Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Miroslav Šlouf: Příběh Zemanova politického dvojčete. Komentář Bohumila Pečinky

Miroslav Šlouf: Příběh Zemanova politického dvojčete. Komentář Bohumila Pečinky

Veřejnou sférou prochází různé slavné dvojice – Laurel a Hardy, Suchý a Šlitr, Simon a Garfunkel nebo Masaryk a Beneš. Nejslavnější českou polistopadovou dvojicí určitě bylo sociálně demokratické duo Miloš Zeman a Miroslav Šlouf. Druhý z nich dnes zemřel.

 

Zeman a Šlouf, to je partnerství, které trvalo od roku 1994 do prezidentské volby 2013. Pokud ne na principu přátelství, tak rozhodně vzájemné výhodnosti. Když se před pětadvaceti lety stal Miloš Zeman předsedou ČSSD, více než rok dělal opoziční politiku vesměs přes média.

Drsné výzvy na adresu vlády Václava Klause mu sice přinášely mírnou popularitu a titulky na prvních stranách novin, ale ČSSD jako taková příliš nefungovala a Zeman dělal řadu organizačních i politických přešlapů. A pak se seznámili.

Miroslav Šlouf, bývalý předseda socialistického svazu mladých a předrevoluční starosta Prahy 7. Po převratu pak krátce komunistický poslanec a především neúspěšný podnikatel, za nímž zůstala řada dluhů.

Současně člověk, který budoval sociální vazby mezi různými levicovými skupinami a hlavně: dokázal všechno zúřadovat. Jinými slovy, v politickém chaosu popřevratového Lidového domu se ukázal jako ten, který „nekecá a maká“, řečeno v terminologii Andreje Babiše. Na rozdíl od jeho ministrů (Ťok, Šlechtová) dokázal Šlouf nežvanit a věci skutečně dotahovat do konce.

Když hluboce nepraktický Zeman objevil Šloufa a jeho svět, udělal z něj komorníka, poradce i organizační mozek ČSSD v jednom. Šlouf byl vděčný za druhou šanci a stal se nejoddanějším Zemanovým stoupencem, který vždycky našel nějaké peníze, když žádné nebyly. Bohužel tím i otevřel dveře Lidového domu řadě podnikatelských „býčích šíjí.“

Tím, že se stal Zemanovým dveřníkem, vzbudil u většiny členů ČSSD odpor, který přešel v permanentní denunciační kampaně v tisku. Schválně si přečtěte knížku novináře Kmenty s názvem Boss Babiš a bude vám jasné: kdyby Šlouf udělal ze třetiny to, co Babiš, byl by v tehdejší době snad upálen. Dnes se však hranice možného natolik posunuly, že pozdější Šloufovy finanční transakce, využívání známostí a podivný lobbing, jsou oproti tomu jen malým defektem na tváři demokracie.

Šloufa si současně není třeba idealizovat. Všechny laskavosti ve vztahu k Zemanovi si vybral tisíckrát a způsob, jimž zatáhl do politiky polosvět typu Mrázků a dalších je odsouzeníhodný.

Když Zeman neuspěl v prezidentské volbě (2003), staral se o něj Šlouf celých deset let tak, že nebýt jeho, nikdy by se Zeman nestal v přímé volbě (2013) prezidentem republiky. Šlouf organizoval Zemanovi všechno: zázemí od shánění lékařů, přes cesty do Prahy až po zajišťování rodinných věcí. Také spolufinancoval jeho politický comeback.

Zeman nakonec v předvečer prezidentské kampaně (2013) udělal to, co zřejmě musel, ale co Šloufa lidsky zlomilo – distancoval se od něj a na jeho místo instaloval Šloufovy děti – Mynáře s Nejedlým. Už tehdy nemocný Šlouf se stáhl ještě do většího soukromí a závěr života dožíval v rodinném kruhu.

Když bude někdo psát skutečně realistický politický životopis Miloše Zemana, nesmí zapomenout na jeho pravou ruku v podobě Miroslava Šloufa. Bez něj by Zeman nebyl Zemanem.

Další komentáře Bohumila Pečinky na webu Reflex.cz ZDE >>>

 

Kouká jako vyvoraná myš, nebo hledí jak žaba z kyšky? Mapy ukazují, jak se napříč ČR liší používání slov

Některá slova patří do nářečí nebo jsou pevně spojená s určitým regionem, třeba šufánek (naběračka) či zapackovat (klopýtnout). Co ale třeba slova jako koukat se, dívat se a hledět – máte pocit, že je jen tak volně zaměňujeme nebo volíme třeba podle formálnosti situace? Ve skutečnosti byla nebo jsou všechna tato slova regionálně vázaná.

Neznamená to sice, že by se v určité oblasti používalo výhradně jen jedno z nich, ale jsou oblasti, ve kterých je znatelná tendence volit některé z nich častěji.

U trojice slov koukat, dívat, hledět je současná situace podobná té původní nářeční. V Čechách i na Moravě se díváme, ale v Čechách se navíc často i koukáme. Na střední a východní Moravě a v části Slezska navíc i hledíme. Rozdíly se zachovávají i v ustálených spojeních kouká jako vyvoraná myš nebo hledí jak žaba z kyšky.

 

Kde lidé spíše hledí a kde spíše koukají

Kde lidé spíše hledí a kde spíše koukají • Foto https://syd.korpus.cz/

Link

Co děláme, když nás tlačí čas? V severní polovině Čech a také v části Moravy se pospíchá, kdežto v jihozápadní části Čech se častěji chvátá. Na východě Čech se spěchá, což dříve plynule přecházelo ve středomoravské spíchá, které ale dnes slyšíme už jen výjimečně.

V Českém jazykovém atlasu najdeme zaznamenané i další zeměpisné rozdíly u běžně užívaných slov, které však už v dnešní mluvě nejsou tak patrné. Zatímco v severovýchodní polovině Čech a na severní a severozápadní Moravě se říkalo, že je člověk bojácný, v jihozápadní polovině Čech a na jihozápadní a střední Moravě se používalo spíš označení bázlivý.

 

Je bojácný, nebo bázlivý?

Je bojácný, nebo bázlivý? • Foto Český jazykový atlas, Ústav pro jazyk český AV ČR 2012, http://cja.ujc.cas.cz

Link

Člověku bez pokrývky hlavy se říkalo v severovýchodní polovině Čech vlasatý, v jihozápadní prostovlasý. Když se někomu nechtělo pracovat, byl na většině území Čech prostě líný, ale na jižním okraji lenivý a na Moravě lenošný nebo dokonce shnilý (což se používá dodneška).

Porovnání dalších dvojic slov najdete v aplikaci SyD Českého národního korpusu

Další mapy, které ukazují, jak odlišnou mají lidé tendenci používat obecně známá slova naleznete na webu Reflex.cz. 

 

Komunální volby 2018 se blíží. Aktuální informace i zpravodajství o sestavování politických koalic naleznete zde>>>

-1