KOMENTÁŘ MARTINA MAŇÁKA | Parník tuzemských veřejných financí se při své plavbě na rozbouřeném moři deficitů a dluhů čím dál povážlivěji naklání. Jako anděl spásy je v této souvislosti stále hlasitěji vzýváno zvýšení daně z příjmu zaměstnanců. Ačkoli se zdá, že tento záměr zatím nefiguruje v kolonce možných shod na opatřeních v rámci vládního konsolidačního balíčku na příští rok, je mnohými stále naléhavěji vydáván za cosi samozřejmého, nevyhnutelného – za nástroj, který by měl být ústředním pilířem boje s hroutícími se veřejnými rozpočty.
Na veřejnost prosakují různá opatření, která mají být součástí konsolidačního balíčku na ušetření, respektive vyzískání dodatečných 70 miliard korun. Ať už jde například o zrušení školkovného, zrušení slevy na nepracující manželku či manžela, smazání kosmetických daňových slev pro odboráře či studenty, nemluvě o redukci národních dotací.
Samostatnou kapitolu tvoří idea zvýšení spotřebních daní a změny ve schématu DPH, spočívající v nahrazení dnešních tří sazeb daně dvěma sazbami – pochopitelně s efektem většího výnosu peněz pro stát. Podle všeho v mlhavě se rýsujícím balíku opatření není zvýšení příjmové daně zaměstnanců, a to z důvodu odporu ODS vůči takovému kroku. Byla to totiž právě tato strana, která společně s Babišovým ANO v listopadu 2020 prohlasovala zrušení tzv. superhrubé mzdy zaměstnanců, v důsledku čehož se sazba daně z příjmu od roku 2021 snížila z reálných 20 na 15 procent.
