Minářův tah naráží na limity české politiky. Smát se po volbách může zase jen Babiš

 FOTO: Profimedia

Vratislav Dostál

29. 09. 2020 • 11:00
KOMENTÁŘ VRATISLAVA DOSTÁLA | „Doporučuji mu, ať si založí politickou stranu nebo hnutí a utká se o přízeň voličů ve svobodných demokratických volbách. To je totiž legitimní prostředek, jak může změnit poměry ve společnosti, se kterými je očividně nespokojen.“ Takto zní vzkaz premiéra Andreje Babiše dnes už bývalému předsedovi spolku Milion chvilek pro demokracii z května loňského roku. A Babiš může být spokojený, Mikuláš Minář se totiž podle všeho rozhodl jeho výzvu po roce a půl uvést do praxe.

Je to vlastně logický, stejně jako pro opozici nešťastný tah. Nejdřív stručná rekapitulace: Milion chvilek pro demokracii vznikl jako iniciativa namířená proti Andreji Babišovi, je ztělesněním všeho, čemu se tady říká anti-Babiš. „Pokládáme za nepřijatelné, aby 70 let po komunistickém puči a 29 let po sametové revoluci byl premiérem naší země trestně stíhaný člověk, vedený jako agent StB. Nebudeme dělat, že je to normální. Chceme, aby se Andrej Babiš vzdal funkce!“ psalo se v jednom z prvních prohlášení spolku. Síla jeho apelu kulminovala loni v listopadu, třicet let po sametové revoluci se Minářovi a spol. podařilo dostat na Letnou čtvrt milionu lidí. Víc jich tady neprotestovalo snad ani proti krajně neoblíbené vládě Petra Nečase.

Jenže: nestalo se nic. Premiér Babiš s prezidentem Milošem Zemanem v zádech protesty ulice celkem pohodlně ustál, mimo jiné mu v tomto ohledu nahrála koronavirová pandemie. Přesně ve chvíli, kdy se chvilkaři začali vypravovat do regionů, vláda vyhlásila nouzový stav a zákaz všech veřejných akcí s účastí více než třiceti lidí. A zatímco lidé začali řešit jiné problémy, Minářova kritika se postupem času přeorientovala na opozici. Bylo stále více zřejmé, že se mu nelíbí zablokovaná politická situace, neakceschopnost opozice, její mizivá kreativita a neschopnost vygenerovat lídra, který by dokázal oslovit také voliče z Babišova tábora. Za ohlášenou ambicí založit nové politické hnutí a vstoupit do politiky, tak může být aspoň zčásti projev stupňující se frustrace.

Však si to představte. Veřejně vyhlásíte jasný cíl, několik let mu obětujete všechno, do veřejného angažmá vložíte maximum času i energie, zkoušíte rozličné strategie, tichý protest, výzvy k dialogu, bouřlivé pochody i masivní demonstrace. Z ničeho vydolujete hnutí, které tady třicet let nebylo. Přesto se vám ale tuto energii nepodaří přetavit v politickou akci s hmatatelnými výsledky. Vnitřně to nelze prožívat jinak než jako porážku. Pokud tedy Minář dnes říká, že „by si prostě celý život vyčítal, kdyby to nezkusil“, je to lidsky pochopitelné. Možná totiž tuší, že kdyby to nezkusil teď, nezkusil by to už nikdy. Energie, kterou ze společnosti vydoloval, se prostě časem vypaří jako pára nad hrncem.

Avšak jedna věc je osobně prožívaná politická ambice, případně silné ego, něco úplně jiného jsou systémové limity politiky. Pokud je Minářův tah lidsky pochopitelný, nemusí být politicky prozíravý v tom smyslu, že přispěje k deklarovanému cíli. Jednoduše řečeno: je-li tímto cílem porážka Babiše, může se stát, že Minář dosáhne přesně opačného efektu. Za pozornost stojí v tomto ohledu několik momentů: předně načasování celé akce. Proč o projektu Minář začal mluvit týden před krajskými volbami? Vždyť se tady už několik měsíců nepíše o ničem jiném, že právě krajské volby budou testem opozice, který prověří její schopnost konkurovat dominantní síle české politiky. Čeho tím hodlá Minář docílit? Chce tak pomoct opozici a oslabit hnutí ANO, anebo naopak přispět k mobilizaci jeho voličů? Není to náhodou tak, že Minář načasováním vědomě míří proti opozici?

Ještě o něco záhadněji působí jeho slova o tom, že plánuje oslovit i voliče Babiše. Ještě jednou: spolek, který založil a vybudoval, nebyl a není ničím jiným, než ztělesněním všeho, co se ve veřejném prostoru označuje jako anti-Babiš. Minář si sice správně uvědomuje, že Babiše nelze porazit bez toho, že mu opozice uloupne část jeho voličů, zároveň ale tvrdí, že se to podaří někomu, kdo vyrostl na jeho kritice. Pokud nové hnutí založí, pravděpodobně bude oslovovat městské liberální voliče, tedy ty, kteří Babiše většinově nevolí. Právě v těchto týdnech objíždím český a moravský venkov, aspoň zhruba tedy tuším, jak tam – pokud teda vůbec – lidé o politice smýšlejí, co jim na ní vadí a koho a proč preferují. Také proto lze vyloučit, že jeho hnutí osloví voliče komunistů, sociálních demokratů nebo SPD.

Sečteno podtrženo: pokud Minář dlouho volal po koordinovaném postupu opozice, jeho avizovaný tah působí ze všeho nejvíc tak, že jí chce do integračních snah hodit vidle. Pokud ze svých plánů necouvne, nejspíš na nich vydělá Babiš. Nová formace se bude tlačit do prostoru, který je už teď přecpaný: zatímco nalevo od středu voliče systematicky vysává už nějaký čas jediný hegemon české politiky, tedy hnutí ANO, ve středu a napravo od něj se nyní o voliče, jejichž počet je pochopitelně omezený, přetahuje aspoň pět stran: Piráti, STAN, KDU-ČSL, TOP 09 a ODS. A teď to hlavní: těmto pěti stranám dalo v posledních volbách svůj hlas přes 1,9 milionu voličů. V součtu to pro ně znamenalo zisk sedmdesáti mandátů. Hnutí ANO volilo 1,5 milionu voličů, po přepočtu hlasů na mandáty mu to ale vyneslo 78 sněmovních křesel.

A to měly minimálně dvě strany kliku, že jejich hlasy nepropadly a ony neskončily mimo sněmovnu. Což je konstelace, která se v roce 2021 nemusí opakovat. Také proto hledají cestu, jak takovému scénáři předejít: zamezit propadu hlasů a zároveň narovnat jejich váhu. Hlasy pro pět pětiprocentních stran totiž nejsou, pokud jde o jejich přepočet na mandáty, stejně silné, jako pro jednu pětadvacetiprocentní. Systémová logika české politiky je tedy prostá: čím více malých stran, tím lépe pro hegemona. Efekt svým způsobem lidsky pochopitelné ambice Mikuláše Mináře tak může být politicky přesně opačný, než jaký deklaruje: atomizovanější opozice, a tudíž silnější Babiš.

Čtěte seriál Česká jízda, v rámci kterého reportér INFO.CZ Vratislav Dostál mapuje, jak se žije v českých vesnicích a malých městech.

SDÍLET