Neférovou superhrubou mzdu je nutné zrušit. Ale ne za cenu vyhnání čerta ďáblem

 FOTO: Daniel Černovský, CNC / Blesk

Martin Maňák

05. 08. 2020 • 15:52
KOMENTÁŘ MARTINA MAŇÁKA | Na tuzemském politickém kolbišti, které je kvůli koronavirové krizi už nějakou dobu vymknuto z kloubů, přistála daňová bombaRaketu vypustil generál vládních vojsk Andrej Babiš, jenž přislíbil zrušení superhrubé mzdy, a to už od začátku příštího roku. Současně nadhodil možnost snížení příjmové daně zaměstnanců na 15 procent. Vzhledem k závratné výši deficitu státního rozpočtu se snižování daně z příjmu, a tedy masivní díra do státní kasy, jeví jako radikální idea. Na druhou stranu je absolutně férové, aby zaměstnanci byli zdaňováni stejnou sazbou jako živnostníci, což se dnes neděje.

I když bylo Babišovo oznámení později z řad silnější vládní strany částečně mírněno jako pokusný balónek, nemůže nikoho překvapit náhlý obrat hegemona, jehož hnutí sice zrušení superhrubé mzdy navenek podporovalo, ale zatím neuskutečnilo, přestože má tento bod v programu koaliční vláda. Kdo chce, ten dávno ví, že osnovou programu ANO je oportunistický populismus, jenž s příchodem voleb zesiluje. Pozoruhodnější je, že se zrušením superhrubé mzdy sice souhlasí i ČSSD, ale současně považuje Babišův plán za nerealistický a to z obav před důsledky prudkého snížení vládních příjmů. Koaliční smlouva ostatně počítá s tím, že po zrušení superhrubé mzdy bude zaměstnancům „účtována“ příjmová daň se sazbou 19 procent, nikoliv daň 15 %, jakou nastřelil Babiš. Předseda sociálních demokratů Jan Hamáček pak ještě do ringu vrátil myšlenku zavedení bankovní daně, která by částečně kompenzovala to, oč stát přijde zrušením superhrubé mzdy, respektive snížením sazby daně u zaměstnanců.

Superhrubou mzdu, tento speciální účelový konstrukt zavedla v roce 2008 koaliční vláda Mirka Topolánka jako součet hrubé mzdy zaměstnance plus sociálního a zdravotního pojištění, jež za pracovníka odvádí zaměstnavatel. Stát potom zaměstnancům nezdaňuje jejich hrubý příjem, nýbrž zdaňuje superhrubou mzdu. Patnáctiprocentní daň ze superhrubé mzdy přináší státu více peněz, než kdyby si bral 15 % z hrubého příjmu. Zaměstnancům je tak hrubá mzda fakticky daněna sazbou ve výši 20,1 %. Výplata se tím pochopitelně snižuje. Živnostník přitom na dani odvádí z příjmu reálně „jen“ 15 %.

Pozitivním důsledkem snížení sazby příjmové daně na 15 % by bylo zvýšení příjmu zaměstnanců v průměru zhruba o tisícovku měsíčně, přičemž s rostoucí mzdou by byla částka ještě markantnější. Důvody, proč dosud zdanění zaměstnanců stát provádí skrze superhrubou mzdu, nejsou tajemstvím: do státní kasy z takto rafinovaně vymyšleného zdaňování zaměstnanců teče o desítky miliard více, než kdyby vláda standardně zdaňovala hrubou mzdu. ODS, která zrušení superhrubé mzdy podporuje, tvrdí, že po snížení sazby daně na 15 procent by výpadek státního rozpočtu činil „jen“ 55 miliard korun. Ministerstvo financí odhaduje vyšší sumu, nějakých 90 miliard.

Jsou to nezanedbatelné důsledky. Je však nutno si uvědomit, že předmětem diskuse jsou peníze obyvatel, vydělávané prací a plynoucí z příjmů tržních firem. Nejde primárně o peníze státu, které by mu někdo (například zaměstnanci) bral. Nejde o příjmy vlády, jež by jí automaticky patřily. Podstatou zápletky kolem superhrubé mzdy by nemělo být to, zda zrušením jednoho parametru při zdaňování zaměstnanců dojde ke snížení příjmů státu. Průšvih je v tom, že je stát předimenzovaný ve svých výdajích. Vláda si, jak to tak chodí, navykla na čím dál vyšší příjmy, i když jsou dosahovány částečně účelovým postupem, jako u superhrubé mzdy.

Případný propad státního rozpočtu ve výši až 90 miliard po hypotetickém zavedení „normálního“ zdanění zaměstnanců (s reálnou sazbou 15 %) jen dokumentuje, jak velkou měrou si stát vypomáhal tímto nestandardním daňovým „dopingem“. A současně to ukazuje, jak je (respektive byl) státní rozpočet ve skutečnosti chatrný, když v posledních letech dosahoval solidních výsledků vlastně jen díky – v nadsázce míněno – podloudnému zdaňovacímu konstruktu; pochopitelně, v kombinaci s dynamickým růstem tržní ekonomiky. I díky tomu se mohl stát ve svých výdajích chovat rozmařileji, než na kolik měl „přirozený“ nárok.

Budiž řečeno jasně: je férové, aby zaměstnanci ze svých příjmů odváděli daň se stejnou sazbou jako živnostníci. Rovnost před zákonem (a uzákoněna je 15% sazba daně z příjmu) by přece měla platit i v daňové oblasti. Nelze však odhlédnout od faktu, že Babiš posílá do hry kartu, která by snížila rozpočtové příjmy až o 90 miliard ročně v okamžiku, kdy letošní deficit rozpočtu vystřelil doslova přes noc na 500 miliard a kdy v příštím roce schodek nebude výrazně nižší.

Ač se to jeví jako banálně prosté, sluší se zopakovat, že tyto dluhy bude muset někdo splácet a ten někdo není vláda, nýbrž poplatníci, tedy z velké části právě zaměstnanci. V kontextu Babišova z nebe spadlého rušení superhrubé mzdy a snižování příjmové daně se ovšem objevují názory, že je vlastně jedno, jak obrovský rozpočtový deficit bude vytvořen, protože tou nejlepší cestou, jak stimulovat ekonomiku, je vládní utrácení, potažmo snížení daní a následné masivní utrácení občanů.

To je částečně pravda, ale provádět to za cenu fatálního prohlubování schodku ve státních financích připomíná snahu o vyhánění čerta ďáblem. Poučka o efektivnosti ponechání peněz v kapsách obyvatelstva je nepochybně platná. Jenže v situaci, kdy vláda (pod vlivem koronavirové pandemie) zadlužila obyvatele jen za pouhý rok o půl bilionu korun, se její vyznění relativizuje. Nemůže současně masivně utrácet vláda i občané, jimž vláda ponechá většinu peněz v kapse. To by byl pokus o perpetuum mobile. Tato „dvojčlenka“ má poměrně snadné řešení: utrácet by měli občané, ale nikoliv vláda. Stát by měl snižovat daně – a tedy nechat co nejvíce peněz těm, kdo je vydělávají, znají jejich hodnotu a vědí, jak je efektivně využít. Současně by měl začít šetřit sám na sobě, na svých výdajích a na rozsahu přerozdělování peněz tahaných z kapes poplatníků. Bez ohledu na koronavirus, který se beztak stává jen účelovou záminkou pro další expanzi státu a z toho plynoucích negativních jevů.

V dané situaci, kdy Česko začíná kumulovat nebezpečně vysoké vládní deficity, by možná – po nezbytném zrušení neférové superhrubé mzdy – stálo za úvahu pokusit se o kombinaci postupného snižování sazby příjmové daně (až na reálných 15 %) a postupného osekávání výdajů státu. Tak, aby změny nebyly šokové. Bohužel se však ukazuje, že stát a vlády na význam slova „šetřit“ už dočista zapomněly, vytěsnily jej ze svého rejstříku. A po cestě ve slepé uličce se dostaly do začarovaného kruhu, který bude nejspíše rozseknut až vábivou sirénou voleb a snahou zabodovat u velké skupiny zaměstnanců bez ohledu na všechny souvislosti a negativní důsledky.

SDÍLET