Na obhajobu sportu: ze všeho nejvíc je to radost. Komentář Vratislava Dostála

Debata o povaze současného sportu, kterou iniciovala kniha už nejspíš bývalé biatlonistky Gabriely Koukalové, začíná nabývat zcela bizarních rozměrů. Jedním z vrcholů je nepochybně text místopředsedy Českého olympijského výboru a bývalého vrcholového volejbalisty Zdeňka Haníka, podle kterého ženy v principu nechtějí vyhrávat. Prý chtějí remízu, ne vítězství. Jinde jsme se zase mohli dočíst, jak olympioničky navštěvují jistého psychologa, shodou okolností také bývalého olympionika, a prý je jedna psychicky labilnější než druhá. No, chce se dodat, pokud by je bolely záda, asi půjdou jinam.

Ze všeho nejdřív bychom se neměli bez podložených dat dopouštět paušalizací a zobecňování. Shodou okolností jsem ale před nedávnem mluvil s jedním trenérem a tázal se ho, jak se sport, v jeho případě fotbal, změnil za posledních dvacet let. Řekl mi toto: „Možná, že víc než fotbal samotnej, se změnili hráči: současné generace kluků jsou o dost citlivější než jejich předchůdci. Platí to – mám dojem – obecně. Dneska potřebuje o hodně víc lidí, než před dvaceti lety, pomoct s psychikou. Dřív byli hráči odolnější, dalo se na ně víc „naložit“. Byli ostřejší a pevnější. Dneska musí trenér každého hráče podstatně víc poznat, musí s ním víc individuálně pracovat. Celkově je možná největší rozdíl v komunikaci. Před dvaceti lety nebyl internet a sociální sítě. Nevím, zda je to jenom tím, ale ti kluci dneska jsou třeba hodně citliví na kritiku. To dřív nebývalo.“

Po čem Haníkovy ženy touží? V 21. století jsou naštěstí jiné, než jaké by je muži století minulých rádi měli

sinfin.digital