Nebuďme v EU za prudiče. Kverulanstvím můžeme málo získat a hodně ztratit

Martin Schmarcz

10. 06. 2020 • 09:00

KOMENTÁŘ MARTINA SCHMARCZE | Evropská unie se chystá v příštích sedmi letech proinvestovat ve fondu obnovy dvacet bilionů korun. Babiš nám slibuje národní investiční plán za osm bilionů. Čím se liší? Jednou větou: velikášsky působí obojí, ale to druhé je čiré bláznovství. Národ, který má takovouto vládu, by si rozhodně neměl stěžovat na „socialistickou přerozdělovací unii“. A raději vzít rozum do hrsti.

První věc, kterou si musíme uvědomit, je skutečný objem peněz, o jejichž rozdělení se bude jednat na summitu EU příští pátek. Oněch 750 miliard euro sice téměř zdvojnásobí běžný rozpočet na roky 2021-2027, který činí 1,1 bilionu euro, ale z hlediska HDP celé unie je to jen „plivnutí do Stromovky“. Méně než jedno procento. Premiér nám sliboval dlouhodobý investiční plán za 1,4 ročního hrubého domácího produktu, na koronakrizi mluví o částce kolem bilionu korun, což dělá 15 % HDP.

Je tedy zřejmé, že ve srovnání s národními plány na boj proti ekonomické krizi jsou ty evropské řádově skromnější. Stačí dát vedle sebe dvě čísla: 20 bilionů za celou EU a 13 bilionů, jež se chystá za řešení dopadů krize utratit samotná německá vláda. To neznamená, že jde o marginálii. fond obnovy, jako všechny evropské projekty, je výrazně solidární, což znamená, že země, které jsou na tom hůře než ostatní, z něj mohou získat zajímavé sumy, jež jim zaplatí převážně Němci a Francouzi.

Nemůžeme se divit, že Merkelová a Macron chtějí mít hlavní slovo. Nicméně v rámci EU je zásada „kdo platí, rozhoduje“ korigována faktem, že na fondu obnovy, stejně jako na rozpočtu EU se členské země musí shodnout jednomyslně. Rozhodně to tedy nebude jako v České republice, kde polovina voličů rozhodne o zadlužení všech ostatních. Nemluvě o tom, že jen letošní deficit 500 miliard korun dělá 7,5 % českého HDP – desetkrát víc než činí objem celého fondu obnovy v poměru k HDP unie.

První poučení tedy zní: nedělejme z komára velblouda a posuzujme onu částku 20 bilionů korun uměřeně. Střízlivost bychom měli zachovat i při posuzování kritérií, jež rozhodnou o tom, kolik kdo z fondu obnovy dostane a kolik do něj zaplatí. Vcelku právem můžeme brát jako nespravedlnost, že roli hrají i nezaměstnanost a výše dluhů. Což pro nás znamená, že byť máme HDP na hlavu jen o 12 % vyšší než Slováci, budeme podle předběžného výpočtu 0,3 % HDP v mínusu, zatímco Slovensko 10,5 % HDP v plusu.

Z fondu obnovy máme získat asi o 16 miliard méně, než do něj zaplatíme. Celkově však v letech 2021-2027 zůstaneme čistými příjemci a dostaneme od EU o 200 miliard korun více, než odvedeme. Jistě by bylo spravedlivější, kdyby se místo nezaměstnanosti a dluhů před koronou započítával jejich růst během krize. Nicméně spíše jde o princip než o faktický význam. Neboť tu bojujeme o jednotky miliard, zatímco v jiné kapse jich na nás čekají stovky.

Pokud bude vůle kritéria upravit, pojďme do toho. Ale neměli bychom se na tom zaseknout. Jde nám totiž o daleko víc než o několik miliard. Součástí fondu obnovy, dokonce tou hlavní, na kterou půjdou tři čtvrtiny peněz, je podpora zelené ekonomiky. Naším národním zájmem je prosadit jádro mezi čisté zdroje. Protože dokud je mezi těmi „špinavými“, nelze na stavbu nového bloku získat stejně výhodné půjčky, jako na sluneční či větrné elektrárny. U ceny 160 miliard tak úroky zvýší konečnou cenu o dalších 240 miliard korun.

Zvažme tedy celková čísla. I pokud se nic nezmění, pak na fondu obnovy tratíme (vcelku směšných) 16 miliard během sedmi let. Celkově ale za toto období budeme nějakých 200 miliard v plusu. A dalších dvě stě miliard nám lítá v úrocích na dostavbu Dukovan. Kvůli nim potřebujeme konečně protlačit jádro do tzv. taxonomie, která určuje, jaké investice považuje EU za udržitelné z hlediska životního prostředí, od čehož se odvíjí financování.

Konečně je tu i otázka našeho postavení v Evropské unii. Pomůžeme si, když budeme kvůli pár miliardám blokovat dohodu na fondu obnovy, a tím i na evropském rozpočtu? Chceme to vůbec? Přes velmi rozdílné názory na podrobnosti plánu a rozhodovací kritéria panuje u nás shoda na dvou zásadních bodech: Za prvé, že máme ukázat solidaritu, za druhé, že když se položí ostatní země, pak se naše proexportní ekonomika položí také. Takže jak lidskost, tak pragmatismus nám velí nebýt za prudiče.

Premiér Andrej Babiš původně přišel s kategorickým NE. Má totiž hrůzu z toho, že ho jeho voliči zatratí, pokud zaplatí 11,9 miliardy euro a zpátky dostane 11,3 miliardy. Jenomže teď není doba na hokynářské počty. Navíc bychom v tom zůstali sami s Maďarskem, protože Slováci a Poláci jsou spokojeni. S Orbánem přitom už Babiš na jedné lodi je: oba jsou na tapetě kvůli porcování unijních miliard. Takže něco jako Horáček s Pažoutem házejí vidle do plánů EU… Což však předseda vlády pochopil a hodil zpátečku.

Suma sumárum: kverulanstvím můžeme málo získat a hodně ztratit. Daleko chytřejší bude vyslovit obecný souhlas a pak se snažit v rámci celkového konsensu vyjednat, co potřebujeme. Faktem je, že prosazování našich národních zájmů v EU je naše dlouhodobá slabina, nemáme ani dost agilních úředníků na důležitých postech v Bruselu, ani „tah na branku“ ze strany domácích byrokratů. Navíc konkrétně ministryně financí Schillerová se přípravných jednání o fondu neúčastnila, údajně kvůli své angličtině.

Za pozornost jistě stojí i fakt, že podle předběžných návrhů jsou na tom Slovensko a Polsko výrazně lépe než my a Maďarsko. Jistě, kritéria jsou obecná a neutrální, nicméně kupodivu zvolená tak, že u zemí V4, které jsou na tom ekonomicky podobně, dostanou o hodně méně ty, jež vedou dva premiéři, kteří jsou v Bruselu na černé listině kvůli sosání dotačních miliard. Náhoda, nebo záměr? 

Vinou dlouhodobých vyjednávacích deficitů i aktuální neoblíbenosti předsedy vlády u kolegů v EU jsme na horší startovací čáře než třeba Slováci. O to více se musíme snažit, abychom doběhli alespoň v hlavním poli. Hlavními parametry nepohneme. Ale můžeme hledat „plány v plánech jiných plánů“, abychom se svezli s ostatními a prosadili své. Zejména jde o jádro. V našem zájmu však není třeba i to, aby se fond obnovy financoval z nových unijních daní, což by otevřelo Pandořinu skříňku pokoutní centralizaci moci.

Debata o fondu obnovy je poučná i do budoucna. Zvykejme si, že budeme – doufejme – brzy tak bohatí, že se staneme čistými plátci. V našem zájmu tak je omezit unijní přerozdělování, k čemuž nám momentální hrdlení se o pár miliard nepomůže. Přestaňme konečně každý rok výskat, kolik miliard jsme zase dostali z EU navíc. Neříkali jsme, že chceme trhy, ne dotace? Nuže, evropský trh máme, velmi z něj profitujeme a potřebujeme ho udržet i za tu cenu, že stejně jako Němci odsypeme část našich zisků pro méně šťastné.

Důležité je také měřítko. Pokud někdo opravdu zadluží nás a naše děti a děti našich dětí, nebude to Brusel, jenž vynaloží na fond obnovy méně než procento HDP, ale naše vláda, která se chystá na dotační hostinu v řádu desítek procent HDP. Nemluvě o tom, že ty bambiliony utratí nepochybně daleko hůř než Evropská unie. Viz. „kvalita“ Národního investičního plánu. Kapitola sama o sobě pak je systémová korupce, střet zájmů a „rodinkárstvo“, které rovněž nepřispějí k efektivnímu využití finančních prostředků.

Nakonec, i kdybychom vinou vlastní neschopnosti a nedůvěryhodnosti při jednání o fondu obnovy neprosadili žádný náš národní zájem, pomůže nám EU už tím, že zachrání tonoucí ekonomiky, hlavně italskou a španělskou. Naše firmy na tom vydělají mnohonásobně více než těch směšných 16 miliard, o které máme přijít. Kromě toho jsou evropské investice nastaveny tak, aby nutily k restrukturalizaci a náhradě starých technologií novými, což se právě nám hodí, protože získáme více než jiné, méně průmyslové země.

Náš největší problém (nejen) ve vztahu k EU je, že se necháme příliš snadno manipulovat emocemi a unikají nám racionální souvislosti. Naší dlouhodobou prioritou všech priorit, jež stojí o několik řádů nad ostatními, je udržení vnitřního trhu, který generuje dvě třetiny našeho hrubého domácího produktu. A pomůže nám, abychom jednou splatili dluhy po této vládě. Jen s Evropskou unií a jejím trhem nám bude opravdu líp.

SDÍLET