Mzdový paradox koronavirové krize: Platové nůžky mezi státem a trhem se rozevírají

KOMENTÁŘ MARTINA MAŇÁKA | Z dýmu koronavirové clony se vynořila paradoxní zpráva: platy státních zaměstnanců v Česku jsou čím dál vyšší než mzdy v soukromém sektoru. Rozevírají se platové nůžky mezi „bohatým“ státem a „chudým“ trhem… Přitom právě tržní sektor onen kvazibohatý stát daněmi financuje. Stát totiž ve své podstatě až tak bohatý není, jeho „bohatství“ kalí dluhy a deficitní hospodaření.

Data o platovém pokroku státních zaměstnanců jsou neúprosná. Ve státní správě se ve 2. čtvrtletí (tedy v době první vlny koronaviru) vyhoupla průměrná hrubá mzda na 40 572 korun, když proti předchozímu kvartálu vzrostla o 8 procent. Průměrná hrubá mzda v soukromém sektoru činila 36 593 korun a mezičtvrtletně narostla o 2,1 procenta. Ještě markantnější je rozdíl u mediánu, tedy hodnoty ležící (pomyslně, statisticky) uprostřed řady všech platů. Ve státním sektoru vyskočil na 37 547 korun, zatímco v segmentu soukromém dosáhl sotva 30 tisíc. Na první pohled je to do očí bijící rozpor v situaci, kdy vláda vrší negativní rekordy v oblasti rozpočtových deficitů a s nimi spojeného dluhu. 

Platy zaměstnanců placených ze státního rozpočtu se zkrátka čím dál více vzdalují mzdám v tržním sektoru. Na jednu stranu je to překvapivé. Vždyť skutečné bohatství, tedy reálné peníze, generuje pouze tržní sektor; stát čerpá z daní a z jejich výtěžku platí své zaměstnance. Na druhou stranu je ale platový náskok státních zaměstnanců logický. Státní sektor má jinou vzdělanostní a profesní strukturu než segment tržní, v němž pracuje i velké množství méně kvalifikovaných a podprůměrně placených lidí. Zjednodušeně řečeno: platy státních úředníků na pražském ministerstvu jsou v průměru někde úplně jinde než mzdy servírek, švadlen a stavebních dělníků v regionech.

Poraženi listopadem. Kde je levice, která je získá zpět pro svobodu a demokracii?

sinfin.digital