Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Na lež není žádné právo. Komentář Roberta Břešťana

Na lež není žádné právo. Komentář Roberta Břešťana

Rozmáhá se nám tu takový nešvar. Politici i další lidé veřejně činní říkají taková zvláštní slovíčka – o tom, jak je lež běžná součást novinařiny a pokud si ji lid žádá, je to tak správně.

Až to vypadá, že je toto přesvědčení nakažlivé nebo že snad někdo rozdal nějaké notičky, podle nichž tito mluvčí postupují.

Dalo by se v těchto teoriích i pokračovat, něco absurdního si vymyslet, třeba že je za to všechny platí komunistická internacionála, Kreml, Lajos Bács nebo nedej bože Soros; a dotčeným by to z logiky věci nemělo vadit, protože i na lež má čtenář právo, nebo ne?

Hluboká pravda postpravdy

Začal s tím v rozhovoru pro Aktuálně.cz mediální expert a profesor žurnalistiky Jan Jirák, když prohlásil, že čtenář má právo na pravdu i na lež.

Jirák je muž, který dlouhá léta na Univerzitě Karlově vyučuje budoucí žurnalisty, takže je jeho výroky nutné brát vážně. Pokud totiž tohle učí, tak to za dveřmi slovutné fakulty poněkud zatouchá. Přinejmenším jde o totální odtržení od reality a rezignaci tváří v tvář rychlému vývoji světa internetu.

Jirák je přesvědčen, že fake news, jak on říká „tato podivná sdělení, která se šířila virtuálně“, žádný velký vliv nemají a jen posilují rozhodnutí již rozhodnutých voličů. Debaty o fake news jsou podle něj součástí „morální paniky“.

Nechce se věřit, že nikdy neslyšel o ruských trollích farmách, o státem řízené propagandě, cíleném šíření dezinformací, řetězových mailech atd. atp. Skandální kauza Facebooku – Cambridge Analytica a zneužití informací padesáti milionů profilů k de facto psychologické válce – mluví sama za sebe.

Místo toho Jirák vykládá toto: „Já se obávám, že slovo lež už je dneska zcela vyprázdněné. Ta hluboká pravda ukrytá ve slově postpravda, tedy to poznání o tom, že vůbec není důležité, co je takzvaně pravda, co je takzvaně lež, je důležité, co je přesvědčivé, získávající nebo manipulující úspěšné, to je prostě momentálně fakt. Neumím posoudit, jestli lidé, počítám se mezi ně, dokáží spolehlivě rozlišit, co je lež a co je pravda.“

Kdo jiný by to měl přitom umět posoudit než profesor žurnalistiky, když jde o samotnou podstatu novinářské profese?

Takové zvíře neexistuje

Jirák v tom ale není (ani zdaleka) sám. Žijeme ve světě, kde do obludných rozměrů narůstá přesvědčení, že „něco si myslet“ znamená automaticky „mít pravdu“ bez ohledu na fakta, argumenty, pravdivost, relevanci, ověřitelnost zdrojů… Dennodenně je to zjevné z diskusí (respektive ze sérií monologů) pod články či na sociálních sítích.

Připomíná to historku z první republiky, kdy sedlák z vesnice přijel do nové pražské ZOO a poprvé na vlastní oči spatřil slona. Chvíli se na divného tvora díval a pak pravil: „Ne, takové zvíře neexistuje.“

Takovým „sedlákem naruby“ je komunistický poslanec Leo Luzar. Podle něj je „slon všechno“, každý zdroj informací je pro něj relevantní. Včetně přiznaně propagandistických médií jako je kremelský Sputnik. Každý člověk má také právo šířit i lži, říká Luzar, toho času předseda podvýboru pro svobodu slova a média (!).

Ano, lhaní může být vnímáno jako součást neomezené svobody slova, lhát je do jisté míry lidské (i když ne nadarmo lidová moudrost praví, že lež má krátké nohy), s lhaním v politice mají komunisté desítky let zkušeností… Ale do mediální praxe slušných demokratických médií lež pochopitelně nepatří.

I médium má jistě právo na omyl (který obvykle přizná, omluví se a zveřejní opravu), jenže omyl a nepravda nerovná se záměrná lež (či fake news), jak se snaží opakovaně sugerovat třeba mluvčí prezidenta Jiří Ovčáček.

Pro pořádek: nepravda může plynout z omylu, nevědomosti, neznalosti pravdy, naopak lež je úmyslné tvrzení, kdy mluvčí dobře ví, že pravda je ve skutečnosti jinde.

Nikoli náhodou jsou součástí trestního zákoníku i paragrafy o pomluvě, křivém obvinění, podněcování k nenávisti, hanobení rasy či šíření poplašné zprávy.

Na lež není žádné právo

A do třetice tu máme tak řečeného mediálního experta Petra Žantovského. Za pozornost by jeho výroky a soudy o médiích nestály, kdyby se po mnoha marných pokusech nakonec nedočkal veřejně placené funkce a nestal se z politické vůle Miloše Zemana a hnutí ANO členem rady ČTK.

I Žantovský má za to, že „nemůžete něco zatratit jen proto, že se tam najde lež“.

Všichni tři citovaní pánové dokonale naplňují sny a cíle ruské hybridní války – rozklížit, zamlžit, zmást a rozhádat společnost, vzbudit v lidech dojem, že mezi lží a pravdou může být rovnítko. Že pravda může být všechno bez ohledu na fakta. Jenže lež nikdy pravdou nebude, na takovou nebezpečenou hru nelze přistupovat.

Přesně to na svém magazínu Louč zformuloval mediální analytik Milan Šmíd:

Svým způsobem jsou média našimi prodlouženými smysly a tyto smysly by nás měly pravdivě informovat. Jestliže funkce těchto smyslů z různých subjektivních, ale i objektivních důvodů občas selhávají, neznamená to, že nepravdu a lež budeme ignorovat, smiřovat se s ní, nebo tvrdit, že čtenář má na lež nějaké právo.

Komentář vyšel na serveru HlídacíPes.org, zveřejňujeme ho se souhlasem redakce.

 

Migrant do každé rodiny? Do Česka míří projekt „Uprchlíci, vítejte“

Do Česka přichází poněkud se zpožděním projekt „Uprchlíci, vítejte“. Ten zprostředkovává bydlení lidem na útěku v zemích, kde našli útočiště; pokud možno co nejblíž starousedlíkům, tedy rovnou u nich doma. S českou verzí projektu pomáhá Michal Sikyta, který byl před třemi lety u zrodu stejné platformy v Rakousku. „Nejsme sluníčkáři. My jenom nevítáme, ale nabízíme řešení,“ říká v rozhovoru pro HlídacíPes.org.

Ačkoli se migrační krize z roku 2015 Česku prakticky úplně vyhnula a počet lidí, kterým ČR ročně udělí azyl, se počítá jen na desítky, rozdělila migrace českou společnost.

„V Česku je migrace jistě kontroverzní. Ale nemyslím, že to, jak k ní přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti,“ říká Michal Sikyta. Podle něj jsou Češi schopní si uvědomovat, že nic není černobílé, ani otázka přijímání uprchlíků.

Link

Sám má zkušenosti z Rakouska, které v roce 2015 přijalo necelých 100 tisíc lidí. Tamní verze projektu je proto taky mnohem větší než kdy asi bude ta česká, kterou zaštiťuje Sdružení pro integraci a migraci.

„To, že teď přichází méně uprchlíků. neznamená, že se to nemůže rychle a dramaticky změnit. A pak tu budeme mít funkční platformu, která v takové situaci nabídne řešení,“ říká.

Spolubydlení uprchlíků s domácími podle jeho zkušenosti urychluje integraci, pomáhá uprchlíkům najít práci a naučit se rychleji jazyk. V Česku chce zatím „Uprchlíci, vítejte“ ubytovat řádově jednotky až desítky osob.

Link

Proč v Česku s projektem začínáte až tři roky po poslední migrační vlně? Není to pozdě?

Myslíme si, že to téma je aktuální pořád, i když už se tolik neobjevuje v médiích. Situace v Česku se zas tak moc nezměnila – pořád je tu hodně lidí s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, kteří mají problém najít adekvátní bydlení. Týká se to počtu lidí v řádu několika stovek.

Druhá věc je integrace uprchlíků – myšlenkou projektu je umožnit jim sdílet domácnost s místními lidmi. Podle nás je to klíč k úspěchu – je pro ně pak mnohem jednodušší naučit se češtinu, najít si zaměstnání, zorientovat se v novém prostředí a navázat sociální vazby.

Převzali jste název projektu z původní německé verze tak, jak byl – tedy „Uprchlíci, vítejte“. Nemůže vás to v očích řady Čechů diskvalifikovat už od začátku? Tenhle národ se rozdělil na „vítače“ a „odmítače“, jakoby nic jiného ani neexistovalo…

Samozřejmě je to určitý politický statement, ale na druhé straně to vyjadřuje, že ten projekt je konstruktivní odpovědí na celou tuhle problematiku. Tím, že se snažíme uprchlíkům zprostředkovat bydlení. Takže podle mě je to hlavně odpovědný přístup.

Když jsme u těch vítačů a odmítačů…. Jste sluníčkář?

Já vlastně nevím, co to je. Možná to má popisovat určitou naivitu – ale náš projekt rozhodně naivní není. My ty uprchlíky jenom nevítáme, my nabízíme řešení. Konstruktivní a odpovědný přístup. Ne, že řekneme „všechny vás vítáme“, ale taky to vítání nějak aplikujeme. Tím, že umožníme uprchlíkům bydlet s místními.

Link

Vy jste se podílel na rozjezdu stejné platformy v Rakousku v roce 2015. Jak to zafungovalo tam?

Na začátku nás bylo jen pár, ale pak se to začalo velmi dynamicky rozrůstat a před pár dny jsme ubytovali pětistého člověka, takže myslím, že to funguje velmi dobře.

Situace v současném Česku je ale jiná, nepřichází sem desítky tisíc lidí jako tehdy do Rakouska a Česko má kapacity, jak uprchlíky, kteří sem při současných počtech přijdou, ubytovat.

Nějaké ubytovací kapacity tu jsou, ale musíme se ptát, jakou mají úroveň a jestli není lepší, aby uprchlíci byli spíš v centru společnosti a sdíleli domácnosti s místními lidmi.

Není ale tenhle přístup jen střídání dvou extrémů? Na jedné straně může být přetížená státní infrastruktura pro uprchlíky, nedostatečná empatie státních institucí vůči nim. Na straně druhé ale vy nabízíte nastěhovat si uprchlíky domů. Nejde to ještě jinak?

Je potřeba si říct, co tomu předchází – nejde jen o to, že zprostředkujeme kontakt mezi majitelem bytu a uprchlíkem. Obě strany se registrují na našich stránkách a my se pak od nich snažíme získat podrobnější informace, jak tráví volný čas, jaké mají představy o sdílení jedné domácnosti a podobně. Tenhle „screening“ trvá několik týdnů.

Link

Jak obě strany kontaktujete – po telefonu, nebo s nimi děláte osobní pohovory.

Jako první krok vyplní poměrně obsáhlý registrační formulář, pak přichází komunikace po telefonu nebo mailem. A nakonec osobní setkání v bytě, kde se znovu probírá, jak by vypadalo to případné soužití, obě strany si vyzkouší, jestli jsou tam řekněme nějaké vzájemné sympatie a jestli by do toho vlastně chtěli jít. Teprve pak se rozhodnou.

Naše Podpora tím nekončí. Třeba v Rakousku existuje i psychosociální tým, takže pokud se objeví nějaké problémy, můžou se na nás obrátit. Klienti tedy mají k dispozici rozsáhlé poradenství.

Jaký je ideální profil uprchlíka pro tenhle program?

Jsou to lidé s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, můžou to být i lidé, kterým ještě běží azylové řízení. Ta nemožnost najít adekvátní bydlení, se v Česku týká i řady lidí, kteří tu žijí už řadu měsíců a třeba už i umí trochu česky. Pro ně je ten projekt určený, naopak lidé, kteří jsou v Česku úplně čerstvě, nejsou naše primární cílová skupina.

Cítíte už po takovém ubytovávání uprchlíků v Česku poptávku – z obou stran?

Kdybychom ji necítili, nikdy bychom s tím projektem nezačali. Máme už pár registrací, zatím v řádu jednotek zájemců.

Link

Kdo může ubytovat uprchlíka u sebe doma? Jsou tam nějaké minimální požadavky?

Může to být naprosto kdokoli – třeba studentské spolubydlení nebo rodina. Pro nás je důležité, aby to byl samostatný pokoj, aby ten pokoj byl nabídnutý minimálně na šest měsíců, ideálně na rok nebo déle, a to kvůli určité stabilitě pro uprchlíka.

Kromě té samotné klíčové myšlenky – integrace soužitím – máte v projektu ještě nějaké jiné nástroje, jak uprchlíka motivovat k tomu, aby se o integraci opravdu aktivně snažil?

V Rakousku, kde je projekt nesrovnatelně větší, a je vlastně součástí celé sítě projektů, jsou v rámci podpůrného týmu k dispozici třeba i sociální pracovníci, kteří dotyčnému můžou pomoct s hledáním práce, jsou tam zdravotníci, je tam školní projekt a tak dál. Celou tuhle infrastrukturu mají k dispozici jak uprchlíci, tak jejich hostitelé, u kterých bydlí.

Co se stalo s uprchlíky, kteří programem prošli v Rakousku? Jsou nějaká spolehlivá data k tomu, jak dopadla jejich integrace?

My s těmi lidmi zůstáváme v kontaktu, děláme společné aktivity. Jeden příklad z mojí zkušenosti – mladík, kterému jsme zprostředkovali ubytování, začal studovat ve Vídni ekonomii a založil organizaci, která pomáhá lidem v Somálsku, odkud on sám pochází, s podporou vzdělávání a škol. V Česku se hodně zdůrazňuje, že je potřeba pomáhat v zemích, odkud lidé utíkají, spíše než pomáhat jim tady v Evropě. Tohle je dobrý příklad toho, jak člověk, který sám utekl, té zemi zpětně pomáhá, aby neutíkali ostatní.

Link

Jak často jste museli řešit ve spolubydlení Rakušanů s uprchlíky nějaké konflikty?

Velice málo, to mě dost překvapilo. Sám bydlím ve studentském bytě a ta míra konfliktů tam je poměrně vysoká – a s tím i fluktuace. Znám spoustu lidí, co takové bydlení mění po roce i dříve. Bavíme se tady o zhruba pěti stech zprostředkovaných spolubydlení a ta míra konfliktů byla velmi nízká.

Vídeň je specifické město, zvyklé na migraci, sociálně nebývale soudržné, s vysokou kvalitou života. Sousedským projektům se tam daří, včetně těch na integraci cizinců. Jsou tyhle podmínky vůbec přenositelné do Česka?

Proč by ne? Projekt „Uprchlíci, vítejte“ v současnosti běží ve 13 evropských zemích, nově také ve Francii, a dále v Austrálii a Kanadě. Samozřejmě, že realita z hlediska zákonů a dalších věcí je v těch jednotlivých státech odlišná. Ale ta základní myšlenka zůstává stejná.

V Česku je to jistě kontroverzní téma. Ale nemyslím, že to, jak k němu přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti.

Takže Češi jsou ve skutečnosti k uprchlíkům méně nepřátelští, než se obecně předpokládá?

Ano, do určité míry. Minimálně ve schopnosti uvědomit si, že to téma není černobílé. Ani my neříkáme, že v integraci nejsou problémy. Ale snažíme se to řešit konstruktivně. Zprostředkovávat kontakty a pak ty nové vazby podporovat.

Článek původně vyšel na webu HlídacíPes.org. INFO.CZ ho publikuje se souhlasem redakce.

-1

', perex: '

Prezident Miloš Zeman se na Žofínském fóru zase rozpovídal. Nikoho sice tentokrát neposlal do tepláků jako vloni Zdeňka Bakalu, ani v Česku nehledal novičok, díky jeho moudrosti ale zase máme spoustu nových „idiotů“. Kromě komentátorů nově do hrdého klubu mentálů přibyli i sportovní komentátoři, ti kvůli komentování olympijské jízdy Ester Ledecké. Je škoda, že Zeman mezi idioty skromně nezahrnul i sebe, ve skutečnosti by jim totiž měl dělat předsedu.

', image: 'https://img.cncenter.cz/img/12/normal1050/4986174-img-milos-zeman-zofinske-forum-prezident-v0.jpg?v=0', views: 4570, title: 'Zoufalec týdne: Miloš Zeman. Komentář Petra Holce', imgCount: 7, type: 'wide gallery', url: 'https://www.info.cz/nazory/zoufalec-tydne-milos-zeman-komentar-petra-holce-30871.html' }, { id: 30343, date: '2018-05-19 06:00:00', body: '

-1

Link

Link

Link

Online reportáž se svatby můžete sledovat zde>>>

', perex: '

V sobotu čeká Velkou Británii další královská svatba. Ženit se bude druhorozený syn princezny Diany a prince Charlese Harry. Jeho vyvolenou je americká herečka Meghan Markleová a všichni napjatě očekávají, jak budou oslavy vypadat. Inspiruje se dvojice tradicí, nebo bude jejich sňatek naopak netradiční? Jisté ovšem je, že událost přítáhne velkou pozornost stejně jako se to povedlo u předchozích svateb členů britské královské rodiny.

', image: 'https://img.cncenter.cz/img/12/normal1050/4976045-img-svatba-velka-britanie-kralovna-kralovska-rodina-v0.jpg?v=0', views: 4393, title: 'GALERIE: Století královských svateb. Podívejte se na svatební dort Alžběty II. a zákulisí sňatku princezny Diany', imgCount: 32, type: 'normal', url: 'https://www.info.cz/magazin/galerie-stoleti-kralovskych-svateb-podivejte-se-na-svatebni-dort-alzbety-ii-a-zakulisi-snatku-princezny-diany-30343.html' }, ]; // Spust controller $('.main-article.next-article').nextArticleController({ articles: articles, mainArticleId: mainArticleId, nextArticleRenderer: { element: '.main-article.next-article', options: { renderCallbacks: [function(selectedArticle) { if (selectedArticle.type.indexOf('normal') < 0) $('.four-col.left.second').css({marginTop: 776}); }] } }, nextArticleLoader: { element: loaderSelector, options: { duration: 10 } }, scrollTarget: { element: loaderSelector, options: { tolerance: 200 } } }); }); })(jQuery);