KONZERVATIVNÍ NOVINY | Pravděpodobně průvodním jevem ideové vyprázdněnosti české politiky (což není zrovna nová situace) bývá snaha promýšlet, nalézat a nejlépe znovu definovat tu jedinou správnou čistou podobu určitého politického směru, školy či ideje. S přelomem nového desetiletí se proto v několika médiích spustilo pátrání po tom jediném správném konzervativizmu pro současnou Českou republiku. Tyto v zásadě dobře míněné snahy opakují podobný výchozí omyl. Jednou třeba mohou být zajímavým svědectvím hledání nového vyjádření pro obecnější přístup.
Pominu teď z větší části komentář s ambicí manifestu z produkce Martina Schmarcze, který je v mnohém litanií pravicového liberála. Nejenom na Konzervativních novinách už o něm bylo napsáno mnohé. K širší úvaze mne původně přiměly anketní pokusy provedené v Deníku N a Studentských listech, kde se obě redakce s nevšední pílí pokusily shromáždit od náhodně selektovaného počtu respondentů jasnou a pravdivou odpověď, co je konzervativizmus. Určení „reprezentanti“ českého konzervativizmu měli na několika otázkách možnost (a právo) popsat, co je konzervativní. Souhrn odpovědí i respondentů poskytuje docela kýčovité koláže.
Na co navazovat…?
Dobře míněná snaha obou médií narazila bohužel na jeden problém, známý z teorie vědeckého měření – kontaminaci výsledků zkoumání pozorovatelem. Redaktoři z obou médií si jako poctiví novináři různě umírněného liberálního smýšlení utvořili své pojetí konzervativního světa a určili si na základě okruhu svých čtenářů zástupce, kteří jim do něho zapadají. Z jejich odpovědi pak vydestilovali takové shrnutí, které jim potvrdilo jejich obraz konzervativního světa. Výsledek měření zapadl do teorie a články byly na světě. Výše zmíněný komentář Martina Schmarcze pak šel ještě o krok dál, když si autor pod rétorickou figurou dopisu konzervativce liberálům šel vyřídit účty s levicovým liberalismem. Přitom se mu celkem úspěšně podařilo potírat řadu konzervativních tezí z pozice klasické liberální kritiky úplně stejným způsobem, jako třeba Deníku N.
Nutně vyvstává otázka, proč se podobného omylu dopustily shodně tři pokusy rozdílné co do formy i stylu. Skutečnost může být prostá: V českém prostředí jsme prakticky nikdy v dějinách nezažili konzervativce u moci, natož nějak systematické uplatňování konzervativního programu prostřednictvím standardního politického procesu. Počátek moderní politické společnosti roku 1848 byl ve střední Evropě nesen v duchu liberálního odporu proti absolutismu státnímu a církevnímu, a občanská společnost v českých zemích se organizovala na bázi liberálních zásad, vedle národního základu. Dokonce i porevoluční pokus o nový absolutismus, pojmenovaný po (názorově liberálním) ministru vnitra Bachovi, se opíral o provádění liberalizačních reforem, jejichž výhoda měla být v účinnějším a komplexnějším pojímání, než kdyby je prováděla parlamentní vláda (a tudíž měly být efektivnější a dlouhodobější).
Od roku 1848 vládly nad tímto prostorem různé odstíny liberálních politiků, chvilkově třeba i s podporou konzervativních složek politické společnosti. Jediné stíny konzervativního smýšlení, které k nám přicházely ze zahraničí, a s nimiž jsme tu byli (okrajově) konfrontováni, se vyznačovaly dosti problematickými aspekty – ať už se jedná o konzervativnější odstíny ruských slavjanofilů nebo radikálního katolicismu. Jejich základní východiska – jako odpor k zastupitelské demokracii a zdůrazňování sakrálního základu vlády – nebyly široce společensky přijatelné. Pozdější moderní konzervativní směry, které k nám přicházely z německého prostoru, zase nebyly dostatečně pro národní, aby je někdo bral za základ konstruktivní české politiky. Nejspíš jediná česká konzervativní politická síla, Strana konzervativního velkostatku, v prosazení svých cílů selhala a skončila jako anachronismus tím, že v parlamentu podporovala liberální kabinet.
Český radikalismus
Jakékoliv snaze o český konzervativizmus se nakonec stala osudnou i zásada české veřejné politiky přebíjet jakékoliv radikální názory ještě větším radikalismem. Cokoliv nebylo pro českou politickou reprezentaci dostatečně radikální, dostalo záhy nálepku konzervativní. (Což se přesně stalo představitelům řady liberálních stran v českých dějinách.) Podobný význam si konzervativní nálepka dílem nese i dnes, neboť nepochybně jsou v českém prostoru zleva jako konzervativní označovány nejrůznější názory, kterým schází dostatečně sociálně radikální pozice. Svůj díly viny mají přirozeně i osoby, které si rádi tuto nálepku udílí coby součást pózy bojovníků proti levicovému nebezpečí (nejčastěji proti komunismu, což je množina bojovníků v posledních pěti letech rostoucích úměrně mizení komunistů z veřejné diskuze a volených orgánů).
Konzervativní politika v českých zemích dosud nebyla důsledně uplatňovaná. Absence „historické zkušenosti“ s ní nás činí omylnými, když si pod konzervativním přívlastkem představujeme široké spektrum zásad, které zrovna nejsou dostatečně liberální. Přitom aplikací stejné logiky, jaká se dnes často uplatňuje, bychom došli k závěru, že nejkonzervativnější vlády zde byly v počátcích Husákovské normalizace – a to zdaleka nejen kvůli omezování možností potratů nebo pro-rodinné politice, ale i pro důraz na společenskou stabilitu a veřejný pořádek. Zmíněný soud je už na první pohled bizarní a rozhodně by bylo absurdní považovat Gustava Husáka za představitele konzervativního myšlení. Přesto v logice výše nastíněných článků a mediálního vnímání konzervativizmu by musel být normalizační režim nutně označen za příklad konzervativní politiky. Vysvětlovat tu, proč jím za žádných okolností není, by se téměř rovnalo urážce zdejších čtenářů.
Autor je historik. Text původně vyšel na stránkách Konzervativních novin, zveřejňujeme ho v rámci spolupráce.
