Neklid před bouří. Vláda Angely Merkelové v Německu se pozvolna chýlí ke konci | info.cz

Články odjinud

Neklid před bouří. Vláda Angely Merkelové v Německu se pozvolna chýlí ke konci

KOMENTÁŘ MARTINA KOVÁŘE | Na německé vnitropolitické scéně panuje v posledních měsících zvlášť mimořádné napětí. Zemské volby v Braniborsku, v Sasku a naposledy v Durynsku totiž potvrdily, co naznačily už volby do spolkového sněmu v roce 2017 a loňské volby do zemského sněmu v Bavorsku: pokračující propad obou velkých politických stran – křesťanských demokratů a zejména sociálních demokratů a nástup zelených, radikální levice a hlavně opoziční Alternativy pro Německo (AfD). Jakkoli do dalších spolkových voleb v roce 2021 zbývá ještě hodně času, je pravděpodobné, že se v základech otřese celá německá politická scéna, jež s malými obměnami fungovala podle „jednoho vzoru“ od vzniku Spolkové republiky v roce 1949.

Příčin nevídaného zvratu, jenž se poprvé projevil v celostátních volbách v roce 2017, kdy křesťanští a sociální demokraté sice skončili na prvních dvou místech, jejich volební zisk byl ale mizerný (33 %, respektive 20,5 %), je hned několik. Navzdory všem sympatiím a respektu, kterým se dlouho těšila a zčásti doposud těší kancléřka Angela Merkelová, je zjevné, že nemalá část elektorátu je její dlouhou vládou poněkud unavena. To je zcela logické, tak už to v demokraciích bez ohledu na kvality politických lídrů bývá.

Připočteme-li k tomu nanejvýš vstřícný přístup kancléřky a vládních stran obecně k tzv. migrační krizi v letech 2015–2016 (tzv. „Willkommenskultur“, dnes již legendární slova o tom, že Německo situaci zvládne – „Wir schaffen das“) a stále silnější tlak na další prohlubování evropské integrace, není se špatným volebním výsledkům z roku 2017, po pravdě řečeno, příliš co divit.

Když byla Merkelová po volbách z roku 2017 nakonec fakticky vzato donucena sestavit vládu tzv. velké koalice (tj. vládu křesťanských a sociálních demokratů), bylo jasné, že výše zmíněný propad bude pokračovat i nadále, což se také stalo. Křesťansko-demokratickou CDU u voličů oslabuje, kromě všeho, což jsem již uvedl, rovněž fakt, že Merkelová sice zůstává kancléřkou, post šéfky strany nicméně přepustila Annegret Kramp-Karrenbauerové (známé jako AKK), v důsledku čehož působí strana poněkud schizofrenním a neřízeným dojmem.

Nezanedbatelnou roli hraje též evidentní únava kancléřky a její zdravotní potíže, stejně jako, jak se zdá stále většímu počtu Němců, sílící odtrženost politických elit od reality každodenního života. Druhá velká vládní strana, sociální demokracie (SPD), je na tom ještě hůř. Kromě toho, že doplácí na účast ve velké koalici, v níž dominují sesterské CDU-CSU, je tomu proto, že již dlouhou dobu marně hledá celostátně respektovaného šéfa; zejména poslední „experiment“ s Andreou Nahlesovou, která nedávno rezignovala na svůj post, se výrazně nepovedl.

Současně v Německu roste vliv několika opozičních politických seskupení – ať už se jedná o zelené (Bündnis 90/Die Grünen; se 17 % faktičtí vítězové voleb v Bavorsku v roce 2018, kteří navíc slušně dopadli i v dalších spolkových zemích), Levici (Die Linke; vítězství v Durynsku) a zejména Alternativu pro Německo. Tato strana, jež se po svém vzniku profilovala především jako radikálně protiimigrační seskupení, skončila již v celostátních volbách v roce 2017 na třetím místě se ziskem 12,6 % hlasů. O rok později získala v Bavorsku 10,2 % (čtvrté místo), v letošním roce pak dosáhla v Braniborsku, v Sasku a v Durynsku ve všech případech na druhé místo, přičemž její volební zisky činily 22,7 % (za vítěznými sociálními, ale před křesťanskými demokraty), 27,3 % (za vítěznou CDU) a 23,4 % (za Levicí, ale znovu před CDU a SPD).

To je zcela bezprecedentní situace, jež si žádá pečlivý rozbor. Jak jsem již řekl, na počátku své existence byla AfD vcelku oprávněně vnímána takřka výhradně jako protiimigrační strana, strana radikální pravice, případně byla označována rovnou za stranu neonacistickou (ať už s nadsázkou, či bez ní) a její relativní úspěch u voličů byl vysvětlován jejím protiimigračním zaměřením.

V letošním roce a zejména po posledních úspěších v zemských volbách je ale zřejmé, že toto vysvětlení nestačí. Politikové a politologové proto přišli s jiným argumentem: AfD podle nich kromě odpůrců imigrace získala voliče také z řad lidí, frustrovaných dlouhodobě druhořadým postavením občanů bývalé Německé demokratické republiky (NDR) v zemi. Právě důsledkem toho byla podle nich vysoká podpora AfD (v průměru 25 %) v posledních třech zemských volbách.

Ve skutečnosti ale neplatí ani toto vysvětlení. Velká část voličů, kteří cítí (n)ostalgii po „starých dobrých časech“, kdy „spokojeně žili“ v komunistické NDR, totiž nehlasovala pro AfD, nýbrž pro již zmíněnou Die Linke, která dosáhla v Durynsku „ohromujících“ 31 % hlasů (v Braniborsku 11 % a v Sasku 10,4 %). Právě tato strana, navazující v řadě ohledů na bývalou vládnoucí SED (Sozialistische Einheitspartei Deutschlands – Sjednocená socialistická strana Německa) je faktickou reprezentantkou této skupiny lidí, nikoli AfD. Současně lze nicméně oprávněně předpokládat, že kdyby Die Linke na německé vnitropolitické scéně neexistovala, byl by zisk AfD ještě podstatně vyšší, zcela jistě přes 30 % hlasů. Co z toho všeho plyne?

Za prvé to, že AfD není, navzdory všem předpokladům, odhadům a tvrzením, „protiimigrační stranou na jedno použití“. Spolková republika si navzdory všem složitostem, které příliv imigrantů do Německa v letech 2015 a 2016 přinesl, s tímto problémem, jak ostatně říkala kancléřka Merkelová, do jisté míry úspěšně poradila a vnitropolitická i společenská situace v zemi se v tomto ohledu postupně zklidňuje. AfD ale existuje dál, pozvolna překonává vnitřní problémy, jimž musí čelit většina nově vzniklých politických stran, a její volební výsledky jsou rok od roku lepší. Současně se také, byť zatím nepříliš úspěšně, snaží zbavit „image“ extrémistického politického seskupení, jež vede k tomu, že prakticky ve všech volbách platí: všichni proti AfD.

Voliči (v posledních měsících celá čtvrtina těch, kteří přišli k volbám) začínají k nelibosti establishmentu oceňovat na AfD i jiné věci než její přetrvávající antiimigrační rétoriku. Jedná se především o ochotu, respektive o odvahu vyjadřovat se v hyperkorektním Německu otevřeně a kriticky k citlivým tématům dneška – kromě migrace se jedná například o témata související s klimatickou změnou a s genderovými otázkami. Zdaleka ne všichni Němci jsou zkrátka stoupenci progresivistického liberalismu, jejž ztělesňují Angela Merkelová a většina berlínských politiků. Taková je prostě realita a zavírat před ní oči je ta nejjistější cesta do pomyslného pekla.

Komentátoři, kteří vzestup AfD a Die Linke (nezapomínejme na ni, když už na ni „zapomínají“ ti, kteří vidí nebezpečí primárně v pravé části politického spektra, tedy u AfD) i dnes bagatelizují, tak činí hlavně s odkazem na fakt, že se oběma stranám daří zejména v zemích bývalé NDR. Zcela přitom opomíjejí úspěch AfD v celoněmeckých volbách v roce 2017 a také v Bavorsku v loňském roce. Jestliže v bohatých a po všech stránkách dobře si vedoucích „Bavořích“ získala AfD přes 10 % hlasů, je to dost možná ještě varovnější signál než její úspěchy na východě země. Dnešní volební zisky AfD navíc přicházejí v čase prosperity a hojnosti, a proto se lze jen dohadovat, jak by se mohla situace vyvinout v době hospodářské krize, na niž dříve či později dojde.

Třebaže jako historik velmi dobře vím, jak jsou všechna srovnání s minulostí nepřípadná a zavádějící, protože každá generace píše „svůj příběh“ vždy znovu a znovu sama, nemohu si, poslouchám-li ironické a uštěpačné poznámky mladých liberálů v německých médiích na adresu AfD (to zaprvé) a Die Linke (to za druhé), nevzpomenout na druhou polovinu dvacátých let minulého století, kdy politické a společenské elity nebraly „nenápadného pána s nápadným knírkem“ tak dlouho vážně, až jim, mimo jiné a vlastně především díky velké hospodářské krizi, ukázal, zač je toho loket.

Aby nedošlo k nedorozumění! Ani v náznaku netvrdím, že dnešní AfD je totéž jako bývalá NSDAP (Nationalsozialistische Deutsche Arbeiterpartei – nacisté), Die Linke ostatně také není meziválečná KPD (Komunistische Partei Deutschlands – komunisté); ti, kdo to říkají, buď záměrně lžou, nebo nevědí nic o dějinách ani o politice. Dnešní CDU-CSU a SPD se koneckonců od hlavních stran Výmarské republiky také výrazně liší. V jednom se ale současná doba té z přelomu dvacátých a třicátých let přece jen podobá, přesněji řečeno může se jí podobat. Nezačnou-li brát německé elity vyzyvatele zprava i zleva opravdu vážně, zůstanou-li uzavřené ve svých „věžích ze slonoviny“ a budou-li tváří tvář všem složitým problémům používat stále méně srozumitelný hyperkorektní newspeak, nedopadne to s nimi dobře, o tom jsem přesvědčen, a nemusí to trvat dlouho. 

Co říci na závěr? Ať už bude budoucnost Německa jakákoli, v každém případě jsme svědky pozvolného konce jedné éry. „Mutti Merkel“, vládnoucí víceméně úspěšně od roku 2005, kancléřství nejpozději v roce 2021 opustí a co bude dál, dnes nikdo neví. Zda bude Německo i nadále demokratickým státem, ve kterém se velmi dobře žilo, žije a bude žít, anebo dojde k posunu tím či oním směrem, nevíme. Jeden můj německý přítel mi v této souvislosti řekl, že když se svými studenty zašel nedávno do filmového klubu na Viscontiho „Soumrak bohů“, zavládlo v sále po jeho skončení hrobové ticho a potom se ho jeden mladík zeptal: Tohle už se nebude opakovat, že ne? Popravdě řečeno, vyprávěl mi můj přítel, jsem dost dobře nevěděl, co na to říct.

A co na to říkám já? Jak uvedl skvělý český historik, působící dlouhá léta ve švédské Uppsale, Karel Durman, ve svých „Popelech ještě žhavých“: budoucnost je nejasná a všechny scénáře jsou dosud nedopsané… Za mě pak, na samý konec, jen jedna věta, kterou jsem pro INFO.CZ v souvislosti s Německem a s Němci již jednou napsal: Držme jim palce. Držíme tím totiž palce i sami sobě.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud