Maňák: Vláda promrhala vzácnou chvíli. Rozpočet je opět jen zbraní politického marketingu | info.cz

Články odjinud

Maňák: Vláda promrhala vzácnou chvíli. Rozpočet je opět jen zbraní politického marketingu

KOMENTÁŘ MARTINA MAŇÁKA | Další rok setrvačného projídání ekonomické budoucnosti Česka dostal zelenou. Sněmovna ve středu schválila státní rozpočet na příští rok, jehož základním paradoxem je deficit ve výši 40 miliard korun v době, kdy ekonomika a tedy i příjmy státu pohádkově rostou. Tím ovšem výčet slabin nekončí.

Rozpočet se schodkem 40 miliard korun prosadily strany vládní koalice (ANO, ČSSD) s pomocí hlasů KSČM. Už jen tento fakt by vydal na samostatnou úvahu na téma, jak je možné, že 30 letech po pádu komunistické totality má země rozpočet, který je přijatelný pro komunistickou stranu. 

Všímejme si však raději tvrdých čísel. Celkové výdaje rozpočtu dosáhnou 1,618 bilionu korun, příjmy jsou naplánovány ve výši 1,578 bilionu. Vytváření dalšího dluhu vyvolává dojem, že Česko prochází ekonomickou krizí. Pravdou je ovšem absolutní opak: Ekonomika nadále roste, i když se oproti kosmické rychlosti z roku 2017 (4,6 %) růst HDP nyní blíží k „pouhým“ dvěma procentům.

Česko zaznamenává za Babišovy vlády bezprecedentní příjmové skoky, když například v roce 2018 vláda dostala k ruce o 130 miliard více než v roce předchozím. V příštím roce mají vládní příjmy vzrůst o téměř 113 miliard korun. Hospodařit v takové situaci se schodkem je z hlediska kýženého zodpovědného nakládání s veřejnými prostředky výrazem nezodpovědnosti a krátkozrakosti. Jde o učebnicový příklad žití na úkor budoucnosti. Samozřejmě, že, z hlediska ryze politického, respektive volebního má naopak logiku co největší deficit a co nejmasovější přerozdělování.

Sluší se uvést, že rozpočet na rok 2020 je již šestým v řadě (ten na rok 2014 se nepočítá, neboť jej připravovala předchozí vláda), jenž sestavil a přinesl do vlády resort financí pod vedením hnutí ANO. Šest let je dlouhá doba na zásadní změnu. Ostatně, Andrej Babiš už v roce 2014 slíbil veřejnosti, že od roku 2017 bude hospodařit s vyrovnaným rozpočtem. Chyba lávky. I když jsme na prahu roku 2020, naordinoval zemi další rozpočet s dluhem.

Deficit vytvářený v době silného ekonomického růstu a ještě k tomu s využitím „dopingu“ v podobě zvýšených daní a poplatků je důkazem rezignace na cokoliv většího, než je pouhé mocenské přežití. Ostatně, právě nedostatek rozpočtové vize a jakékoliv invence jsou této vládě vytýkány opozicí. Je fakt, že po 30 letech budování demokratického kapitalismu a luxusních sedmi letech nepřetržitého ekonomického růstu by nezaujatý občan od státního rozpočtu, tedy od vlády, která má na rok k dispozici zhruba 1600 miliard korun, očekával pozitivní velký třesk – impulz, jenž bude mít ambici katapultovat Česko o úroveň výš.

Pravdou je, že z celkem 1,6 bilionu korun tvoří 507 miliard povinné výdaje na důchody, s nimiž vláda fakticky nemá co do činění, neboť jsou vypláceny průběžně dle předem daných algoritmů. Pro vykreslení dojmu údajně omezeného operačního prostoru vlády se také šermuje s dalšími mandatorními, čili „povinnými“ odvody (pokud by však vláda chtěla, mohla by je zrušit či omezit). Zapomínat by se však nemělo na povinnost splácet dluhy (tu totiž zrušit nelze). Výdaje na dluhovou službu, čili na splácení předchozích deficitů, dosáhnou v příštím roce téměř 44 miliard korun. To je více než polovina rozpočtu resortu obrany (75,5 mld. Kč) a je to téměř tolik, co roční výdaje resortu průmyslu (49,7 mld. Kč)…  

Je těžké hledat po šesti letech rozpočtů z dílny Babišova hnutí pozitivní výsledky (plynoucí z činnosti vlády). Nezapomínejme, že Česko z hlediska životní úrovně a reálných příjmů nadále zaostává za nejvyspělejšími západními ekonomikami. Vláda je reálně „dobrá“ jen v regulacích a v nafukování státu. Vlajková loď hnutí ANO, elektronická kontrola tržeb, zlepšila život snad jen prodejcům pokladen a potřebného kontrolního softwaru... Bohaté dotační penězovody – „ROPy“ a podobné orwellovské nástroje – sloužily a slouží jako požehnání pro mnohé soukromé firmy včetně těch ze svěřenského impéria předsedy vlády. „Tříčtvrteční“ dotace jízdného pro seniory a studenty zase pomohly dopravcům, přičemž ten největší je vlastněný státem…

Lepší životy mají i státní zaměstnanci. Vláda sice plánuje zrušit zhruba tři tisíce státních úředníků (podle opozice jde jen o neobsazená, tedy fiktivní místa), jenomže od roku 2013 (vláda s Babišem coby ministrem financí se ujala žezla na konci toho roku) stoupl počet zaměstnanců státu o zhruba 60 tisíc lidí. Náklady na jejich platy celkově vyskočily na 225 miliard, což představuje sedminu všech výdajů státu. A když odečteme důchody, jde o plnou pětinu všech výdajů státního rozpočtu. Jistě, státní zaměstnanci nejsou jen úředníci, ale i hasiči, policisté nebo učitelé. Jenže tyto obrovské nárůsty platových výdajů stát nekompenzoval snižováním nákladů v jiných oblastech. Do dalších let se tím vytváří enormní „povinné“ platové a tedy nákladové závazky vlády. Ty se v horších časech mohou stát koulí, která potáhne vládní hospodaření ke dnu.

Vláda zjevně netvoří rozpočet s cílem vytvářet optimální podmínky pro všechny. Nemá žádnou vizi ani žádné obecné cíle s výjimkou vlastního přežití. Prakticky vzato jen setrvačně valorizuje (pokud možno nad úroveň inflace) a recykluje rozpočty minulé s tím, že kdo si dokáže vykřičet více, má šanci, že více dostane. Není překvapivé, že tímto úřednickým a mechanickým postupem stát rychle roste. Babišovské kabinety nemají v genech šetřící instinkt, natož potřebu tvořit polštáře pro horší budoucnost. V politickém světě Andreje Babiše existují jen (proklamované) světlé zítřky.

Ostatně, sám premiér při obhajobě rozpočtu slíbil, že nás čeká „skvělá budoucnost“… To může být částečně pravda. Pokud je někdo vysokým státním úředníkem, placeným politikem či dokonce příjemcem dotací, může se těšit na pokračování hostiny i v roce příštím. Z hlediska daňových poplatníků však bude hůř, neboť celková daňová zátěž v Česku roste. Hostinu jedněch je pochopitelně nutno zaplatit z kapes druhých.

Ministryně financí Alena Schillerova velebila schválený rozpočet za to, že pomáhá „inkluzivnímu růstu“ (neplést se školskou inkluzí…), čímž myslí zvyšování životní úrovně vybraných skupin obyvatel skrze vládní přerozdělování. Jenže opět: aby jednomu bylo možné peníze dát, je nutno je druhému vzít. V podstatě nelze někoho skrze stát činit bohatším, aniž by někdo jiný nezchudl. To je demotivující a dlouhodobě neudržitelné.

Expandují účelové výdaje do spotřeby vybraných voličských skupin. Naopak výdaje na – řekněme – všeobecně užitečné investice (typu doprava apod.) stagnují; ve vztahu k HDP jsou nižší, než v dobách ekonomické krize. Premiér se tento zjevný problém snaží kompenzovat přípravou Národního investičního plánu, což problematiku investic posouvá čistě do oblasti politického marketingu. Je totiž fatální rozdíl mezi biliony korun namalovanými v úžasném a dokonale komplexním dokumentu a mezi reálnými možnostmi a schopnostmi rozumně investovat.

Jak v plné míře potvrdil ten nejnovější, státní rozpočty jsou čím dál více nástrojem politického marketingu a bojem o voliče, nikoliv zodpovědným a všeobecně prospěšným plánem, jehož cílem by byl udržitelný rozvoj národní ekonomiky a reálné zlepšování podmínek pro život. Babišova vláda má štěstí v tom, že trh, který jediný generuje skutečné příjmy, zatím funguje natolik dobře, že je schopen odolávat všem daním, regulacím a jiným politicky motivovaným překážkám.

Zatím. Nemusí to trvat věčně. Už dnes je ale zřejmé, že vláda promrhala příležitost pro zásadní reformy, které by zvýšily šance Česka na úspěch v globální konkurenci.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud