Nedělejme už ze sebe v Evropě ublížené chudinky

 FOTO: Reuters

Martin Schmarcz

17. 07. 2020 • 11:28
KOMENTÁŘ MARTINA SCHMARCZE | Porcování koronavirové záchrany začalo. Lídři Evropské unie se poprvé od začátku pandemie sešli v Bruselu a rozdělují v přepočtu 20 bilionů korun určených na obnovu evropských ekonomik. Pro Čechy to nakonec nebude taková katastrofa, jak se zdálo. Katastrofální je naopak náš přístup k EU: Chováme se v „nejlepším“ duchu současného aktivismu – nestačí nám rovnost, chceme si navrch vydupat a vyvzdorovat respekt.

Během šestnácti let, co jsme členy společenství, náš přístup až příliš často skáče mezi dvěma krajními polohami. Buď jsme submisivní, nebo agresivní. Jen vzácně býváme asertivní. Když v roce 2006 Mirek Topolánek poprvé přijel na jednání Evropské rady, překvapily ho dvě věci. Za prvé, že jakmile někdo promluví, jeho návrh se automaticky stává součástí závěrů summitu, aniž by se o nich hlasovalo. Za druhé, že české zastoupení spíše působilo jako ambasáda Unie v České republice, než aby to bylo opačně.

Tato historka ilustruje dvě věci. Není pravda, že malé země jsou záměrně diskriminovány. Pravdou je, že summity nejsou o neustálém hlasování, to by musely trvat týdny, ale každému se dle Husa „přeje pravdy“ a dostane prostor říci si a prosadit své. A ta druhá věc: od našeho vstupu v roce 2004 až do konce roku 2006 čeští úředníci v Bruselu nedostávali zadání od vlády ve Strakovce, ale spíše vyřizovali domů, co si přeje Evropská komise, předsedající země, popřípadě Němci a Francouzi.

Tato submisivita z doby, kdy jsme jako nováčci vstoupili do elitního klubu, má neblahé důsledky dodnes. V komplikované evropské šachové partii jsme nečinností ztratili řadu tahů. Navíc tam někde začalo odcizování a dělení na „my“ a „oni“, jako bychom nebyli plnoprávnými partnery, ale sami se cítili být jakousi kolonií. Následovalo ono známé alibistické kličkování politiků: „to ne my, to zlá Evropská unie to tak chce!“ Třeba Polákům se nic takového nestalo. Od počátku jsou velmi asertivní, velmi proevropští a využívají všech možností, které EU nabízí.

Tenkrát na přelomu let 2006 a 2007 šlo také o důležitou agendu. Projednával se energetický balíček, jímž započaly všechny současné zelené strategie EU. Vlastní ignorancí jsme prošvihli všechny předchozí termíny a jednání a přímo na summitu už nová vláda nemohla moc uhrát. Podařilo se aspoň zřídit Evropské jaderné fórum, které živí naději, že nakonec prosadíme jádro coby čistý zdroj. Poláci nám ovšem nepomohli, protože narušili shodu V4 a dohodli se s německým předsednictvím na uhlí, což je jejich primární zájem.

Toto je další zkušenost: nespoléhat pořád bezmezně jen na Visegradskou čtyřku. Společný postoj je prima, ale nakonec válčí každý sám za sebe, respektive hledá si i jiné spojence pro hájení národních zájmů. V každém případě roky 2007–2009 znamenaly určitý obrat k pragmatickému jednání, kdy jsme přestali být otloukánky jako za Špidly, či kverulanty, což uměl předvést Paroubek při jednání o rozpočtu. Výjimečně jsme se vyhnuli oběma extrémům.

Respekt si nevyřvete, musíte si ho zasloužit

Přestali jsme fňukat a začali jsme trpělivě makat, což se začalo zúročovat na začátku roku 2009, kdy premiér Mirek Topolánek v roli šéfa Evropské rady briskně vyřešil s Ruskem a Ukrajinou plynovou krizi a Alexandr Vondra coby ministr pro evropské záležitosti skvěle připravil naše předsednictví. Kritici s posměškem citují tehdejší motto „Evropě to osladíme“. Ve skutečnosti česká vláda nelitovala námahy ani peněz, abychom se v Unii předvedli v co nejlepším světle.

V Bruselu byli překvapení, že malá země zvládá předsedat Unii a nepotřebuje kuratelu „většího a zkušenějšího“. Slovinci před námi de facto řídili Evropskou radu jen formálně a fakticky to bylo na Němcích, kteří s nimi byli v jedné trojici zemí, jež jdou v předsednictví po sobě a konzultují ho spolu. Francouzi si mysleli, že to samé provedou s námi a prezident Nicolas Sarkozy byl tehdy na Topolánka naštvaný, že mu to neumožnil. Veškerý respekt, který jsme předsednictvím mohli získat, však padl spolu s vládou v březnu 2009. Od té doby už jsme nikdy nedokázali nabrat ten drajv a probudit v lidech pocit, že pro nás EU skutečně má význam. 

Babišovská schizofrenie

Dnes jsme v situaci, kdy jsme zároveň agresivní i submisivní. Premiér Andrej Babiš doma vystupuje velmi sebevědomě, jako by Unie byla jen jednou ze součástí holdingu, nakonec však většinou v Bruselu vše bez protestů odkývá. Abychom byli spravedliví, rychle se učí a dobře se orientuje. Ale v důsledku jeho chaotického mikromanažerského stylu výsledky nejsou jednoznačné.

Na aktuální summit dorazil premiér se dvěma správnými prioritami: 

  • Za prvé zajistit spravedlivější rozdělení prostředků z onoho 20bilionového Fondu obnovy;
  • za druhé prosadit jádro mezi čisté zdroje. 

To první je částečně splněno už dopředu, neboť předseda Evropské rady Charles Michel změnil klíč a kromě nezaměstnanosti v minulých letech zohlednil i propad ekonomiky v důsledku koronaviru. Ten u nás podle OECD může být pátý nejmarkantnější na světě a „díky“ tomu nakonec získáme desítky, či možná víc než sto miliard korun navíc.

Co se týká jádra, tam se ukazuje právě onen dlouhodobý nedostatek respektu. Máme pravdu, máme jednotu doma, ale nejsme stále schopni vyjednat si silnou koalici, která by ho prosadila jako čistý zdroj. Jistě, proti bojovné zelené falanze a proti Němcům to je objektivně těžké. Sázíme na Francouze coby jadernou velmoc, ale ty to zatím až tak nepálí. Určitě by nám pomohlo, kdybychom měli z uplynulých let lepší pověst ohledně našeho působení v rámci unie. A taky premiéra bez střetu zájmů, který kvůli tomu s Bruselem vede malou válku.

Respekt se buduje dlouhodobě. Nikdo nám v EU nedělá nic schválně. Jenom je to prostě velký svět, kde se nedává nic zadarmo a v němž se na rozdíl od Poláků, ale i Maďarů a Slováků, neumíme tak dobře pohybovat. Opticky to může vypadat, že nám „zlí bruselští byrokraté“ klečí na krku. To je jen povídačka, na které se snaží svézt tuzemští populisté. Zkrátka se stejně jako všichni ostatní musíme naučit hledat chyby i sami u sebe, ale také se nepodceňovat. Nikdo jiný nám naši pozici v Evropě nevydupe.

SDÍLET