Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Na Facebooku by děti mlátili za názor. Už by u nich měl zvonit Barnevernet. Glosa Ondřeje Féra

Na Facebooku by děti mlátili za názor. Už by u nich měl zvonit Barnevernet. Glosa Ondřeje Féra

„Být to můj kluk, dám mu facku přes celou hubu.“ „Kopal bych ho do prdele až domů.“ „Urazila bych jim držky.“ Takhle někteří lidé na sociálních sítích reagovali na čtvrteční veřejná protestní vystoupení studentů. Pokud bychom chtěli žít v zemi, která má zájem o normální vývoj svých mladých, už teď by na zvonky autorů podobných komentářů zvonila česká obdoba norského Barnevernetu a zjišťovala, jak to u nich doma vypadá. Děti do rodin, kde se za projevený názor a účast na veřejném životě fackuje, prostě nepatří.

Když se řekne Barnevernet, obvykle se ve vcelku jakékoliv sociální bublině zvedne vlna spontánního nesouhlasu. Svým způsobem se to dá pochopit. Norská organizace, která občas odebírá děti rodičům, nebude nikdy oblíbená. Nicméně Barnevernet v roce 1992 vznikl s cílem „zajistit, aby dětem a mladým lidem, kteří žijí v podmínkách, které by mohly poškodit jejich zdraví a vývoj, byla poskytnuta nezbytná pomoc a péče ve správný čas“ a měla „pomáhat, aby děti měly bezpečné dětství.“

Rychlý průlet sociálními sítěmi ale ukazuje, že v Česku v mnoha případech děti bezpečné dětství zaručené rozhodně nemají. Do důsledku to ukázaly reakce, které vyvolala čtvrteční veřejná akce studentů pod hashtagem #VyjdiVen. Určitá část lidí, klidně můžeme říct to pověstné ironické „slušných Čechů“, na studentská vystoupení reagovala zcela neadekvátním způsobem.

Citáty na začátku této glosy totiž nepochází ze smyšlených profilů. Pan Pavel Tajdus, který by „ty děcka zfackoval z jedné strany na druhou“ pracuje jako obráběč kovů v ostravském Mittalu. Podle facebookového profilu to je docela sympatický člověk. Má rád život, hodně se směje s kamarády. A pokud má děti, když řeknou názor, který mu nekonvenuje, fackuje je. Aspoň to píše na Facebooku. I tam to vadí – a jestli to tak je i ve skutečném životě, pak to je zlé.

Mára Vondrák řídí ve společnosti BusLine autobus, žije v Semilech. Podle fotek to vypadá, že se rád baví po hospodách, má rodinu, poslouchá Arakain, přátelí se hradním mluvčím Ovčáčkem. A pokud má děti, když řeknou názor, který mu nekonvenuje, mlátí je. Jen na sociálních sítích, nebo i ve skutečnosti?

Josef Malár fandí fotbalovému Znojmu a Tomiu Okamurovi, zajímá ho byznys. A pokud má děti, když řeknou názor, který mu nekonvenuje, řezal by je rákoskou. V přeneseném slova smyslu, nebo až do krve a do slz?

V normální společnosti prostě není přípustné, aby lidé vyhrožovali komukoliv, tím spíše dětem, fyzickým násilím za cokoliv. Jestliže necháme potomky vyrůstat v takto defektním prostředí, pak se nemáme co divit, že je pak podobná celá společnost.

Netvrdím, že je na místě zahájit plošné odebírání dětí každému, kdo píše hysterické komentáře na Facebook. Tito lidé by ale měli cítit, že nejsou nepostižitelní. Že se jejich výhrůžkami dětem (nebo komukoliv jinému) zabývá autorita. A to ihned, nekompromisně – a viditelně. Nejde o to, aby nějakému Tajdusovi, Vondrákovi nebo Malárovi zrušili facebookový účet. Jde o to, aby před jejich okály stálo policejní auto.

Třeba za pár generací dojdeme až tak daleko, že se ve společnosti stane normou tolerantní a vysvětlující přístup k odlišným názorům. Ten totiž začíná doma – tam, kde by nemělo platit, že za vyjádření názoru létají facky. A to dokonce ani ty, o kterých se jenom mluví, ale nakonec nepadnou.