Milion chvilek na rozcestí: Mluvčí opuštěných liberálů, nebo děti, které požírá jejich revoluce? | info.cz

Články odjinud

Milion chvilek na rozcestí: Mluvčí opuštěných liberálů, nebo děti, které požírá jejich revoluce?

VERSUS | Spolek Milion chvilek pro demokracii se nachází v kritickém čase. Iniciativa, která dokázala pozoruhodně spojit odpor části společnosti proti premiéru Andreji Babišovi a prezidentu Miloši Zemanovi, viditelně ztratila dech. Protestní vzedmutí, které vyvrcholilo letní čtvrtmilionovou demonstrací na Letné, je pryč a podpora internetové výzvy stagnuje. Tzv. Chvilkaři upínají síly k 16. listopadu, na který chystají velkou akci. Ale co přijde pak? V netradičním formátu nabízíme dva pohledy – Bohumila Pečinky z časopisu Reflex, který je naším spolupracovníkem, a komentátora INFO.CZ Petra Holce.

Bohumil Pečinka

Pečinka: Řekli Chvilkaři poslední slovo?

V posledních týdnech se v určitých kruzích stalo dobrým zvykem ukazovat na Milion chvilek pro demokracii prstem a dodávat: vidíte, vidíte, jak dopadli, my to říkali! Je to ten druh moudrosti, jako že když prší, bude mokro. Ano, a co?

Chvilkaři jsou fenomén nenormální společenské situace v Česku v letech 2017-19. Zatímco zemanovsko-babišovský politický svět má své dva nezaměnitelné reprezentanty, ta druhá, městská a spíše liberální část společnosti nemá nikoho, kdo by jí dal sjednocující impuls a vizi. Někoho, koho by brala jako svého přirozeného mluvčího.

V takových okamžicích mají i demonstrace organizované studenty potenciál přerůst ve velké společenské protesty. Toho jsme ostatně byli svědky před třiceti lety, kdy se vysokoškoláci na pár týdnů stali mluvčími nespokojené části národa. Samozřejmě, že brzký konec takových hnutí je zakódován už v jejich počátku, ale proč ne? Protesty nikdo nemá na doživotí a jejich účelem je především navodit jinou společenskou atmosféru a otevřít určité otázky.

Někdy si člověk, po vzoru McMurphyho z filmu Přelet nad kukaččím hnízdem, musí říct: aspoň jsem to zkusil. A to je v éře, kdy se většina lidí vyčerpává boji na sociálních sítích a hejtováním svých domnělých odpůrců, docela výkon.

Série demonstrací z letošního roku, která vyvrcholila čtvrtmilionovým setkáním na Letné, sice byla možná politicky neproduktivní, ale ukázala potenciál naštvanosti části společnosti. Ani kdyby se Chvilkařům podařilo jenom to, není to špatný výsledek.

Z pohledu zvnějšku se spolek nenachází ve zrovna dobré kondici. V rétorice příliš vsadil na osobnostní integritu některých státních zástupců a na to, že se nepodvolí neviditelnému tlaku, který vyvinula ministryně spravedlnosti Marie Benešová. Když pak žalobce Jaroslav Šaroch případ Čapí hnízdo po čtyřech letech vyšetřování uzavřel bez podání obžaloby, sesypal se Chvilkařům svět.

Přestože velmi přesně popsali nelogičnosti Šarochova rozhodnutí, nebyli už schopni udělat krok B. Na jednu stranu je dobré, že šli cestou důsledné legality, na straně druhé ale absolutně nepochopili roli Marie Benešové v celé této kauze. Smyslem její instalace totiž nebylo odvolat Pavla Zemana z funkce nejvyššího státního zástupce. Jejím záměrem bylo provést „malou normalizaci“ ve veřejné žalobě rukama státních zástupců. A to se podařilo.

Chvilkaři tím byli tak omráčeni, že ztratili iniciativu a étos. Nyní už druhý měsíc žijí v jakési poloilegalitě a nedávají o sobě příliš vědět, takže kdyby jistý rapper ze své iniciativy neudělal agitační písničku, takřka nikdo by neviděl, že se na Letnou skutečně svolává další demonstrace.

Jedinou viditelnou iniciativou Chvilkařů je náborová akce, kterou zahájili na svých webových stránkách. Má se týkat funkcí jako analytik, šéf komunikace, marketingu, shání lidí přes copywriting, fundraising, event managera a koordinátora dobrovolníků.

Tím můžou sledovat dvě věci: Buď chtějí založit politickou stranu, což ovšem dosud důsledně odmítali a jen by tím zmnožili počty iniciativ v jedné části politického spektra, anebo se chtějí vydat cestou moderní neziskovky typu Člověk v tísni, což je něco mezi politickou stranou, byznysovou firmou a charitou, a připravují se tak na dobu, kdy budou chtít své někdejší protestní úspěchy transformovat do stabilnější živnosti.

Ať už na blížící se tiskovce oznámí cokoli, jejich další budoucnost stojí a padá s tím, jak zvládnou letenskou demonstraci příští sobotu. Pokud tam nepřijde aspoň 100 tisíc lidí, nebude už nic. Jen živoření z někdejší značky.

_______________________________________________

Petr Holec

Holec: Pýcha předchází pád

Mikuláš Minář a spol. se vrací na Letnou, své místo činu. „Čas vyjít ven a postavit se za demokracii znovu nastal!“, zve na 16. listopadu spolek, jemuž vůbec nepomohl kýčovitou „hymnou“ nazvanou Pýcha předchází pád mladý rapper Galen.

Mezi Letnou I a Letnou II se nicméně staly dvě důležité věci. Zaprvé trestní stíhání Babiše, leitmotiv série předchozích demonstrací, v podstatě spadlo pod stůl. A zadruhé se z Milionu chvilek stala parta profíků, co z finančních darů lidí zaměstnává už i vlastní aparát. I díky Babišovi teď v podstatě „chodí do práce“, takže si tohle své profesní období jednou do životopisu nejspíš zapíšou jako „Boj za demokracii“.

„Je třeba jasně formulovat, co chceme, a také se o to zasadit,“ hlásá teď spolek. Nově skoro víc než na Babiše cílí na prezidenta Zemana a jeho „pohrdání Ústavou“ či příslib abolice premiérovi. Babišovi, k jehož rezignaci na webu dál vyzývá, spolek vyčítá „slabost“, střet zájmů a opatrně našlapuje i kolem zastavení Čapího hnízda, což považuje za „překvapivé“.

Ano, Miloš Zeman nepohrdá jen Ústavou, ale téměř vším, co mu stojí v cestě. Ostatně varoval nás, když na počátku své hradní jízdy sliboval její „extenzivní“ výklad. Bohužel není první a určitě ani poslední prezident, který v Ústavě vidí „díry“ pro vlastní kreativní interpretaci. Na Letné II by proto měla zaznít výzva k přepsání Ústavy. Nebo ještě líp rovnou ke zrušení prezidentské funkce, která se nad Ústavou vznáší už od první republiky.

Zastavení trestního stíhání Babiše bylo skutečně „překvapivé“. Hlavně ale proto, že ho opozice i většina novinářů dávno odsoudila i bez justice, za jejíž nezávislost přitom oficiálně bojují. Stíhání premiéra byla klasická reputační munice, jakou ve svém boji za demokracii využívá většina aktivistických spolků od dob výzvy Děkujeme, odejděte z roku 1999. Státní zástupce Šaroch v tomto ohledu udělal Milionu chvilek čáru přes rozpočet a Minář a spol. od té doby musejí hledat novou munici.

Roli „drobnohledu“ mocných, jímž chce spolek taky být, už pro změnu hrají média. Navíc k tomu máme i normální politickou opozici, která tuhle roli neplní na Letné, ale v parlamentu. A fakt se nechtějte dostat třeba pod ruce ostrého Piráta Jakuba Michálka, protože budete brečet! Minář je mladý, tak jen pro připomenutí: jeho předchůdci v rámci „boje za demokracii“ demonstrovali i proti ODS, protože zrovna byla u moci. Teď je v opozici, takže se karta obrátila. Jednou takhle může „za demokracii“ bojovat i Babiš.

Milion chvilek přerostl sám sebe. Minář chce i dál ovlivňovat politiku, nechce ale svůj spolek proměnit v politickou stranu ani v médium, které teď web spolku selektivně supluje. Zamiloval se do Letné a to zcela logicky: politiky ani novináře totiž lidi nemají rádi. Ani megademonstrace ale nevydrží věčně, jejich moment vždy vyprchá. Milion chvilek se může inspirovat Hongkongem, přidat na důrazu a přejít do pouliční války, nebo se stát další „nátlakovou“ platformou typu Rekonstrukce státu. Taky si ale prostě může užít peníze od lidí a rozpustit se.

Minář a spol. dosáhli kritického momentu, kdy každá revoluce začíná požírat své děti. To ukazuje i zmíněná hymna Pýcha předchází pád. Ta sice „vykrádá“ Milion chvilek, vznikla ale jako soukromá iniciativa Galena. „Buďte rádi, že to neřešíme jako kdysi,“ uslyšíte v ní mimo jiné. To je jistě v případě „sametové“ Letné a hlavně boje za demokracii ironie, k níž ovšem muselo dojít. Stejně jako v minulosti se i nyní velké dílo začíná odpoutávat od svých původních autorů a začíná žít vlastním životem. To obvykle předchází konec.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud