Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Na obhajobu sportu: ze všeho nejvíc je to radost. Komentář Vratislava Dostála

Na obhajobu sportu: ze všeho nejvíc je to radost. Komentář Vratislava Dostála

Debata o povaze současného sportu, kterou iniciovala kniha už nejspíš bývalé biatlonistky Gabriely Koukalové, začíná nabývat zcela bizarních rozměrů. Jedním z vrcholů je nepochybně text místopředsedy Českého olympijského výboru a bývalého vrcholového volejbalisty Zdeňka Haníka, podle kterého ženy v principu nechtějí vyhrávat. Prý chtějí remízu, ne vítězství. Jinde jsme se zase mohli dočíst, jak olympioničky navštěvují jistého psychologa, shodou okolností také bývalého olympionika, a prý je jedna psychicky labilnější než druhá. No, chce se dodat, pokud by je bolely záda, asi půjdou jinam.

Ze všeho nejdřív bychom se neměli bez podložených dat dopouštět paušalizací a zobecňování. Shodou okolností jsem ale před nedávnem mluvil s jedním trenérem a tázal se ho, jak se sport, v jeho případě fotbal, změnil za posledních dvacet let. Řekl mi toto: „Možná, že víc než fotbal samotnej, se změnili hráči: současné generace kluků jsou o dost citlivější než jejich předchůdci. Platí to – mám dojem – obecně. Dneska potřebuje o hodně víc lidí, než před dvaceti lety, pomoct s psychikou. Dřív byli hráči odolnější, dalo se na ně víc „naložit“. Byli ostřejší a pevnější. Dneska musí trenér každého hráče podstatně víc poznat, musí s ním víc individuálně pracovat. Celkově je možná největší rozdíl v komunikaci. Před dvaceti lety nebyl internet a sociální sítě. Nevím, zda je to jenom tím, ale ti kluci dneska jsou třeba hodně citliví na kritiku. To dřív nebývalo.“

Přitom mluvit v Česku o sportu – stejně jako o politice – není zrovna jednoduché. Natož sport nebo politiku dělat. Potvrdí vám to téměř každý, kdo se pokusil v jedné nebo druhé činnosti prosadit. Málo platné, jsme národem politologů a trenérů přinejmenším fotbalové a hokejové reprezentace. Všichni vědí, jak by to dělali, teda pokud by to dělali. A v tom spočívá také základní svízel. Myslím, že vím, o čem mluvím. První půlku života jsem nežil ničím jiným než sportem a dodneška si pamatuju nejen vnitřní konflikty třeba po neproměněné penaltě. Můžete se totiž spolehnout, že skoro každý z diváků na tribuně ví o dost lépe, jak se měla kopnout a mnozí vám to neváhají dát poměrně hlasitě najevo.

Přesto je třeba zdůraznit jednu naprosto zásadní věc, která v debatě o současné podobě nejen vrcholového sportu zaniká: ze všeho nejvíc je to radost. Je v něm kus virtuozity, je to dílem estetika. Nic na tom nemění fakt, že někteří sportovci neunesou mimořádný tlak, selhávají ve vypjatých situacích, čelí obrovskému tréninkovému drilu, a mnohdy si de facto devastují zdraví. A je s podivem, že namísto toho, aby si odpustili rozumy na adresu žen, právě tento moment nevypíchnou bývalí olympionici a reprezentanti. Tím ale pochopitelně nemá být řečeno, že se tady bavíme o bezproblémovém odvětví. Pokud se totiž ani jeden vítěz posledních třiceti ročníků Tour de France neobešel bez dopingu, je jasné, že tu není něco v pořádku. A nejde jen o nepovolené podpůrné látky, ale také o byznys a s ním spojenou korupci, které za sportem stojí.

Avšak není to přece jenom tak, že je komercionalizace logickým důsledkem kapitalistické logiky vnucené sportovním svazům zvenčí? A není tomu tak i ve většině jiných oblastí lidské činnosti? Copak jinde nečelíme tlakům na výkon, obcházení férových pravidel, konkurenčnímu prostředí a v posledku depresím nebo myšlenkám na sebevraždu? Proč by měl být zrovna sport dneska jiný? Proč o tom nikdo nemluví, proč se systémové příčiny zaměňují za selhání jednotlivců? A přitom se ještě ke všemu zapomene říct, že aktivní pohyb a sport potřebujeme, neboť nás na rozdíl od jiných disciplín dokáže činit šťastnými. Navíc si díky němu osvojujeme návyky, které můžeme uplatnit jinde: systematičnost, respekt k soupeři, odpovědnost nejen za sebe, ale především celek, trpělivost, férové jednání. Aktivní sport člověka vede k efektivitě, rozvíjí kreativitu, taktiku, strategii, schopnost nejen něco vymyslet, ale také to v reálném čase realizovat.

Při sportu si člověk osvojí nejen schopnost plánovat a podle plánu jednat, ale také třeba improvizovat. Učí nás jednat a zlepšovat se pod tlakem, nezmatkovat v nečekaných situacích, zdravě riskovat, a přitom všem nebýt hlavně lajdák. Pochopitelně při něm musíte naslouchat svému tělu, pečovat o něj, nepodceňovat nejen trénink, ale také odpočinek, rehabilitaci, nebo stravu. Toto všecko ale jenom obtížně vysvětlíte někomu, kdo sám nikdy téměř nesportoval. Ten pocit, kdy se v určité situaci, třeba při fotbale, musíte během setiny sekundy rozhodnout pro optimální řešení situace a pak ho ještě pokud možno ideálně realizovat, tak ten je nepřenositelný. Nemá nic společného s často primitivním fanouškovstvím.

Přitom problémů je tady zcela jistě celá řada, a netýkají se výhradně vrcholového sportu: jakým způsobem vedeme děti a mládež k pohybu? Za mých mladých let se třeba ve fotbale pěstovaly minimálně na úrovni krajských měst sportovní třídy a školy, které byly propojené s kluby a koordinovaly nejen vyhledávání talentů, ale také pečovaly o jejich další nejen sportovní růst. Existuje to ještě? A jak jsou na tom kluby o řád nebo dva níže? Mají peníze na svůj provoz, kdo a za jakých obětí je udržuje v chodu? V jakém stavu jsou sportovní hřiště a oddíly na vesnicích a malých městech? Kdo se tady stará o ty nejmenší? Kdo v nich pěstuje duch fair play, kdo o ně pečuje a motivuje je k tomu, aby na tom nebyli jako jejich stále početnější vrstevníci, kteří čelí leda tak rostoucí obezitě a rozličným závislostem?

Úpadek českého sportu má zkrátka systémové příčiny. A především po nich se musíme pídit. Za fasádou vyfešákovaných reprezentantů a olympioniků bychom měli primárně vidět masu těch ostatních. A pokud jde o nejlepší, měli bychom mít na paměti, a v tom je sport skutečně podobný politice, že je třeba odlišit roli diváka od role aktéra, který řeší situace v reálném čase způsobem, o kterém se většině z nás, tedy pasivních diváků, ani nesní. „Neumím si představit,“ říkám asi jako desetiletý svému tátovi, „jak musel být Panenka v tom finále v Bělehradě nervózní a už vůbec nechápu, kde se v něm vzala ta odvaha to kopnout dloubákem doprostřed.“ Vidím to jako dneska, táta řekne: „Panenka nebyl nervózní víc, než jsi ty, když jdeš na penaltu. Odpovídalo to jeho schopnostem a umu, stejně jako u tebe v krajském přeboru.“

Tím nechci problémy nikoho snižovat, natož je srovnávat. Naopak, chci prostě upozornit, že nám chybí pokora a mnohdy se z nás stávají zapšklí diváci bez špetky radosti, kteří se navíc neumí vcítit do situací a dilemat, kterým nečelili pouze Panenka nebo Koukalová. Přitom se souboje a dramatické mače nekonají jenom jednou za čas v těch nejmodernějších sportovních arénách, ale každý den všude možně na světě, v každém městečku, v každé vesnici. Zná to skoro každý rodič. Děcka simulují zápasy a situace, které touží vyřešit jako Messi, Federer nebo Koukalová. Na plácku za domem si sami sebe představují ve finále Ligy mistrů nebo Wimbledonu a chodí domů s pláčem, že tentokrát svůj životní zápas – ano, pro sportovce je každý aktuální zápas vždycky tím životním – prohráli.

A pak se hned chystají na ten příští a koumají, z čeho se ponaučit, co zlepšit, kde se zachovat jinak, jak být efektivnější, přesnější, lepší. Mají v sobě radost, vášeň a zaujetí, které – pokud o ně někdo neprojeví zájem, účastenství a schopnost je rozvíjet – může snadno záhy vyhasnout, případně se přetavit ve frustraci. A především o tom, jak tomuto scénáři předejít bez ohledu na to, zda jde o kluky nebo holky, bychom měli vést důkladnou rozpravu.

  
 
Přejít na homepageVíce z kategorieZpět na začátek