Margaret Thatcherová – politička, která dnes zoufale chybí

Před osmi lety, 8. dubna 2013, zemřela bývalá britská premiérka Margaret Hilda Thatcherová. Politička a státnička, která zásadním způsobem změnila Velkou Británii, a která navíc přispěla jako málokdo jiný k pádu komunismu ve střední a jihovýchodní Evropě. Důvodů, proč si její úmrtí připomenout, je nicméně celá řada. Jedním z nich je i to, že principy a zásady, které zastávala a z nichž ve své politice vycházela, jsou ve většině ohledů zcela jiné než ty, jimiž se, bohužel, řídí politické elity dnes.

Když jsem přemýšlel o tom, jak tento text koncipovat, sepsal jsem si několik důvodů, proč si Margaret Thatcherové vážím a proč by si jí měli vážit i ostatní, anebo proč by ji měli přinejmenším respektovat. První z těchto důvodů je (nepříliš obratně, ale výstižně řečeno) tzv. genderový. Takřka všichni politici dnes mají plná ústa emancipace a rovnoprávnosti všeho druhu, jenom málokdo z nich si ale umí představit, jak těžké muselo být pro ženu prosadit se v šedesátých a v sedmdesátých letech v tak mužské až machistické politické straně, jakou v té době byla britská Conservative Party. Fakt, že Thatcherová v tomto prostředí absolutně uspěla a že se následně dokázala, řečeno s premiérem Benjaminem Disraelim, na „vrcholku kluzkého stožáru“, tj. v Downing Street číslo 10, udržet dlouhých jedenáct let (1979–1990), vypovídá nejen o obrovské ctižádosti a vůli, ale také o neobyčejné odolnosti a o pevnosti jejího charakteru. Už jenom proto klobouk dolů. 

Druhým důvodem, proč si Margaret Thatcherové vážím, bylo její bytostné přesvědčení, že pravidla, jimiž by se měl politik řídit, jsou v zásadě jednoduchá. Jednou z hlavních zásad, na něž se při řízení vlády a správy země snažila dbát, proto bylo, jak s odkazem ke svému původu dcery majitele obchodu z malého města občas s úsměvem říkala, že by se lidé měli v každé situaci chovat co nejodpovědněji – pracovat, utrácet jen tolik, kolik si vydělali, spořit na horší časy, nespoléhat v případě potíží primárně na stát, nýbrž na rodinu a přátele, být loajální k místu, kde žijí, ke své zemi… Na první pohled to zní opravdu velmi jednoduše, až komicky jednoduše. V dnešních časech bezprecedentní covidové rozhazovačnosti, kdy stovky miliard (v českých korunách) zdánlivě nic neznamenají, stejně jako odpovědnost vůči budoucím generacím, to je ale postoj, který bychom u politiků zatraceně potřebovali.

Třetím důvodem byl postoj britské premiérky k evropské integraci. Když v září 1988 pronesla v belgických Bruggách svůj slavný projev, formulovala (stejně jako tolikrát předtím i potom) velmi přesně důvody, proč evropský integrační projev nejde tou správnou cestou. Posuďte ostatně sami: „Slyšela jsem toho už o evropském ideálu víc, než kolik jsem mohla snést, a měla jsem podezření, že mnoho ostatních lidí také. Ve jménu tohoto ideálu dosáhly plýtvání, korupce a zneužívání moci úrovní, které nemohl předvídat nikdo, kdo vstup do Evropského hospodářského společenství podporoval tak jako já… Evropa bude silnější přesně proto, že má Francii jako Francii, Španělsko jako Španělsko, Británii jako Británii, každou zemi s jejími zvyky, tradicemi a identitou; bylo by pošetilé snažit se upravit je do nějaké uměle vytvořené evropské osobnosti…“ Osobně jsem přesvědčen o tom, že kdyby se Evropa tehdy vydala cestou co nejužší mezivládní spolupráce, jež by umožňovala neomezený pohyb osob, zboží a kapitálu a zároveň by nevedla k pošetilým pokusům o federalizaci Evropy, byl by dnes ostrovní stát stále ještě členem Evropské unie, která by byla stabilnější a kompaktnější, než jaká je dnes – zmítaná post-brexitovou bouří.

Když už jsme u evropské integrace, rád bych připomněl ještě jeden dnes už téměř zapomenutý názor britské premiérky z přelomu osmdesátých a devadesátých let minulého století, se kterým ale v „koncertu velmocí“ zůstala osamocená, a sice její postoj ke sjednocení Německa. Thatcherová byla jeho rozhodnou odpůrkyní, mimo jiné proto, že se – i v rámci „jednotné Evropy“ – obávala německé přílišné ekonomické síly, z ní vyplývajícího politického vlivu a „ve všech ohledech nežádoucí dominance na kontinentě“. O tom, že budoucnost dala jejím obavám v řadě ohledů za pravdu, dnes, myslím, není pochyb; v INFO.CZ se k tomu ostatně naposledy (s pro něj typickou nadsázkou) nedávno věnoval kolega Petr Holec.

Thatcherová a Reagan
Zbytek textu je pro předplatitele
sinfin.digital