvencí. Ostatně, situace se ještě stále navenek jeví jako docela příznivá. Vždyť i důchodový účet za loňský rok skončil již potřetí za sebou v přebytku. O to horší muže být pád, až se růstová karta ukrytá v Babišově rukávu obrátí a růst ekonomiky se stane jen krásnou vzpomínkou.

SDÍLET

Billboard-bottom-1