Když dnes pojedete skrz Mladou Boleslav na sever, všimnete si podél silnice nápadně velkého množství odstavených nových aut. Nestojí tam kvůli tomu, že by o ně nebyl zájem, ale kvůli nedostatku čipů a dalších materiálů, který způsobilo narušení dodavatelských řetězců na celém světě. Na vině je především covid. V globalizovaném světě stačí jeden zavřený přístav v Číně, aby se zbytek světa ocitl v problémech. Situace v okolí mladoboleslavské škodovky se opakuje napříč Evropou. Přesto je tu jeden zásadní rozdíl.
Posledních 30 let české ekonomiky bylo v podstatě nepřetržitým úspěchem. Úspěchem orientace na vývoz, úspěchem nepříliš přeregulované, otevřené ekonomiky plus vyspělého průmyslu. Ve společnosti nemusely být všechny tyto úspěchy zcela jednoznačné, ale průmyslu můžete jen máloco vytknout. Z ekonomického hlediska Česko bylo (a stále je) další spolkovou zemí Německa. Za to vděčíme především naší poloze, ale zdaleka nejenom jí. Měli jsme obrovské štěstí, protože postupující globalizace krásně ladila s německou exportní orientací.
Když budeme hodně zjednodušovat, politici neměli co zkazit. Kormidlo české ekonomiky drželi a stále drží pouze virtuálně. Představa, že se o směřování země rozhoduje v Praze, je zcestná. A pokud budeme ještě více zjednodušovat, 99 procent témat v současné předvolební kampani je zcela irelevantních – o osudu země nijak nerozhodují.
Pokud se vrátíme na pole u Mladé Boleslavi, vidíme, že procesy, na nichž stojí úspěch posledních 30 let, jsou mimo naši kontrolu. Tak tomu samozřejmě bylo celou dobu, ale dosud nebyl důvod se něčím podobným znepokojovat. Lehký neklid se začíná projevovat až nyní, když zaznívají slova jako deglobalizace či lokalizace. Slova, která zaznívají v souvislosti s vývojem v Číně a v dalších asijských zemích, kde je na vzestupu nacionalismus. A neděje se tak z důvodu nějakého národnostního napětí, ale pod dojmem vlastního úspěchu. Dobře je to vidět na zavření některých čínských přístavů.
Proč si Číňané nedělají starosti o zbytek světa, když zavírají některé z nich kvůli jedinému případu covidu? Protože prostě zbytek světa nepotřebují. Vystačí si sami. Surovinovou základnu mají obrovskou a výrobní také.
Problém je, že minimálně v Evropě nic srovnatelného nemáme. Není to zase tak dlouho, co jsme zjistili, že neumíme v dostatečném množství vyrobit „přiblblou“ šňůrku k roušce. Teď už to umíme, krize nás to naučila. Tento moment je přitom extrémně důležitý, protože dává do budoucna určitou naději.
