Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Na obhajobu sportu: ze všeho nejvíc je to radost. Komentář Vratislava Dostála

Na obhajobu sportu: ze všeho nejvíc je to radost. Komentář Vratislava Dostála

Debata o povaze současného sportu, kterou iniciovala kniha už nejspíš bývalé biatlonistky Gabriely Koukalové, začíná nabývat zcela bizarních rozměrů. Jedním z vrcholů je nepochybně text místopředsedy Českého olympijského výboru a bývalého vrcholového volejbalisty Zdeňka Haníka, podle kterého ženy v principu nechtějí vyhrávat. Prý chtějí remízu, ne vítězství. Jinde jsme se zase mohli dočíst, jak olympioničky navštěvují jistého psychologa, shodou okolností také bývalého olympionika, a prý je jedna psychicky labilnější než druhá. No, chce se dodat, pokud by je bolely záda, asi půjdou jinam.

Ze všeho nejdřív bychom se neměli bez podložených dat dopouštět paušalizací a zobecňování. Shodou okolností jsem ale před nedávnem mluvil s jedním trenérem a tázal se ho, jak se sport, v jeho případě fotbal, změnil za posledních dvacet let. Řekl mi toto: „Možná, že víc než fotbal samotnej, se změnili hráči: současné generace kluků jsou o dost citlivější než jejich předchůdci. Platí to – mám dojem – obecně. Dneska potřebuje o hodně víc lidí, než před dvaceti lety, pomoct s psychikou. Dřív byli hráči odolnější, dalo se na ně víc „naložit“. Byli ostřejší a pevnější. Dneska musí trenér každého hráče podstatně víc poznat, musí s ním víc individuálně pracovat. Celkově je možná největší rozdíl v komunikaci. Před dvaceti lety nebyl internet a sociální sítě. Nevím, zda je to jenom tím, ale ti kluci dneska jsou třeba hodně citliví na kritiku. To dřív nebývalo.“

Přitom mluvit v Česku o sportu – stejně jako o politice – není zrovna jednoduché. Natož sport nebo politiku dělat. Potvrdí vám to téměř každý, kdo se pokusil v jedné nebo druhé činnosti prosadit. Málo platné, jsme národem politologů a trenérů přinejmenším fotbalové a hokejové reprezentace. Všichni vědí, jak by to dělali, teda pokud by to dělali. A v tom spočívá také základní svízel. Myslím, že vím, o čem mluvím. První půlku života jsem nežil ničím jiným než sportem a dodneška si pamatuju nejen vnitřní konflikty třeba po neproměněné penaltě. Můžete se totiž spolehnout, že skoro každý z diváků na tribuně ví o dost lépe, jak se měla kopnout a mnozí vám to neváhají dát poměrně hlasitě najevo.

Přesto je třeba zdůraznit jednu naprosto zásadní věc, která v debatě o současné podobě nejen vrcholového sportu zaniká: ze všeho nejvíc je to radost. Je v něm kus virtuozity, je to dílem estetika. Nic na tom nemění fakt, že někteří sportovci neunesou mimořádný tlak, selhávají ve vypjatých situacích, čelí obrovskému tréninkovému drilu, a mnohdy si de facto devastují zdraví. A je s podivem, že namísto toho, aby si odpustili rozumy na adresu žen, právě tento moment nevypíchnou bývalí olympionici a reprezentanti. Tím ale pochopitelně nemá být řečeno, že se tady bavíme o bezproblémovém odvětví. Pokud se totiž ani jeden vítěz posledních třiceti ročníků Tour de France neobešel bez dopingu, je jasné, že tu není něco v pořádku. A nejde jen o nepovolené podpůrné látky, ale také o byznys a s ním spojenou korupci, které za sportem stojí.

Avšak není to přece jenom tak, že je komercionalizace logickým důsledkem kapitalistické logiky vnucené sportovním svazům zvenčí? A není tomu tak i ve většině jiných oblastí lidské činnosti? Copak jinde nečelíme tlakům na výkon, obcházení férových pravidel, konkurenčnímu prostředí a v posledku depresím nebo myšlenkám na sebevraždu? Proč by měl být zrovna sport dneska jiný? Proč o tom nikdo nemluví, proč se systémové příčiny zaměňují za selhání jednotlivců? A přitom se ještě ke všemu zapomene říct, že aktivní pohyb a sport potřebujeme, neboť nás na rozdíl od jiných disciplín dokáže činit šťastnými. Navíc si díky němu osvojujeme návyky, které můžeme uplatnit jinde: systematičnost, respekt k soupeři, odpovědnost nejen za sebe, ale především celek, trpělivost, férové jednání. Aktivní sport člověka vede k efektivitě, rozvíjí kreativitu, taktiku, strategii, schopnost nejen něco vymyslet, ale také to v reálném čase realizovat.

Při sportu si člověk osvojí nejen schopnost plánovat a podle plánu jednat, ale také třeba improvizovat. Učí nás jednat a zlepšovat se pod tlakem, nezmatkovat v nečekaných situacích, zdravě riskovat, a přitom všem nebýt hlavně lajdák. Pochopitelně při něm musíte naslouchat svému tělu, pečovat o něj, nepodceňovat nejen trénink, ale také odpočinek, rehabilitaci, nebo stravu. Toto všecko ale jenom obtížně vysvětlíte někomu, kdo sám nikdy téměř nesportoval. Ten pocit, kdy se v určité situaci, třeba při fotbale, musíte během setiny sekundy rozhodnout pro optimální řešení situace a pak ho ještě pokud možno ideálně realizovat, tak ten je nepřenositelný. Nemá nic společného s často primitivním fanouškovstvím.

Přitom problémů je tady zcela jistě celá řada, a netýkají se výhradně vrcholového sportu: jakým způsobem vedeme děti a mládež k pohybu? Za mých mladých let se třeba ve fotbale pěstovaly minimálně na úrovni krajských měst sportovní třídy a školy, které byly propojené s kluby a koordinovaly nejen vyhledávání talentů, ale také pečovaly o jejich další nejen sportovní růst. Existuje to ještě? A jak jsou na tom kluby o řád nebo dva níže? Mají peníze na svůj provoz, kdo a za jakých obětí je udržuje v chodu? V jakém stavu jsou sportovní hřiště a oddíly na vesnicích a malých městech? Kdo se tady stará o ty nejmenší? Kdo v nich pěstuje duch fair play, kdo o ně pečuje a motivuje je k tomu, aby na tom nebyli jako jejich stále početnější vrstevníci, kteří čelí leda tak rostoucí obezitě a rozličným závislostem?

Úpadek českého sportu má zkrátka systémové příčiny. A především po nich se musíme pídit. Za fasádou vyfešákovaných reprezentantů a olympioniků bychom měli primárně vidět masu těch ostatních. A pokud jde o nejlepší, měli bychom mít na paměti, a v tom je sport skutečně podobný politice, že je třeba odlišit roli diváka od role aktéra, který řeší situace v reálném čase způsobem, o kterém se většině z nás, tedy pasivních diváků, ani nesní. „Neumím si představit,“ říkám asi jako desetiletý svému tátovi, „jak musel být Panenka v tom finále v Bělehradě nervózní a už vůbec nechápu, kde se v něm vzala ta odvaha to kopnout dloubákem doprostřed.“ Vidím to jako dneska, táta řekne: „Panenka nebyl nervózní víc, než jsi ty, když jdeš na penaltu. Odpovídalo to jeho schopnostem a umu, stejně jako u tebe v krajském přeboru.“

Tím nechci problémy nikoho snižovat, natož je srovnávat. Naopak, chci prostě upozornit, že nám chybí pokora a mnohdy se z nás stávají zapšklí diváci bez špetky radosti, kteří se navíc neumí vcítit do situací a dilemat, kterým nečelili pouze Panenka nebo Koukalová. Přitom se souboje a dramatické mače nekonají jenom jednou za čas v těch nejmodernějších sportovních arénách, ale každý den všude možně na světě, v každém městečku, v každé vesnici. Zná to skoro každý rodič. Děcka simulují zápasy a situace, které touží vyřešit jako Messi, Federer nebo Koukalová. Na plácku za domem si sami sebe představují ve finále Ligy mistrů nebo Wimbledonu a chodí domů s pláčem, že tentokrát svůj životní zápas – ano, pro sportovce je každý aktuální zápas vždycky tím životním – prohráli.

A pak se hned chystají na ten příští a koumají, z čeho se ponaučit, co zlepšit, kde se zachovat jinak, jak být efektivnější, přesnější, lepší. Mají v sobě radost, vášeň a zaujetí, které – pokud o ně někdo neprojeví zájem, účastenství a schopnost je rozvíjet – může snadno záhy vyhasnout, případně se přetavit ve frustraci. A především o tom, jak tomuto scénáři předejít bez ohledu na to, zda jde o kluky nebo holky, bychom měli vést důkladnou rozpravu.

 

Vláda stopla utajovaný program, na kterém závisí životy českých vojáků v Afghánistánu

Ministr vnitra Milan Chovanec loni zastavil utajovaný program přesídlování místních tlumočníků, kteří pomáhají českým vojákům na misi v Afghánistánu. Podle zdrojů serveru INFO.cz toto rozhodnutí způsobilo nedostatek klíčových spolupracovníků české jednotky na neklidném bojišti. Vláda tak ohrozila nejen životy afghánských překladatelů a jejich rodin, ale zřejmě i bezpečnost českých vojáků, kteří se bez tlumočníků obejdou jen stěží. Konec programu podle všeho způsobil incident v pražské nemocnici na Bulovce, po kterém byl syn již přemístěného afghánského spolupracovníka obviněn ze znásilnění.

Čeští vojáci jsou zoufalí, tvrdí zdroje serveru INFO.cz. Nedaří se jim do svých služeb získat afghánské tlumočníky, které jsou pro fungování jednotky nepostradatelní. Ti se k Čechům nehrnou, Praha jim totiž počínaje loňskem odmítá po skončení nebezpečné služby pomoci na cestě do Evropy. Zahraniční armády působící v kulturně cizím prostředí místním spolupracovníkům i jejich rodinám běžně nabízejí přesídlení, a to z velmi dobrých důvodů. Tlumočníci i jejich blízcí jsou logickým cílem radikálů, kteří na jejich hlavy nezřídka vypisují i finanční odměny – jsou si totiž dobře vědomi jejich důležitosti.

Link

Kupříkladu Američané odvážejí lokální tlumočníky po skončení mise prý nejen z Afghánistánu, ale třeba i z Iráku. Autor tohoto textu pobýval v roce 2009 u české jednotky na základně v Lógaru, kde se s místními překladateli setkal. Na jejich výslovné přání je nefotografoval a dříve pořízené snímky z aparátu vymazal. Kvůli jejich utajení. Radikální povstalci z hnutí Tálibán totiž za jejich smrt nabídli slušný obnos.

Na tuto situaci ve své interpelaci ze dne 11. září upozornila poslankyně ODS a předsedkyně výboru pro obranu Jana Černochová. Místopředseda vlády a ministr vnitra Jan Hamáček na její dotaz ohledně programu pro afghánské spolupracovníky odpověděl 8. října. „V současnosti žádný program pomáhající afghánským tlumočníkům a spolupracovníkům Armády ČR s přesídlením do České republiky neprobíhá,“ konstatuje předseda české sociální demokracie. „Pokud jde o aktivity realizované v nedávné minulosti, ty jsou předmětem utajení ve stupni vyhrazené,“ dodal Jan Hamáček.

5033675:article:true:true:true

Může za konec programu konflikt z pražské Bulovky? 

A proč byl program – v armádách jiných zemí zcela obvyklý – v Česku zastaven? Zdroje oslovené serverem INFO.cz se shodují v tom, že tehdejší sociálnědemokratický ministr vnitra Milan Chovanec tímto způsobem reagoval na kauzu údajného znásilnění v nemocnici na pražské Bulovce. Tam se syn již do Česka přesídleného afghánského tlumočníka dostal do nejasného konfliktu se zdravotní sestrou, která mladíka obvinila ze znásilnění. Soud nakonec rozhodl, že se dvacetiletý Afghánec Sabawoon Davizi trestného činu nedopustil.

Případu se ale chytla média, která v době uprchlické krize zveřejňovala nejen údajné podrobnosti nepotvrzeného útoku, ale i jména přesídlených Afghánců. Detaily utajovaného programu se dostaly na veřejnost a ministerstvo vnitra se tehdy zřejmě z politických důvodů rozhodlo v přesídlování tlumočníků nepokračovat, aby prý nebylo konkurenčními politiky obviněno z podpory migrace.

Čeští vojáci se v Afghánistánu dostávají do střetů s islamistickými povstalci stále častěji. Letos v srpnu zahynuli při sebevražedném útoku tři vojáci, tuto středu bylo na hlídce zraněno pět českých vojáků, jeden z nich těžce. Zvýšená aktivita Tálibánu zřejmě souvisí se snahou získat před možnými mírovými jednáními se Spojenými státy pod kontrolu co nejvíce území.

Link

37232