Nazrál čas na změnu? Koronavirová krize přinesla nový pohled na rozdělení pravomocí v EU

KOMENTÁŘ KARLA BARTÁKA | Evropská komise se v posledních dnech stala terčem kritiky za to, že je pomalá a byrokratická při nákupu a distribuci vakcín proti covidu-19. Tato kritika není oprávněná a zastírá spíše problémy, které členské státy mají s organizací vlastních očkovacích kampaní. Vedle této momentální debaty je ovšem zajímavý i sám fakt, že se evropská exekutiva na žádost členských zemí této nebývalé operace ujala a co to znamená pro její budoucí postavení, pro její vnímání ostatními aktéry evropské politiky i pro diskusi, která EU čeká na nadcházející konferenci o vlastní budoucnosti.

Ačkoli EU má jen velmi omezené pravomoce v oblasti zdravotnictví, projevila Evropská komise v případě koronavirové pandemie značnou aktivitu a vynalézavost. Po prvotní dezorientaci se rychle vzchopila a jala se jednat se zástupci průmyslu o urychlené výrobě roušek a respirátorů. Prostřednictvím sítě orgánů civilní ochrany přispěla k obnovení zásob těchto pomůcek. Vyjednávala s mocnými správci elektronických sítí, aby zabránila zhroucení internetu v okamžiku, kdy desítky milionů lidí přešly na online komunikaci. Zároveň se pustila do zadávání veřejných zakázek farmaceutickým firmám, které ovšem souběžně podporovala z hlediska výzkumu, vývoje a také výrobních kapacit.

Začátkem května 2020 uspořádala komise dárcovskou konferenci, na které vybrala na vývoj vakcíny v přepočtu 200 miliard korun. Jednalo se o první obrovskou finanční injekci na vývoj vakcín (ČR do sbírky zaslala 20 milionů korun). Zhruba 100 milionů eur Komise investovala do vývoje vakcíny BioNTech/Pfizer a další miliony z této sbírky dala na vývoj vakcíny CureVac, i na testování účinnosti a zlepšení diagnostických metod. Do 18 výzkumných projektů investovala 48,2 milionů euro, dalších 45 milionů euro pak na spolufinancování vývoje farmaceutickým firmám. Na globální úrovni EU přispěla do celosvětových iniciativ v této oblasti 1,3 miliardami euro. Další částky byly věnovány na pomoc nejchudším zemím a na nákup ochranných prostředků.

Je to o datech, pitomče! Jaký rok čeká Big Tech od USA po Čínu?

Byrokratický moloch předvedl značnou pružnost a představivost, a to v podmínkách, kdy jeho 32 000 zaměstnanců pracovalo vesměs od kuchyňských stolů, na dálku a často a priori neefektivně. S postupným přebíráním iniciativy rostlo také sebevědomí komise, která neváhala před prosincovým zasedáním Evropské rady, tedy nejvyšších politiků členských zemí, požádat o vytvoření „zdravotnické unie“. Tento terminus technicus se od té doby vyskytuje relativně často ve veřejném prostoru, přičemž ho jedni mají za hotovou věc, zatímco druzí ho považují za hrubé překročení unijních pravomocí, které nemá oporu v základních smlouvách.

Kdykoli Evropská komise něco navrhuje a shání pro to podporu členských států, musí dokazovat, že její postup se opírá o základní smlouvy; vždycky se hledá „právní základ“, o který by šlo navrhovanou konstrukci opřít. Interpretace jednotlivých článků smluv se ovšem liší nejen stát od státu, či vláda od vlády, ale také v rámci bruselské „bubliny“: dosti jinak se na určité věci dívají právníci v Radě EU, kteří slouží vládám členských zemí, než ti v komisi či v Evropském parlamentu, tedy „nadnárodních“ institucích EU. 

„Zdravotnická unie“ je dobrým příkladem – podle jedněch ji smlouvy umožňují, podle druhých nikoli. Nespadá určitě do kategorie výlučných kompetencí, ale zřejmě ani do sdílených kompetencí; spíše se zde EU pohybuje ve sféře tzv. podpůrných kompetencí, jako jsou třeba školství nebo kultura. Tedy oblasti, kde Evropská unie koná jedině na základě výslovného mandátu členských zemí a zásadně se neplete do toho, čím se svrchovaně zabývají členské státy. Počínání Evropské komise při pandemii lze tedy ospravedlnit tím, že to vlády „sedmadvacítky“ chtěly. Na druhé straně by se určitě daly najít příklady, kdy komise jednala na vlastní pěst a stavěla tak země před hotovou věc, což se nemuselo a nemusí vždycky všem líbit.

Zkušenost posledních měsíců tak nastoluje naléhavěji než dřív otázku, zda se stávající smluvní rámec nestává jakousi svěrací kazajkou, která brání další přirozené integraci. Připomeňme, že větší část dnes platných smluv byla sepsána před více než 60 lety a že otázky rozdělení pravomocí řešila podstatněji naposled Amsterdamská smlouva v roce 1995 a poté pak částečně Lisabonská smlouva o deset let později. Evropská unie se nejen rozrostla z 15 na 27 zemí, ale přibylo témat, na která se prostě při po sobě jdoucích revizích smluv nepomyslelo, ať je to digitalizace, klimatická změna nebo právě koordinace ve zdravotnictví a čelení epidemiím. Naopak, právě Lisabonská smlouva zavedla celou řadu pojistek, aby z iniciativy nadnárodních institucí nedocházelo k narušování tzv. subsidiarity, bránící jim vstupovat do sfér v kompetenci členských zemí.

Stává se pravidelně, že Evropská komise příliš „natahuje“ stávající pravidla, aby je přizpůsobila svým projektům. Dostává se tak na tenký led právní nejistoty, protože členské státy mohou její postup zpochybnit žalobou k Evropskému soudnímu dvoru. V této souvislosti bývá připomínána směrnice o zákazu reklamy na tabákové výrobky z roku 2000, kterou Německo úspěšně žalovalo u evropského soudu. Ten rozhodl, že více než vnitřního trhu se tato věc týká zdraví lidí, kde unii chybí kompetence – a směrnici pohřbil. Podobně se budou nyní snažit Polsko a Maďarsko smést se stolu nařízení EU o podmíněnosti čerpání evropských dotací dodržováním pravidel vlády práva – s poukazem na tom, že nemá oporu ve smlouvách.

Pustit se do debaty o posunu pravomocí v EU je dnes o to lákavější, že kolem stolu bude chybět Velká Británie, která byla neústupným odpůrcem větší aktivity EU a tudíž prohlubování integrace. Stěžejním krokem by mělo podle komise i některých vlád být odstranění povinné jednomyslnosti v oblasti daní, což je považováno za první krok k vytvoření fiskálního pilíře měnové unie. Předsedkyně EK Ursula von der Leyenová také naléhá na členské země, aby zvážily přechod od jednomyslnosti k hlasování kvalifikovanou většinou při rozhodování o aspoň některých otázkách zahraniční politiky.

Zlomová událost pro Putinův režim je na obzoru. Spustil ofenzivu a systematicky decimuje opozici

Nikde není ovšem psáno, že takovéto posuny budou podpořeny všemi státy – jakýkoli přechod od jednomyslnosti k většinovému hlasování vyžaduje totiž jednomyslnost. K tradičně skeptickým Dánsku či Švédsku by se zřejmě přidaly také Polsko a Maďarsko, jejichž momentální vládci jsou na kordy se zbytkem unie, ale možná i Česká republika, vždy ostražitá vůči příliš silnému „Bruselu“. Místem pro tuto debatu bude Konference o budoucnosti EU, kterou po řadě odkladů nyní slibuje „zcela jistě“ do léta spustit Portugalsko, které unii od ledna na půl roku předsedá.

„Zdravotnická unie“ tak zřejmě oficiálně světlo světa hned tak nespatří, ale v kvasu dění kolem pandemie bude EU dál hrát významnou roli, a to tak dlouho a tak hluboko, jak to bude členským státům vyhovovat, aniž by je to zatěžovalo tím, že by měly přijímat nějaká dalekosáhlá rozhodnutí. Do další revize smluv se málokomu chce. Dá se předpokládat, že ve většině případů nastane faktický pohyb a po něm hotová věc. Právníci evropských institucí jako obvykle najdou dobré zdůvodnění podle hesla „je-li vůle, cesta se vždycky najde“.

SDÍLET
sinfin.digital