Mzdový paradox koronavirové krize: Platové nůžky mezi státem a trhem se rozevírají

 FOTO: Profimedia

Martin Maňák

09. 10. 2020 • 09:22
KOMENTÁŘ MARTINA MAŇÁKA | Z dýmu koronavirové clony se vynořila paradoxní zpráva: platy státních zaměstnanců v Česku jsou čím dál vyšší než mzdy v soukromém sektoru. Rozevírají se platové nůžky mezi „bohatým“ státem a „chudým“ trhem… Přitom právě tržní sektor onen kvazibohatý stát daněmi financuje. Stát totiž ve své podstatě až tak bohatý není, jeho „bohatství“ kalí dluhy a deficitní hospodaření.

Data o platovém pokroku státních zaměstnanců jsou neúprosná. Ve státní správě se ve 2. čtvrtletí (tedy v době první vlny koronaviru) vyhoupla průměrná hrubá mzda na 40 572 korun, když proti předchozímu kvartálu vzrostla o 8 procent. Průměrná hrubá mzda v soukromém sektoru činila 36 593 korun a mezičtvrtletně narostla o 2,1 procenta. Ještě markantnější je rozdíl u mediánu, tedy hodnoty ležící (pomyslně, statisticky) uprostřed řady všech platů. Ve státním sektoru vyskočil na 37 547 korun, zatímco v segmentu soukromém dosáhl sotva 30 tisíc. Na první pohled je to do očí bijící rozpor v situaci, kdy vláda vrší negativní rekordy v oblasti rozpočtových deficitů a s nimi spojeného dluhu. 

Platy zaměstnanců placených ze státního rozpočtu se zkrátka čím dál více vzdalují mzdám v tržním sektoru. Na jednu stranu je to překvapivé. Vždyť skutečné bohatství, tedy reálné peníze, generuje pouze tržní sektor; stát čerpá z daní a z jejich výtěžku platí své zaměstnance. Na druhou stranu je ale platový náskok státních zaměstnanců logický. Státní sektor má jinou vzdělanostní a profesní strukturu než segment tržní, v němž pracuje i velké množství méně kvalifikovaných a podprůměrně placených lidí. Zjednodušeně řečeno: platy státních úředníků na pražském ministerstvu jsou v průměru někde úplně jinde než mzdy servírek, švadlen a stavebních dělníků v regionech.

Vyšší platy státních úřadníků a dalších erárních zaměstnanců jsou do značné míry statistická „nutnost“. Jde o kvalifikované profese. Jiná věc je ale ono zmíněné vzdalování se státních platů tržní sféře. To je do jisté míry záležitost ekonomické zodpovědnosti a opatrnosti v soukromém sektoru. A naopak finanční bezstarostnosti státních „manažerů“, tedy politiků. Jejich bohorovnost v odměňování pramení z toho, že nenakládají s vlastními penězi, nýbrž s erárními prostředky - cizími, patřícími všem a zároveň nikomu. 

Vláda (na rozdíl od soukromé firmy) má téměř absolutní jistotu, že bude mít dostatečné finanční zdroje: když jí ubývají, tak buď zvýší daně, anebo si půjčí stovky miliard vydáním státních dluhopisů, které v budoucnu „někdo nějak“ uhradí. Konkrétní budoucí řešení dnes politické správce země netrápí, neboť žijí současností a nejbližšími volbami. Takto nezodpovědně soukromá sféra nemůže fungovat. Firmy by zkrachovaly, majitelé by poškodili svůj vlastní majetek.

Dynamické platové vzlínání ve státním sektoru je však, navzdory veškeré „logice“ či pseudologice, zarážející. Mějme na paměti, že rostou platy ve „firmě“ s názvem Česká republika, jejíž management (vláda) hospodaří přesně naopak, než by odpovídalo tak silnému platovému růstu. Tento politický management státu generuje nesplatitelné dluhy a kupí rozpočtové deficity. Vládní dluh stoupl ve druhém čtvrtletí na 2,2 bilionu korun, když podíl dluhu na HDP skočil z necelých 33 % na téměř 40 %. Schodek rozpočtu může letos dosáhnout až 500 miliard a v roce příštím míří na 400 miliard Kč. 

I když pro tento trend existuje „omluva“ v podobě koronaviru, nemění to nic na faktu, že tento rozpor, toto anomální „nehospodaření“ (vláda kupí drastické dluhy, ale přesto svým zaměstnancům rekordně zvyšuje platy) vytváří negativní příklad pro veřejnost – zpochybňuje platnost elementárních ekonomických zákonitostí. Rozumná firma při zhoršování ekonomické situace a poklesu hospodářských výsledků šetří, nikoliv mzdově expanduje. Nemá asi smysl připomínat, že Andrej Babiš ovládl před lety politické kolbiště v Česku s vizí (zodpovědného) řízení státu jako soukromé firmy…

Zvyšování platů státního sektoru dosahované i za cenu mamutího zadlužování státu je příkladem nestandardních pravidel politické praxe, tohoto systému „politické ekonomiky“, v níž držitelé moci bojují dnem i nocí o přízeň co největší voličské masy. Nepřekvapuje proto, že rostou nejen platy, ale i počet státních zaměstnanců, i když ve druhém čtvrtletí klesl na 695 tisíc osob z předchozích (jak jinak než rekordně vysokých) 711 tisíc. 

Kombinace nezastavitelného růstu platů státních zaměstnanců v kombinaci s růstem jejich počtu není do budoucna optimistická. Vzhledem ke stagnující či (i bez koronaviru) jen velmi mírně rostoucí ekonomice (přičemž, bobtnání státu a jeho moci působí proti růstu HDP) a vzhledem k politicky nezvratnému růstu mandatorních výdajů se lze obávat, že to není ani kombinace udržitelná. Pokud se vláda nepokusila výše popsaný trend zvrátit či znatelně pootočit ani v dnešní krizi, pak už to zřejmě neudělá nikdy. Důsledkem bude prohlubování stagnace a marné vyhlídky.

SDÍLET