KOMENTÁŘ MARTINA SCHMARCZE | Kdo chce změnu, nemůže věčně vycházet jen z analýzy daného stavu, tedy hrát hry s nulovým součtem. Musí vsadit na „nové“. Nemusí to vyjít, ale má smysl to zkusit. Na dnes už bývalého lídra Milionu chvilek pro demokracii Mikuláše Mináře můžeme nahlížet i jako na člověka, který odmítá přijmout tyranii statu quo.
Když vznikala Charta 77, vypadalo to, že je skoro nulová šance na porážku komunistického režimu. Když o čtyřicet let později Andrej Babiš vyhrál volby, vypadalo to ve vztahu k šéfovi ANO podobně. Faktorem, se kterým tenkrát za totality nikdo nepočítal a který zlomil bolševikovi vaz, se stala spontánní podpora dělníků a venkova pro disidentské hnutí „pražské kavárny“. Co by podobně překvapivě mohlo porazit dnešní vládu bývalého komunisty? Tři miliony nevoličů, o kterých také panuje přesvědčení, že pro intelektuály z metropole nemají pochopení!
Mikuláš Minář prohlásil, že pokud opravdu vstoupí do politiky – a vidí to na nějakých 95 % –, pak jeho cílem nebude brát hlasy demokratické opozici, ale převzít značnou část voličů ANO a přivést k urnám nevoliče. To se ale snadněji řekne, než udělá. Demonstrace Milionu chvilek nenavštěvovali ti, kdo nevolí, ale v drtivé většině lidé, kteří jsou rozhodnuti pro některou z pětice opozičních stran – Piráty, ODS, KDU-ČSL, STAN a TOP 09. Minář by daleko snadněji oslovil je, což si ostatně už svým způsobem na Letné vyzkoušel, zatímco s notorickými nevoliči vstupuje na zcela neznámé pole.
Úkol pro populistu?
Na první pohled to vypadá šíleně. Možná i na druhý. Ti, kteří podporují demokratickou opozici, z velké většiny chodí volit. Ale o těch zhruba dvou pětinách dospělých, kteří zůstávají doma, panuje obava, že pokud je vůbec někdo může dostat k urně, tak jedině nějaký populista, demagog, extremista… Nemusí to být pravda. V roce 1996 hlasovaly tři čtvrtiny oprávněných voličů místo dnešních šedesáti procent, celkem o milion lidí víc, ale komunisté se Sládkem získali spolu zhruba tolik hlasů, jako nyní s Okamurou.
