Maturitní otázky z češtiny byly věru zábavné. Žáci měli doplnit slovo do ustáleného spojení „… růže přináší“. Kdo napsal čas, propadl. Podle komise měl napsat správné trpělivost. Ale zasáhl ministr a rozhodl, že čas je také správně.
Žáci mohli napsat třeba šetrnost, milenec, zločin, chamtivost, ďábel, anděl, květinářka či mnohá jiná slova, která se k růžím, ty snesou všechno, hodí. Ale není jasné, co vlastně chtěla otázka zkoumat. Smysl pro banalitu? Pro frázi, že trpělivost přináší růže? Vždyť to ani není pravda. Nebo ocenit fantazii? Zločin přináší růže… jak zajímavý paradox. Chceme žáky, kteří mechanicky opakují ustálené fráze, nebo žáky tvořivé, kteří ze slov růže a chamtivost vytvoří dráždivou představu o hořkosti života?
Podivné také je, že správné odpovědi určuje ministr bez důvěry podle odborné komise. Přitom správná odpověď neexistuje. Existují odpovědi zajímavé a omšelé. Ale i v tom se mohou lidé různit. Co je pro jednoho banální, je pro jiného hluboký objev.
