Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Menšinovou vládu jsme už měli. Nové jsou kulisy, ve kterých teď vzniká. Komentář Vratislava Dostála

Menšinovou vládu jsme už měli. Nové jsou kulisy, ve kterých teď vzniká. Komentář Vratislava Dostála

Pokud se nevyskytne nějaký v tuto chvíli nepředpokládatelný zádrhel, budeme mít na konci tohoto týdne novou koaliční smlouvu a sociální demokraté vyhlásí vnitrostranické referendum o svém vládním anagažmá po boku Andreje Babiše. A přestože v tuto chvíli nevíme, zda vůbec, případně jakým způsobem, přistoupí vítěz voleb na požadavky sociálních demokratů, už teď můžeme říct, že jsme svědky vzniku celkově patnácté vlády novodobé české historie. V čem je podobná a v jakých parametrech se naopak odlišuje od svých předchůdkyň? Analyzuje Vratislav Dostál.

Porovnávat vznikající menšinovou vládu s předchozími kabinety sice lze, avšak pouze za předpokladu, že hned na úvod zdůrazníme kvalitativní proměnu kulis, ve kterých vzniká. Loňské sněmovní volby završily proces započatý volbami v roce 2010, kdy se začalo drolit strukturované stranictví, jemuž dominovaly zavedené či tradiční politické strany: napravo ODS, nalevo ČSSD, mezi nimiž oscilovala KDU-ČSL. Bylo to právě jejich systémové selhání, korupční skandály a celkově postupná diskreditace polistopadového politického provozu, co vyvolalo poptávku po nových stranách. Andreje Babiše a jeho hnutí ANO je tak třeba chápat mimo jiné jako produkt krize demokratické politiky, nikoli jako její příčinu.

Koaliční vláda složená z hnutí ANO a ČSSD bude teprve druhým menšinovým kabinet v novodobé historii České republiky. Zároveň bude druhou vládou, jejíž dominantní strana bude mít ve sněmovně k dispozici alternativní většinu. V prvním ohledu se podobá vládě Miloše Zemana z let 1998 až 2002, v druhém koalici z let 2002 až 2006.

Zároveň to bude vůbec první z voleb vzešlá polistopadová vláda, na jejímž vzniku se budou aktivně podílet komunisté. V neposlední řadě půjde o první politickou vládu (tzv. úřednické kabinety Josefa Tošovského, Jana Fischera a Jiřího Rusnoka ponecháváme v tuto chvíli stranou), jejíž předseda není zástupce občanských nebo sociálních demokratů.

Takto stručně lze popsat proměnu poměrů, jejíž jsme svědky a která ještě není ani zdaleka završená. Ostatně by bylo iluzí si myslet, že se strukturované stranictví z let 1992 až 2010 vrátí. Trend je přesně opačný, a byť by se nám v jednotlivých aspektech mohla vznikající vláda jevit podobná některým minulým, z jejich celku je patrné, že se nacházíme ve zcela nové situaci. Příklad: hnutí ANO sice disponuje podobně jako sociální demokraté v letech 2002 až 2006 záložní většinou, zásadní rozdíl je ale v tom, že zatímco si ČSSD na alianci s KSČM před šestnácti lety netroufla, Babiš s tím nemá sebemenší problém. A totéž lze říct o většinové části voličů, což bylo v roce 2002 zhola nepředstavitelné.

Vojtěch Filip se tak do dějin KSČM zapíše jako předseda, kterému se podařilo téměř po třiceti letech stranu definitivně vymanit z izolovaného postavení. Tím to ale nekončí. Pohodlnou většinu 115 mandátů obdržely v loňských sněmovních volbách strany, které se ostře kriticky vymezují vůči celému polistopadovému vývoji. Právě tato okolnost – tedy dominance hnutí ANO, SPD Tomia Okamury a komunistů – je nezřetelnějším projevem politické proměny posledních let. Ničemu podobnému jsme doposud nečelili. Pro celé novodobé dějiny české politiky platilo, že se antisystémové, populistické nebo protestní strany pohybovaly vždy na jejím okraji.

Jde o kvalitativní proměnu, která pouhé mechanické srovnání vznikající vlády s jejími předchůdkyněmi znemožňuje. Babišovo hnutí navíc loňské volby vyhrálo způsobem, jako nikdo před ním. Rozdíl mezi vítězem voleb a druhým na pásce tady od roku 1992 nebyl nikdy tak propastný. Důsledkem bude dominance hnutí ANO nejen ve sněmovně, ale – pokud tedy vznikne – také ve vládě. A byť budou mít sociální demokraté pět ministrů, což je na jejich volební zisk vskutku slušné zastoupení, musejí počítat, že budou skoro jistě ztělesňovat po celou dobu svého vládního angažmá pouhou roli komparsu.

A to bez ohledu na to, jakým způsobem se Andrej Babiš vypořádá se třemi podle ČSSD zásadními požadavky. Sociální demokraté po premiérovi chtějí, aby bylo přímo v koaliční smlouvě napsáno, že člen vlády rezignuje poté, co bude prvoinstančně odsouzen, za druhé požadují převolení orgánů sněmovny tak, aby v nich nebyli zástupci SPD, a nakonec také záruku, že pokud rezignuje všech pět ministrů ČSSD, musí do týdne podat demisi také zbytek vlády – tedy zástupci hnutí ANO. V zásadě lze počítat s tím, že Babiš ani na jednu z podmínek nepřistoupí.

První a třetí jsou právně nevynutitelné, druhou by si proti sobě Babiš popudil výše zmíněnou zálohu v podobě SPD. Což by pro něj bylo obzvlášť předtím, než bude znát výsledek vnitrostranického referenda ČSSD, krajně neprozíravé. A vlastně i falešné, pokud jsme totiž napsali, že se Babiš, stejně jako SPD a KSČM, vyznačuje především ostrou kritikou polistopadového politického provozu, případná vláda s jedním z jeho pilířů je svým způsobem pokrytecká. Aliance s komunisty a Okamurou by v tomto ohledu byla podstatně čistším řešením. V jádru totiž existuje více podobností mezi hnutím ANO a KSČM či SPD, než mezi hnutím ANO a ČSSD nebo ODS.

  
 
Přejít na homepageVíce z kategorieZpět na začátek