KOMENTÁŘ MARTINA SCHMARCZE | Porcování koronavirové záchrany začalo. Lídři Evropské unie se poprvé od začátku pandemie sešli v Bruselu a rozdělují v přepočtu 20 bilionů korun určených na obnovu evropských ekonomik. Pro Čechy to nakonec nebude taková katastrofa, jak se zdálo. Katastrofální je naopak náš přístup k EU: Chováme se v „nejlepším“ duchu současného aktivismu – nestačí nám rovnost, chceme si navrch vydupat a vyvzdorovat respekt.
Během šestnácti let, co jsme členy společenství, náš přístup až příliš často skáče mezi dvěma krajními polohami. Buď jsme submisivní, nebo agresivní. Jen vzácně býváme asertivní. Když v roce 2006 Mirek Topolánek poprvé přijel na jednání Evropské rady, překvapily ho dvě věci. Za prvé, že jakmile někdo promluví, jeho návrh se automaticky stává součástí závěrů summitu, aniž by se o nich hlasovalo. Za druhé, že české zastoupení spíše působilo jako ambasáda Unie v České republice, než aby to bylo opačně.
Tato historka ilustruje dvě věci. Není pravda, že malé země jsou záměrně diskriminovány. Pravdou je, že summity nejsou o neustálém hlasování, to by musely trvat týdny, ale každému se dle Husa „přeje pravdy“ a dostane prostor říci si a prosadit své. A ta druhá věc: od našeho vstupu v roce 2004 až do konce roku 2006 čeští úředníci v Bruselu nedostávali zadání od vlády ve Strakovce, ale spíše vyřizovali domů, co si přeje Evropská komise, předsedající země, popřípadě Němci a Francouzi.
