Minář odmítá hrát „ďáblovy“ hry s nulovým součtem

 FOTO: Blesk: Jakub Poláček

Martin Schmarcz

30. 09. 2020 • 12:07
KOMENTÁŘ MARTINA SCHMARCZE | Kdo chce změnu, nemůže věčně vycházet jen z analýzy daného stavu, tedy hrát hry s nulovým součtem. Musí vsadit na „nové“. Nemusí to vyjít, ale má smysl to zkusit. Na dnes už bývalého lídra Milionu chvilek pro demokracii Mikuláše Mináře můžeme nahlížet i jako na člověka, který odmítá přijmout tyranii statu quo.

Když vznikala Charta 77, vypadalo to, že je skoro nulová šance na porážku komunistického režimu. Když o čtyřicet let později Andrej Babiš vyhrál volby, vypadalo to ve vztahu k šéfovi ANO podobně. Faktorem, se kterým tenkrát za totality nikdo nepočítal a který zlomil bolševikovi vaz, se stala spontánní podpora dělníků a venkova pro disidentské hnutí „pražské kavárny“. Co by podobně překvapivě mohlo porazit dnešní vládu bývalého komunisty? Tři miliony nevoličů, o kterých také panuje přesvědčení, že pro intelektuály z metropole nemají pochopení!

Mikuláš Minář prohlásil, že pokud opravdu vstoupí do politiky – a vidí to na nějakých 95 % –, pak jeho cílem nebude brát hlasy demokratické opozici, ale převzít značnou část voličů ANO a přivést k urnám nevoliče. To se ale snadněji řekne, než udělá. Demonstrace Milionu chvilek nenavštěvovali ti, kdo nevolí, ale v drtivé většině lidé, kteří jsou rozhodnuti pro některou z pětice opozičních stran – Piráty, ODS, KDU-ČSL, STAN a TOP 09. Minář by daleko snadněji oslovil je, což si ostatně už svým způsobem na Letné vyzkoušel, zatímco s notorickými nevoliči vstupuje na zcela neznámé pole.

Úkol pro populistu?

Na první pohled to vypadá šíleně. Možná i na druhý. Ti, kteří podporují demokratickou opozici, z velké většiny chodí volit. Ale o těch zhruba dvou pětinách dospělých, kteří zůstávají doma, panuje obava, že pokud je vůbec někdo může dostat k urně, tak jedině nějaký populista, demagog, extremista… Nemusí to být pravda. V roce 1996 hlasovaly tři čtvrtiny oprávněných voličů místo dnešních šedesáti procent, celkem o milion lidí víc, ale komunisté se Sládkem získali spolu zhruba tolik hlasů, jako nyní s Okamurou.

Proč zatím žádná strana nezkusila plánovaně a masivně oslovit alespoň část z oněch tří milionů a dvou set osmdesáti tisíc voličů, kteří v roce 2017 nedali svůj hlas nikomu? Jsou pro každou z nich obtížně oslovitelní. V kampani musíte počítat jen s těmi, kteří k urnám „nejspíš přijdou“, a z nich opět jen s tím výsekem lidí, kteří s vámi elementárně souzní. Jak se dostat k někomu, kdo volit nechce a navíc nesdílí váš (ani žádný jiný) stranický pohled? Nemožné… Ale zkusme si bohapustě zaspekulovat a nedržet se při zemi. 

O nutnosti oslovit nevoliče mluví každá strana a všichni politici také vyzývají k co nejvyšší volební účasti, ale ve skutečnosti si s tím nikdo neví moc rady. Jak vůbec takové lidi přesvědčíte, že jim něco přinese, když využijí svůj hlas? Už to je těžké. Navíc jste „zaškatulkováni“, vaše stranické hodnoty vám omezují manévrovací prostor, takže nemáte šanci mluvit ke všem a mnohé nevoliče logicky odradíte, protože pro ně budete příliš vyhraněný nebo prostě jen ze „špatné party“. 

Populisté to mají s oslovením nevoličů snazší. Nenabízejí žádné ideje, ale hrají na emoce, jakými jsou strach či nenávist. Miloš Zeman takto rozhodl prezidentskou volbu, když dostal k urnám řadu těch, kteří k nim jinak nechodí. Dokázal je úspěšně vyděsit lží, že když ho nezvolí, jeho protikandidát zaplaví zemi migranty apod. Zkuste něco takového s návrhem penzijní, daňové, sociální nebo zdravotní reformy, s podporou podnikání, investicemi do školství. Takto konkrétní a „politické“ návrhy zaberou jen těžko.

V krajině nezájmu

Nevoliči jsou nevoliči především proto, že jim žádná jasně definovaná ideologie nevyhovuje, respektive se o ni nezajímají, a neztotožňují se proto se žádnou stranou. Pak nejenže mají pocit, že jejich hlas nic nezmění, ale vlastně ani dost dobře nevědí, co by změnit chtěli a mohli, protože je nikdo a nic neoslovuje. Trpně se podvolují statu quo. Aby začali uvažovat, že by šli volit, potřebují víc než důvod, potřebují v tom vidět nějaký smysl. Mohla by to podobně jako v roce 1989 být obava z budoucnosti?

Dělníky během sametové revoluce naštvalo, že jim komunisté tlučou děti a berou jim naději na lepší život. Dnešní vláda zatěžuje mladší generace astronomickými dluhy, ničí krajinu, likviduje podnikatele, brání se investicím do inovací… To vše jsou těžké hrozby pro kvalitu života všech bez ohledu na názory, hodnoty a ideologii. Pokud by někdo dokázal lidem nabídnout budoucnost a přitom nebyl svázaný se žádnou (zavedenou) stranou, mohl by mít u nevoličů šanci.

V podstatě jde o to, aby „nevěřící“ uvěřili v demokracii. Spíše než stranické práci se to podobá evangelizaci, jen se tu na „víru“ neobracejí pohané, ale nevoliči. Kdo sledoval projevy Mikuláše Mináře pozorně, musel si všimnout, že nezapře teologické vzdělání. Slovo „naděje“ hraje v jeho poselství od počátku ústřední roli. Tvrdohlavé trvání na tom, že Milion chvilek pro demokracii zůstane mimo politiku a nepromění se v hnutí s ambicemi přímo ovlivnit veřejné záležitosti, bylo pro mnohé nepochopitelné a i na INFO.CZ zaznívalo, že je to dlouhodobě neudržitelné. Minář se teď, obrazně řečeno, vydává do boje. Čekají ho samozřejmě nástrahy, tou nejnebezpečnější nejspíš budou nejrůznější „dobří“ rádci a našeptávači, kteří se s ním budou chtít vyvézt vzhůru. Když jim podlehne, skončí dřív, než začal. Ztratil by svou nejcennější devizu: novost a univerzalitu svého poselství. 

Pokud se Minář na svou misi opravdu vydá a chce mít alespoň nějakou naději na úspěch, v novém hnutí musí být jediným nezpochybnitelným hybatelem a vůdcem. Nesmí vzbudit podezření, že ho někdo ovlivňuje a řídí (spekuluje se o šéfovi hnutí Praha sobě Janu Čižinském). Jinak zapadne mezi hromadou tuctových politických snaživců. I když se této hrozbě vyhne, bude stále těžké oslovit dostatečný počet nevoličů, což je ta cesta, jak s jistotou zvrátit rovnováhu v neprospěch zemanovsko-babišovského režimu.

Vedlejším (ale vůbec ne nepodstatným) úspěchem Minářova tažení by mohlo být, že ze strachu z něj se demokratické opoziční strany konečně integrují. Co se mu nezdařilo za rok a půl snažení a naléhání po dobrém, možná půjde po zlém. Zda a jak se mu může povést naplnit vlastní cíl – přivést k volbám dostatek nevoličů – nelze předvídat. Stejně jako to, zda v případě neúspěchu splní slib, že nebude rozbíjet opozici, nepůjde do voleb s další pětiprocentní stranou a raději to vzdá. Jisté není nic. Kromě toho, že něco zkusit má smysl.

Protože dokud hrajete s tím, co tu je, moc možností nemáte. Pokud stvoříte něco nového, vznikne zásadně nová situace. Zavedené strany by ovšem musely nasadit obrovské úsilí a výsledek by byl nejistý. Minář má možná k aktivizaci nevoličů lepší předpoklady. A navíc, co může ztratit? Jisté je, že hry s nulovým součtem jsou cestou do pekel a ze začarovaného kruhu vede vždy jediná cesta: vzhůru.

SDÍLET